Platové rozdíly mezi profesemi jsou v České republice nadprůměrné
Vyšší manažer na úrovni šéfa podřízené průmyslové firmy s více než stovkou zaměstnanců, ve věku kolem čtyřiceti let a s dlouholetou praxí, má v České republice asi čtyřikrát větší čistý roční příjem než nekvalifikovaný stavební dělník. Mezi dvaadvaceti zeměmi zastoupenými ve srovnávacím průzkumu Unit Bank of Switzerland (UBS) je to pátý největší rozdíl - po Rusku (téměř šestkrát vyšší mzda), Portugalsku, Francii a Lucembursku.
Vyčerpaný prostor.
Ačkoliv obdobné průzkumy kulhají na to, že nejsou metodicky absolutně čisté, což může způsobovat dílčí zkreslení, základní vypovídací schopnost nepostrádají. Pro UBS hovoří to, že šetření o různých faktorech životní úrovně provádí v několika desítkách metropolitních měst všech světadílů už přes šedesát let, zpravidla ve tříletých intervalech. Mimoto nic lepšího po ruce není, přičemž srovnávat je třeba. Už proto, že „z voleje činěné závěry nejen v hospodách, ale i na politických kolbištích často postrádají základní hodnověrnost.
Srovnání z roku 1997 ukazuje, že kapitalistická reforma byla v České republice v sociální oblasti - na rozdíl od technologické a vlastnické transformace - už v podstatě uskutečněna, přičemž zřetelně v liberálním směru. To ostatně potvrzují i tuzemské expertizy (viz Plať a mlč, EURO 28/1999). Dosažený stupeň mzdové diferenciace dává za pravdu sp íš skeptikům, kteří tvrdí, že pro prohlubování příjmové diferenciace kvantitativní cestou - tedy zvyšováním nominálních rozdílů - už u nás není velký prostor. Zvýšení diferenciace by mohlo přinést zmírnění daňové progrese (růstu podílu daně z p říjmu v souvislosti s výší platu) a sbližování daňových sazeb, někdy v budoucnu možná s perspektivou rovné, jednotné sazby daně z příjmu. Tu nyní navrhuje ODS, ačkoliv když byla u moci, nechtěla o ničem podobném an i slyšet. Jinak postupuje i nový ministr financí Pavel Mertlík, jenž si jako jeden z nebližších úkolů vytyčil vrácení sazby daně u nejvyšších příjmových skupin z nynějších dvaatřiceti zpátky na čtyřicet procent.
V horní polovině.
Je třeba říci, že v uvedeném srovnání manažera a přidavače na stavbě se Česká republika - stejně jako ostatní země - dostala v platových rozdílech vůbec nejvýš. I v dalších z celkem dvanácti hodnocených nos ných povoláních - viz tabulka - jsme však pouze dvakrát v dolní polovině žebříčku. Nejmenší rozdíly - vždy v porovnání s nekvalifikovaným stavebním dělníkem - jsou u nás z kvalifikovaných profesí u kuchaře a učitele zák ladní školy. Například učitel si za rok přijde zhruba na stejné peníze (jen o šest procent víc). Nižší indexy mají jen kantoři v Moskvě, Stockholmu a Varšavě. Naproti tomu inženýr elektrotechnik má u nás 2,3krát vyšší plat než nevyuče ný stavební dělník, což je v mezinárodním srovnání šestý největší rozdíl.
Při srovnání dvou nekvalifikovaných profesí - přidavače a zaučené dělnice v textilce - byl v České republice zaznamenán vůbec největší rozdíl. Pražská nevyučená 25letá textilačka má podle švýcarských zdrojů ani ne polovinu příjmu nekvalif ikovaného stavbaře. V New Yorku (druhý od konce) je to sedmdesát čtyři, ve Varšavě pětasedmdesát procent.
Nivelizace v Dánsku.
Spojené státy, reprezentované New Yorkem, se překvapivě pohybují mezi zeměmi s nejmenšími příjmovými rozdíly. Největší diference - tak jako v ostatních zemích - je u manažera, nicméně činí pouhý 2,5násobek platu přidavače na stavbě. Bezkonkurenčně nejnižší rozdíly jsou ale, jak potvrzuje tabulka, v socialistických zemích - v Dánsku a Švédsku a s mírným odstupem za nimi ve Finsku a Řecku. V Dánsku byl největší rozdíl od nekvalifikovaného stavebního dělníka směrem nahoru u průmyslového manažera - 1,51násobek - a směrem dolů u nekvalifikované textilní dělnice - 0,84násobek. Ve srovnání s tím by se dalo říci, že v Česku je kapitalismus jako řemen.
Naopak suverénně největší rozdíly jsou v krizemi zmítané Moskvě, za níž s odstupem následuje Paříž, Lisabon a Lucemburk. Z toho vyplývá, že hledat přímou závislost mezi ekonomickou vyspělostí země a diferenciací pracovních příjm ů nelze. Větší vliv má zvolený sociálně-ekonomický systém a nepodstatné nejsou ani tradice.
Ostřejší než Německo.
Zajímavé je, že příjmové rozdíly v České republice jsou podle švýcarského průzkumu zhruba stejné jako v Rakousku, ale ostřejší než v Německu. Praha předstihuje Vídeň například v profesi manažera (index 384 ku 308 ) a výrazněji je směrem nahoru diferencovaná i u prodavačky, automechanika a kuchaře, směrem dolů pak u textilní dělnice. V ostatních profesích jsou relativně vyšší platy ve Vídni. Například tamní bankovní úředník-úvěrář má index 270, učitel 141, dělník-strojař 156 procent.
