Komentář: Proč Stropnický míří pouze na okraj terče

Před několika lety jsem se zaujetím listoval v oranžové bakalářské práci s názvem Krize sdělovacích prostředků veřejné služby v demokratické společnosti a její odraz v českém denním tisku. Šlo o jednu z nejlepších prací na téma veřejnoprávních médií ve své kategorii.

Autor v ní inspirativně vykreslil, co současným médiím veřejné služby chybí a jak jsou tyto nedostatky vnímané českou veřejností. Zároveň doložil, proč jsou veřejnoprávní média v demokratické společnosti nenahraditelná. Trefil se přímo do černého, říkal jsem si tehdy.

O téměř deset let později však musím s Matějem Stropnickým polemizovat. Dnes už není studentem pražské fakulty sociálních věd, ale předsedou Strany zelených. Ačkoli vnímám jeho snahu o posunutí lidstva na vyšší vývojový stupeň sympaticky, tentokrát se v mnohém trefuje pouze na okraj terče.

V rozhovoru pro Euro TV se Stropnický znovu vyjadřoval k tomu, jak chce donutit lidi cestovat vlakem místo letadlem. Použil přitom příklad trasy Praha-Brusel a české úředníky a politiky cestující do sídel Evropské unie. Přál by si, aby tito lidé nasedli večer na vlak, přespali v něm a ráno se probudili v Bruselu místo toho, aby použili dvouhodinovou leteckou linku.

Podívejte se, co Stropnický v Euro TV říkal:

Je přitom už dávno prokázáno, že letecká doprava na určité vzdálenosti skutečně s vlakem prohrává. Ale ne na vzdálenost Praha-Brusel. Dnes už málokdo létá například z Bruselu do Paříže nebo z Paříže do Londýna. Let a doprava na letiště totiž trvá déle než cesta vlakem přímo do centra města. V Česku jsme v situaci, kdy se bohužel nevyplatí cestovat vlakem ani po zastaralých tratích z Prahy do Berlína, Vídně, ale ani do Bratislavy a možná ani do Brna. Přitom zejména díky penězům z Evropské unie se už dá na některých našich tratích jezdit alespoň 160 km/h a ne 100 km/h jako před pár lety. Z východoněmeckého Erfurtu do Lipska se přitom od konce loňského roku dá jezdit až 300kilometrovou rychlostí. Ve vývoji vlakové dopravy se proste Česko ostudně zaseklo. Argumentovat v tomto okamžiku trasou Praha-Brusel je absurdní sci-fi.

Stropnický se dotýká nesmírně důležitých témat, které je nutné v české politice prosazovat, ale přitom sám sebe z nich obratem diskvalifikuje. Chaoticky popisuje i svůj nápad na vyšší zdanění škodlivých automobilů. Jen těžko lze stanovit hranici pro ekologickou daň podle objemu motoru. Vozy s vyšším výkonem dnes mnohdy disponují kvalitnějšími motory s nižší spotřebou a exhalacemi. Hranice stanovená podle stáří vozu zase neúměrně zatíží nízkopříjmové vrstvy. Přestárlý český vozový park přesto potřebuje nějakou infuzi. Proč předseda Strany zelených nenavrhuje třeba vyšší úlevu vozům s alternativním pohonem v porovnání s ostatními vozidly?

Celá tato debata však ztrácí smysl, pokud se současně nezabýváme i dalšími velkými zdroji znečištění atmosféry, například chovem dobytka. Metan, který krávy vylučují, je pro atmosféru mnohokrát nebezpečnější než kysličník uhličitý. Ale na negativní externality produkce masa či mléka zřejmě žádný z českých politiků nikdy neupozorní. Ani zelený spasitel Matěj Stropnický. I proto zůstáváme v debatě o ochraně životního prostředí stále na okraji terče.