Vrcholný summit Severoatlantické aliance, který se koná na konci týdne ve Walesu, má dramatickou předehru. Poprvé v historii NATO reálně hrozí vypuknutí války na hranicích aliance, jejímž účastníkem by byla jaderná mocnost – Rusko. Možnost přímého válečného konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem se přiblížila realitě minulý týden vpádem ruských vojsk na ukrajinské azovské pobřeží.
V této souvislosti jsme slyšeli řadu výroků vrcholných politiků, jejichž důsledkem by mohlo být zatažení některé členské země, a tím i celé aliance, do tohoto konfliktu. Český prezident Miloš Zeman na poradě s českými velvyslanci minulé úterý prohlásil: „Je zcela určitě žádoucí, aby zejména na úrovni Severoatlantické aliance byly podnikuty preventivní akce právě proto, aby k této invazi (ruských vojsk na Ukrajinu) nedošlo.“ V pátek poté na setkání vyslanců NATO Ukrajina vyjádřila přání připojit se k tomuto vojenskému bloku.
Její premiér Arsenij Jaceňuk už předtím požádal parlament o změnu nealiančního, tedy neutrálního statusu své země. Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen na to reagoval překvapivě příznivě: pokud Ukrajina splní příslušná kritéria, může dojít k naplnění deklarace bukurešťského vrcholného summitu z roku 2008 o budoucím ukrajinském členství.
Unáhlené výroky představují největší nebezpečí
K těmto výrokům a postojům je třeba mnohé vysvětlit. Skrývají se v nich rizika nedorozumění, která hrozí skutečnou zkázou. Bezprostřední nebezpečí vyvolávají postoje podobné tomu, který prezentoval prezident Zeman. Všichni by si měli uvědomit, že Ukrajina není členskou zemí NATO, a proto jí aliance nemůže ze svého titulu poskytnout vojenskou podporu. Co se týká dlouhodobější perspektivy, tedy případného připojení Ukrajiny k alianci, názor jejího končícího generálního tajemníka Rasmussena není rozhodující. Rozhodující jsou hlasy členských zemí a už nyní je zřejmé, že mnohé státy by s ukrajinským členstvím nesouhlasily. Také odkaz na bukurešťský summit lze číst jen jako vágní, široce obecné stanovisko NATO.
Aliance musí vůči Rusku, a tím pádem i vůči konfliktu na Ukrajině, kde se stává ruská účast stále viditelnější, postupovat velmi opatrně. To si musejí uvědomit politici všech členských zemí. Pátý článek Severoatlantické smlouvy o vzájemné obraně by se vojenskou výpomocí Ukrajině, natož jejím členstvím v alianci, musel naplnit. Vladimiru Putinovi nikdo do hlavy nevidí a Rusko by v krajním případě mohlo reagovat i aplikací jaderné strategie zaručeného vzájemného zničení. Slova Kremlu o přehodnocení vlastní vojenské doktríny klidu nepřidají.
Buďme realisté
Ke konfliktu na Ukrajině je proto třeba přistupovat maximálně realisticky. Pokud Ukrajina nemá vojenskou moc vzdorovat Rusku a pokud se Rusko rozhodne do konfliktu skutečně naplno vstoupit, musí Kyjev vyjít Moskvě něčím vstříc. Pokud to nepomůže, zbývá apel OSN.
NATO je tu od toho, aby chránilo své členy, kteří pak mají automaticky větší možnosti přispívat k urovnání konfliktních situací nevojenskými prostředky. Mezi ty patří i sankční opatření. Kdo taková opatření odmítá, nepřímo volá po válce.
V moderní historii velké války paradoxně často vyvolávali „lidoví vůdci“, jakkoli museli vědět, že každou válku odnese hlavně „lid“. Války, stejně jako revoluce vždy požírají své děti. Prostý občan Napoleon válčil, aby se stal císařem a vládcem Evropy. Prostý kaprál Hitler válčil, aby se stal diktátorem třetí říše. Válčí i Vladimir Putin a jeho nacionalistický nohsled Vladimir Žirinovskij už ho pasuje na nového cara imperátora.
Čtěte také:
Rasmussen: Kvůli ukrajinské krizi vznikne zvláštní vojenská jednotka
Ruský útok na Ukrajinu: NATO by muselo odpovědět, říká Zeman
Rusko oplácí alianci stejnou kartou: Upraví vojenskou doktrínu