V Německu se žádná profese nedostala ani na dvouapůlnásobek platu stavebního dělníka (nejblíže je manažer - 2,4násobek) a textilní dělnice je tam jen o jedenáct procent pod platem přidavače. Nicméně učitel tam má index 212, což je po manažerovi druhý největší rozdíl.
Z hlediska příjmových rozdílů předstihujeme i dvě ze středoevropských tranzitivních zemí - Polsko a Maďarsko - přičemž Poláky o něco výrazněji. V Budapešti má po manažerovi (280) nejvyšší index inženýr (207), dále bankovní úředník (200), dělník-strojař (147) a řidič společně s automechanikem (140). Ve Varšavě manažera (254) následují inženýr (233), bankovní úředník (167) a kuchař (158).
Nejvíc na Východě.
Také nominálně vykazuje Praha výrazně vyšší příjmy než uvedené východní metropole. Propastný rozdíl zjistili Švýcaři u manažera (takřka trojnásobek čistého ve srovnání s Budapeští a dvojnásobek ve vztahu k Varšavě), o něco menší diference jsou u jiných profesí, i když i tam jde někdy o násobky. Například příjem českého asi pětatřicetiletého elektrotechnického inženýra s praxí vychází na dvojnásobek ve srovnání s Maďarskem a na více než sto třicet procent ve srovnání s Polskem. U bankovního úředníka je to vzhledem k Budapešti obdobné, ve srovnání s V aršavou je rozdíl takřka dvoutřetinový. Nejmírnější rozdíly jsou u strojírenského dělníka (o necelou polovinu víc než v Maďarsku), a textilní dělnice v Praze vychází dokonce hůř placená. Průzkumem curyšské banky zjištěný pražský plat textilačky - čtyři tisíce hrubého měsíčně - však nelze považovat za objektivní podklad pro srovnání. Č eský statistický úřad pro tuto profesi udává osm tisíc.
Propast.
Ve většině z dvanácti nosných povolání jsou ze sledovaných zemí nejvyšší nominální platy ve Švýcarsku. V závěsu následuje Japonsko a USA, s mírným odstupem pak Lucembursko. Pořadí v jednotlivých profesích se ovšem různí. Například manažer má nejvíc v Curychu (73 500 dolarů ročně), na druhém místě je Tokio se 70 300 dolary. Bankovní úředník má ale nejvíc v Tokiu (63 tisíc dolarů), curyšský kolega má „jen 56 800. Nekvalifikovaný stavební dělník bere nejvíc - 25 400 dolarů čistého - v New Yorku.
České platy jsou v porovnání s tím nizoučké. Sousední německé úrovni se u nás nejvíc blíží manažer (viz tabulka). V Praze má podle kursového přepočtu čtyřiatřicet procent čistého ročního příjmu svého frankfurtského kolegy, podle pari ty kupní síly zohledňující různé cenové úrovně pak devětapadesát procent. V přepočtu na koruny to v roce 1997 dělalo 369 tisíc ku 1,098 milionu korun ročně. V dalších profesích jsou rozdíly ještě podstatnější. Například bankovní úvěrář má podle kursu třiadvacet a podle parity čtyřicet procent frankfurtské úrovně, učitel jen jedenáct, respektive osmnáct procent.
Nízké zdanění.
Jak dále vyplývá z tabulky, při porovnání hrubých příjmů jsou rozdíly v náš neprospěch ještě výraznější. Vyplývá to z míry zdanění, která je v Německu vysoce nadprůměrná. U nás sice kritizujeme strmou daňovou progresi, nicméně pokud jde o celkovou míru zdanění (daň z příjmu + odvody do sociálních fondů) - v tomto případě počítanou jako průměr dvanácti nosných profesí - je Česká r epublika s 22,5 procenta na třináctém místě ze sedmnácti porovnávaných států. Na prvním a na posledním místě žebříčku jsou Belgie, s průměrným daňovým odvodem přes dvaačtyřicet procent, a Japonsko, kde je to téměř dvakrát méně - sedmnáct procent.
Shoda.
Je třeba upozornit, že co do nominální úrovně platů vykazují údaje švýcarské banky určité rozdíly oproti výběrovým šetřením Českého statistického úřadu. Síla UBS je v tom, že dokáže provést široké mezinárodní srovnání příjmů konkrétních pracovníků ve víceméně totožném profesním postavení. Z toho ovšem vyplývá i slabina analýzy, a sice že nep racuje s dostatečně širokým vzorkem. To je přednost výběrových průzkumů ČSÚ, které ovšem zase postrádají mezinárodní záběr.
Jak však ukazuje tabulka sestavená na základě výpočtů týdeníku EURO, výsledky nejsou diametrálně odlišné. U manažera nenajdeme v tuzemské klasifikaci zaměstnání přesný ekvivalent typu pracovníka porovnávaného ve švýcarském průzkumu. Částka prů měrného čistého měsíčního příjmu zjištěná UBS však víceméně odpovídá středu intervalu mezi dvěma typy manažerského postavení používanými pro statistické účely v České republice: ředitelů a prezidentů velkých organizací a podniků (41 922 Kč ) a vedoucích pracovníků v průmyslu (23 019 Kč).
V případě kuchaře, prodavačky a inženýra tuzemská klasifikace stírá často podstatné rozdíly související s postavením konkrétního pracovníka na služebním žebříčku. Například v profesi kuchař porovnává UBS zaměstnance špičkového hotelu, respektive restaurace, v pozici vedoucího úseku nebo jeho zástupce. Plat textilní dělnice je, jak už bylo uvedeno, jediný případ, kdy lze údaj UBS považovat za nereálný.
