Česká gastronomie poslední týdny klesá ke dnu a vláda už jí poslala jasný
vzkaz, že ještě nějakou dobu se nebude mít od čeho odrazit. Statistiky mluví o
tom, že v současné chvíli prodává jídlo s sebou asi jedna čtvrtina existujících
restaurací. Ty samy ovšem hlásí, že jejich tržby se pohybují mezi dvaceti až
třiceti procenty obvyklého průměru, a světlé výjimky, které by se nejspíš daly
spočítat na prstech jedné ruky, se chlubí tržbami ve výši kolem padesáti
procent oproti období před vyhlášením restrikcí.
Nejsou to ale podniky zavedených značek ověnčené hvězdami a s dveřmi, které
zdobí desítky samolepek zahraničních i českých gastronomických průvodců.
Jsou to zpravidla mladé, neformální podniky, které nesázejí na složitý
plating, drahé sklo na víno a látkové ubrousky. Místo toho investují do velmi
kvalitních surovin, vlastního vzdělávání a s hosty čile komunikují na
sociálních sítích. Zatímco degustační večeři ve dvaceti krabičkách s podrobným
popisem, jak si jednotlivé chody doma sestavit, si asi nikdo objednávat nebude,
jednoduché jídlo, které převozem nijak neutrpí, za cenu do 200 korun si rád
objedná kdekdo.
Současná krize donutila přemýšlet i ty, kteří dosud na gastronomickém poli
udávali směr. Davy zahraničních turistů do země v nejbližších měsících určitě
proudit nebudou a ty nejlepší restaurace se supersofistikovaným jídlem dosud
stály především na hostech ze zahraničí. Teď stojí už více než měsíc jejich
provozy.
Čeká je zjednodušování konceptů, zkracování degustačních menu, snižování cen
a především přibližování se přáním a srdcím hostů. Nemusí platit náš host, náš
pán. Vyhraje ten, kdo může říct, náš host, náš přítel. Ten, který nás
nepřestane „navštěvovat“, ani když mu můžeme dát jídlo pouze s sebou. Ten,
kterému vždycky zbydou nějaké peníze, aby je u nás mohl utratit a nemusel nad
tím příliš přemýšlet. Ten, který se vždycky vrátí a pomůže nám, když jsme na
dně.
