V Latinské Americe je kvůli hospodářské a společenské deziluzi na vzestupu pravice
Od vládních změn v Argentině a Brazílii po průběžné úpravy politických přístupů v Chile to vypadá, jako by se latinskoamerická politika posouvala doprava. Nemůže za to ale přitažlivost pravicových ekonomických receptů. Spíš jde o důsledek mdlého růstu a neuspokojivého poskytování veřejných statků, zejména sociálních služeb.
Důkazy o politické změně přicházejí v mnoha podobách. Po letech fiskálně nezodpovědné populistické vlády rodiny Kirchnerových si Argentina vybrala Mauricia Macriho, bývalého podnikatele, který kandidoval za pravicovou platformu. V Brazílii sice ještě záleží na definitivním rozhodnutí tamního senátu, ale prezidentku Dilmu Rousseffovou už odsunulo do ústraní „dočasné zbavení pravomocí“, přičemž její náhradník signalizuje odklon od politiky levicové Strany pracujících.
Kurz v regionu upravují i vlády, které už jsou u moci. V Chile obhájila úřad prezidentka Michelle Bacheletová, v hospodářské politice se ale její vláda posunuje doprava. Také Kuba za prezidenta Raúla Castra rozšiřuje zákonný prostor pro soukromé podnikání.
Ve Venezuele, která tragicky flirtuje s postavením „rozvráceného státu“, se pak vláda prezidenta Nicoláse Madura potýká s narůstajícími hospodářskými a finančními obtížemi plynoucími z fiskálně neukotvených programů, které mají počátek u jeho předchůdce Huga Cháveze. Vláda už ztratila většinu v Národním shromáždění a opozice se teď ústavními prostředky pokouší zkrátit jeho funkční období.
Příčiny obratu
Politickou dynamikou regionu hýbe několik klíčových faktorů. Strmý propad mezinárodních cen komodit, například ropy a mědi, společně se zpomalující čínskou ekonomikou ztenčuje exportní příjmy a zdůrazňuje domácí ekonomické těžkosti. Situaci ještě zhoršují kolísavé finanční toky do rozvíjejících se zemí, váhavější přímé zahraniční investice a obava z toho, jaké dopady na mezinárodní obchod by mohla mít sílící antiglobalizační rétorika v netypickém prezidentském soupeření ve Spojených státech.
Výsledný pokles hospodářské výkonnosti, včetně hlubokých recesí v Brazílii a Venezuele, zostřil všeobecnou nespokojenost s veřejnými službami a zesílil dlouhotrvající obavy z nerovnosti a zpronevěr veřejných prostředků. Nespokojenost obyvatel je zjevná i v tradičně dobře spravovaných zemích, jako je Chile, kde se skupinám s nízkými příjmy v posledních letech daří poměrně dobře a kde rozsah úředních zlodějen (dokázaných i domnělých) ve srovnání se sousedními zeměmi bledne.
Hospodářská a sociální deziluze regionu prozatím nejvíc nahrává pravicovým stranám a politickým programům. Mnozí v regionu doufají, že politická změna se může stát katalyzátorem rychlejšího růstu, protože změní dosavadní přístupy a přinese účinnější protikorupční tažení. Opět ale platí, že pokud se dnešní političtí vítězové nepostarají o vyšší a výrazně inkluzivnější růst, jejich voliči se zřejmě přesunou jinam.
Vzestup nespokojenosti
Při pohledu z globální perspektivy je posun v Latinské Americe součásti obecnějšího vzestupu nespokojenosti s „establishmentem“.
Ta se přitom netýká jen vlád. Dopadá i na elity v soukromém sektoru, zejména v bankách a nadnárodních společnostech.
V USA je výsledkem výrazný odklon od politiky establishmentu, jehož součástí je nenadálý vzestup Donalda Trumpa jako předpokládaného republikánského kandidáta a nečekaně silná výzva Bernieho Sanderse pro Hillary Clintonovou v táboře demokratů.
O politice a zájmech USA čtěte více: Portoriku hrozí drtivý bankrot. Odvrátit ho může americký senát |
V Evropě strany brojící proti establishmentu získávají body v obecních, regionálních i celostátních volbách, komplikují sestavování vlád (třeba ve Španělsku) a ovlivňují zásadní politická rozhodnutí (například rozhodnutí britské Konzervativní strany uspořádat blížící se referendum o brexitu).
Rozvíjející se svět ale kromě zemí, jako jsou Filipíny, kde si voliči minulý měsíc v prezidentských volbách vybrali Rodriga Duterteho jako kandidáta nepokrytě kritizujícího establishment, má tendenci ke změnám v rámci existující politické elity.
Právě to asi nejlépe vystihuje současné dění ve velké části Latinské Ameriky.
Teď je na těchto elitách, aby účinně zareagovaly na příčiny všeobecného rozhořčení, jinak budou riskovat nástup hnutí vystupujících proti establishmentu, jakými jsou jejich americké a evropské protějšky. Takový výsledek by vážným způsobem zkomplikoval politickou mapu regionu, čímž by dále omezil prostor vlád pro včasnou úpravu hospodářské politiky.