Velká Británie přijala koncept nezávislosti centrální banky pozdě, protože tehdejší premiérka Margaret Thatcherová se ostře stavěla proti tomu, aby nikým nevolení bankéři kontrolovali úrokové sazby. Dokonce tehdy prohlásila, že ona se této kontroly nikdy nevzdá, a Bank of England (BoE) se skutečně osvobodila až v roce 1997, kdy byla zvolena první labouristická vláda Tonyho Blaira.
„Staré dámě na Threadneedle Street“, jak se Bank of England přezdívá, tak bylo 303 let, když jí bylo poprvé umožněno dělat vlastní rozhodnutí – a také vlastní chyby. Zatímco americký Federální rezervní systém a německá Bundesbank byly nezávislé už dlouho, většina ostatních evropských zemí se k nim připojila až před vytvořením měnové unie. Pokud jde o francouzskou centrální banku, ta byla od Napoleonových časů ponechána „v rukou vlády, ale ne tak nápadně“.
V uplynulých 20 letech znamenala nezávislost centrální banky jakýsi „konec dějin“ pro měnovou politiku poté, co bylo neúspěšně odzkoušeno mnoho jiných režimů. V letech před globální finanční krizí z roku 2008 panoval názor, že nezávislé centrální banky dokážou úspěšně kontrolovat inflaci, přičemž obzvláště nadšené z‚nezávislosti centrální banky byly státy se značnými fiskálními deficity, poněvadž těžily z nižších dlouhodobých úrokových sazeb. Centrální banky, které regulují také bankovní sektor, musely řešit složité otázky kvůli své bezstarostnosti ve světle rychlé úvěrové expanze, ale když nastaly problémy, sklidily všeobecnou chválu za promptní a rozhodnou reakci.
Konec shody
Období konsenzu v oblasti měnové politiky se však možná chýlí ke konci. Ve Spojených státech republikánský prezidentský kandidát Donald Trump zpochybnil nezávislost guvernérů Fedu a dal jasně najevo, že bude-li zvolen, rychle vedení Fedu vymění. V Evropě je politika kvantitativního uvolňování realizovaná Evropskou centrální bankou (ECB) terčem všeobecné kritiky a prezident ECB Mario Draghi musel nedávno obhajovat svůj přístup před nesmírně kritickým německým parlamentem.
Také britští politici začali vznášet protesty, ačkoli kritika BoE se dlouho pokládala za obdobu rouhání v kostele. Britská premiérka Theresa Mayová v nedávném projevu na konferenci Konzervativní strany poznamenala: „Měnová politika má některé ošklivé vedlejší účinky. Lidé s aktivy bohatnou. Lidé bez nich trpí… Musí nastat změna. A přijdeme s ní my.“
William Hague, vlivný bývalý lídr konzervativců, byl ještě otevřenější: pokud podle něj centrální banky „brzy nezmění kurz, bude jejich nezávislost čelit stále prudšímu útoku“. V takovém případě, dodal Hague, „éra jejich tolik ceněné nezávislosti skončí, možná i docela dramaticky“.
| Přečtěte si, čím Bank of England rozčiluje Brity:
Druhým bere, svým přidává. Britové pranýřují centrální banku |
Mayová sice popřela jakoukoli roztržku mezi svou vládou a guvernérem BoE Markem Carneym, avšak je zřejmé, že se měnová politika stala vůbec poprvé za 20 let předmětem politické debaty. V reakci na tyto kacířské výpady působil Carney klidně a chápavě a také Draghi se argumenty svých kritiků chvályhodně zabývá.
Člen výkonné rady německé Bundesbanky Andreas Dombret naopak vyzkoušel jinou taktiku. Na říjnové konferenci Sdružení britských bankéřů v Londýně řekl: „Možná přišel čas jemně připomenout, že nezávislost centrálních bank je mimo diskusi. Bylo by záhodno, aby politici neuplatňovali svůj vliv na nesprávných místech.“
Je zřejmé, kam tím Dombret mířil. Neuvážené řeči o měnové politice mohou zneklidnit trhy a‚politici by si měli dávat pozor na to, co vlastně chtějí. Pravděpodobně však nebudou souhlasit s tvrzením, že nezávislost centrálních bank je „mimo diskusi“. Patrně budou od technokratů požadovat větší skromnost, protože co politici dali, mohou také vzít. A‚to, že debatují o sociálních důsledcích měnové politiky, ještě nemusí nutně znamenat, že zpochybňují legitimitu těch, kdo určili směr.
Mluvte o tom
Jistě, pohybujeme se na tenkém ledě. Platí silný argument, že centrální banky izolované od krátkodobých politických tlaků jsou pozornými strážci cenové stability a dobře slouží globální ekonomice. Není zřejmé, že návrat k politicky určovaným úrokovým sazbám by měl jiné než jen bezprostřední přínosy.
Přesto musíme uznat, že rozsáhlé kvantitativní uvolňování zavedlo centrální banky na neprozkoumané území, kde se hranice mezi měnovou a fiskální politikou rozmazává. Centrální bankéři musejí dát najevo, že chápou politické tlaky a nezvyklé okolnosti, které nulové, či dokonce záporné úrokové sazby vyvolávají. Střadatelé žehrají na to, že jsou trestáni za uvážlivost; odmítání debatovat o tomto i o dalších důsledcích současné měnové politiky není přijatelná reakce.
Nezávislost vyžaduje vyšší míru zodpovědnosti a průhlednosti, s nimiž se jednotlivá politická řešení vysvětlují veřejnosti. BoE slouží ke cti, že ukazuje cestu vpřed sérií otevřených fór, která se konají po celé Británii. Přibližování měnové politiky lidem je časově náročné, ale zároveň nezbytné, pokud chceme zachovat politický konsenzus potřebný k udržení nezávislosti.
Howard Davies je předsedou představenstva Royal Bank of Scotland
Dále čtěte:
Šéf Bank of England byl marně vyzýván k odchodu. Kvůli skepsi po brexitu
Britská centrální banka zlepšila výhled ekonomiky
