Itálie je učebnicový příklad důsledků dlouholeté ležérní fiskální politiky, kterou ani polepšený hříšník nedovede zvládat.
Itálie, kterou básníci odjakživa opatřují přívlastkem „bel paese“, je bezpochyby krásná země a vskutku by byla vynikajícím příkladem, s jakou grácií a elegantní patinou se dá stárnout. Kdyby to byla pravda.
Itálie nenašla politickou techniku, jež by jí umožnila zvládat ekonomickou situaci stejně brilantně jako zvládali italští renesanční malíři techniku šerosvitu. Takže četba italských statistik dá hodně práce, když v nich chcete najít ten jasně osvětlený objekt vystupující z celkově temného pozadí. Vyhlídky na nástup „nesystémových“ politických stran a opravdu hodně složitý stav italského bankovnictví, jemuž zadlužená vláda nemůže pomoci, dělají z Itálie problém odpovídající velikosti její ekonomiky. Nezapomínejme, že je to pořád ještě světová osmička; její nominální dolarový HDP (podle posledních projekcí Mezinárodního měnového fondu) je o polovinu větší než ruský, třetí v eurozóně a čtvrtý v EU jako celku.
Itálie je především ilustrační příklad důsledků dlouholeté ležérní fiskální politiky, kterou ani polepšený hříšník nedovede zvládat, když už si nemůže vzhledem k existenci společné měny pomáhat oslabováním liry.
Pak stačí narazit na vnější ekonomický šok (2008) a neschopnost dosáhnout politického konsenzu potřebného pro strukturální reformy, jež by zvedly potenciální hospodářský růst, a dluh v poměru k HDP roste i v éře mimořádně nízkých úrokových sazeb. Můžete sice vytvářet primární rozpočtový přebytek (před obsluhou dluhu), ale veřejné finance zůstávají mimořádně citlivé na vývoj úrokových sazeb – každý jejich růst o jeden procentní bod se promítá do zvýšení nákladů na obsluhu dluhu v rozsahu 1,3 procenta HDP.
Udržet rozpočtový schodek v mezích a vytvořit prostor pro dlužní službu pak při téhle zadluženosti znamená výdajové škrty, a protože nejsnadnější je šetřit na investicích, škrtá se tam. Přičtěte k tomu podmínky pro podnikání, které Světová banka ve svém posledním přehledu ocenila jedním z nejslabších míst mezi vyspělými zeměmi.
Výsledkem je slabá tvorba kapitálu, která je v absolutním vyjádření hluboko pod vrcholem v polovině minulého desetiletí, ale velmi nízká a klesající jsou i relativní čísla. Podnikatelské investice loni dosahovaly 8,5 procenta HDP, veřejný sektor proinvestoval 2,3 procenta HDP a v obou případech to byly tak poloviční podíly oproti Česku. Jedině v sektoru domácností je investiční aktivita s 5,8 procenta HDP nadprůměrná v celoevropském srovnání.
V téhle konstelaci sice bolí, ale nepřekvapuje, že hrubý domácí produkt země ve stálých cenách je přibližně na úrovni z počátku tisíciletí. Ekonomická stagnace se nemohla nepodepsat na italském bankovnictví, jehož špatné úvěry s 360 miliardami eur představují asi pětinu italské ekonomiky, z toho nějakých 200 miliard jsou pohledávky za podniky, které jsou insolventní.
Pro relativně nezadlužený stát by byl tento problém zvládnutelný (v poměru k velikosti ekonomiky je přibližně srovnatelný s náklady na čištění českých bank na přelomu tisíciletí). Jenže jednak je vláda už beztak zadlužená až po uši, takže by se takovou akcí ještě více zadlužila, jednak se změnila evropská pravidla a italské úřady narážejí na bariéru nedovolené podpory ve vztahu ke svým bankám. Na jejich čištění se mají nejdříve podílet jejich akcionáři a držitelé nezajištěných dluhopisů, což je v principu naprosto správné.
Co čert nechtěl, v Itálii však nakupovaly i tu třídu dluhopisů (tzv. coco bonds), která je přímo určená pro případné překlopení do kapitálu, domácnosti, zjevně s vidinou vysokého úročení a poměrně mlhavým chápáním rizik, jež jsou tomuto typu cenných papírů vlastní. Pokud se totiž bance nedaří kapitálovou přiměřenost dodržet, investoři mohou být přinuceni vyměnit své pohledávky za akcie nebo přijít o část či celou jistinu. Je zřejmé, že politicky by bylo extrémně nepříjemné, kdyby byli drobní investoři, jakkoli naivní, kráceni.
Itálie a Doing Business 2017
| pořadí | Itálie | Česko |
|---|---|---|
| celkem | 50. | 27. |
| placení daní | 126. | 53. |
| vymáhání obchodních sporů | 108. | 68. |
| dostupnost úvěrů | 101. | 32. |
Zdroj: Světová banka
Vláda premiéra Mattea Renziho skončila po prohraném referendu o ústavních změnách, na což italské bankovní akcie zareagovaly nejdříve poklesem, aby se pak zotavily s nadějí, že stát požádá o povolení podpory a do hry nakonec vstoupí.
Ta nejproblematičtější a shodou okolností nejstarší dosud fungující banka na světě – Monte dei Paschi di Siena – zkusí přes nevalný zájem do konce roku sehnat potřebný kapitál ze soukromých zdrojů včetně zapojení držitelů podřízených dluhopisů v objemu 2,1 miliardy eur. Dostali by akcie, což sice nemusí být mnoho, ale můžete se na to dívat jako na podíl na budoucích ziscích…
Lídr Hnutí pěti hvězd, které vede v průzkumech veřejného mínění, Luigi Di Maio se nechal slyšet, že banku je třeba znárodnit. Doporučení pro tvorbu kapitálu v Itálii jako vyšité.
O situaci italských bank dále čtěte:
