Špidlovu lokomotivu brzdí Gross
Sociální demokraté si před třemi lety pořídili lokomotivu, kterou neumí nikdo normálně zastavit. Automatickou linku chrlící zmetky stačí vypojit ze zásuvky, co však s výkonným Vladimírem Špidlou, vedoucím svou stranu od třiceti k osmi? Mimochodem takový propad voličské přízně se nepovedl ani Václavu Klausovi, jehož ODS se těsně po Sarajevu chvilkově dotkla v průzkumech dna na dvanácti procentech. Rozjetý stroj bez brzd zřejmě nezbývá než odpojit od vlaku a poslat na odstavnou kolej, přinejhorším odpálit trať a zachránit alespoň zbylé vagony. ČSSD má jediné štěstí, že pro bývalého železničáře Stanislava Grosse by to měla být hračka.
Přestože po monstrózní eurovolební katastrofě je volání po Špidlově hlavě naprosto oprávněné, laciné vtipkování si nešťastný premiér přeci nezaslouží. Ač se často mýlil v odhadech situace, ač při výběru osobností na různé posty mnohokrát fatálně chyboval, využil svůj čas alespoň k tomu, aby společnosti nastavil měřítko, jak se má chovat zvolený politik. Bylo toho po amorfních časech opoziční smlouvy věru třeba. Špidla se nebál, nekradl a makal do roztrhání těla. Jestli v duchu běžel nějaký tajný závod se svým alter ego, jistě už nad sebou vyhrál. Teď zbývá, aby civilizovaně vyvodil důsledek ze ztroskotání své strany a dal jiným příležitost znovu postavit rozbořený dům. Tím spíš, má-li pocit, že někteří spolustraníci jsou jeho velkorysosti nehodni. Nemá nač čekat, do týdne od politické „bouračky“ rezignoval nejen Václav Klaus (1997), ale i komunistické politbyro (1989).
Špidla v čele ČSSD vyčpělí. Špidla ponechaný v čele vlády by byl jen stínem minulosti. Otázkou dne je, kdo a v které z funkcí Špidlu nahradí. Stanislav Gross je pro tento moment asi nejkompetentnějším nástupcem pro stranu, budoucnost vlády je zatím ve hvězdách. Svalí ji ODS a KSČM spolu s několika sociálními demokraty, nebo opozici vypomohou rebelující členové unionistického klubu Vrbík a Bielesz, posílení kolegou Kottem? Špidla jako obdivovatel francouzské historie těžko ocení, že jeho premiérský osud je v rukou lidí, jejichž typu se za francouzské revoluce říkalo bahno podle toho, že se v konventu přikláněli k většině dle momentální potřeby.
Ač se to neříká snadno, vývoj v ČSSD a v koalici dal v lecčem za pravdu Miloši Zemanovi. Špidlova sázka na většinovou vládu kočkopsovité koalice stála sociální demokracii levicové voliče. Stojedničkový kabinet promrhal velkou část počátečního, nejproduktivnějšího období malicherným potvrzováním vlastní existence, místo aby se vrhl na reformu veřejných financí. Možná ovšem Zemanova prognóza ovlivnila realitu víc, než realita prognózu. Obětí trojbarevného vládnutí se stali i unionisté, jejichž vůdce Petr Mareš rezignoval po prohraných eurovolbách sice příkladně, ale úplně zbytečně, protože jeho absenci stejně nikdo nezaregistruje. A jestli ho nahradí Pavel nebo Karel (kdysi bezmocný lídr čtyřkoalice) už také nemá význam. Je paradoxní, že nejvíc by unionisté své straně pomohli, kdyby se žádných eurovoleb nezúčastnili – mohli by aspoň o dva roky déle snít o obřím voličském potenciálu, jenž z dřímoty stačí jen včas probudit. Jedině lidovci si mohou blahopřát k loňskému odstřižení od Cyrila Svobody, čímž strana pod Miroslavem Kalouskem opět nakročila k účasti v příští vládě.
Čas oponou trhnul a změněn svět, komentoval před sto lety Jan Neruda raketový start sociálnědemokratického hnutí. Českou politiku významně mění i jeho nynější krize. Stabilně silná ODS nepřímo vygenerovala dva subjekty, lišící se nejen vztahem k Evropské unii, ale i mírou používaného populismu. Ač se o nezávislých táborech Josefa Zieleniece a Vladimíra Železného často mluví jako o vycházejících politických hvězdách, jde vlastně o dávno známé odštěpky z někdejší ideologické líhně Klausovy strany. Co z Zieleniecova či Železného projektu silných politických stran bude za rok, se teprve uvidí.
Hlavním nástupcem sociálních demokratů jsou teď komunisté, kterým se zřejmě podařilo kápnout na ony bájné zdroje, o nichž Vladimír Špidla vždycky říkal, že tu jsou. Našel je vlastně Miloslav Ransdorf, jehož „světácké“ křídlo v KSČM začalo suplovat chybějící růžovou barvu na českém politickém spektru. Dojem dvou levicových stran vzbuzuje KSČM i gradujícími přestřelkami mezi triumfujícím Ransdorfem a konzervativním předsedou Grebeníčkem. To je však velký omyl, na který by voliči neměli skočit. „Chybí tady předseda Grebeníček, čím to je?“ zeptala se v jednu hodinu v noci moderátorka ČT Ransdorfa při čekání na výsledky eurovoleb. „Já si myslím, že má, dejme tomu, jiné úkoly v tuto chvíli,“ odpověděl Ransdorf. Rudé včeličky pracují na svém vítězství ve dne v noci, i když každá na jiném úseku.
Největší Špidlova vina spočívá v tom, že se mu nepovedlo Zemanovo divoké dědictví zkultivovat a zároveň je uchovat jako levicovou protiváhu ODS. Jestliže Špidla opustí Strakovku, budou komunisté o krůček blíže k moci. Buď se bez nich neobejde už pošpidlovská formace, nebo mohou pomýšlet na vítězství v příštích volbách.
Smutný to Špidla.
