Komentář: Stručné dějiny (ne)rovnosti

20. 8. 2016

Americký ekonom Barry Eichengreen měl přednedávnem v Lisabonu přednášku o nerovnosti a opět dokázal, proč je znalost hospodářských dějin důležitá. Stejně jako já i Eichengreen si libuje ve složitosti poznání a odmítá věci trivializovat jenom proto, aby se mu všechno vešlo do jedné modelové škatulky. Vezměte si nerovnost, kde Eichengreen identifikoval šest hlavních procesů, které ji ovlivňovaly v posledních 250 letech.

Zaprvé tu je nárůst příjmové propasti v Británii v letech 1750 až 1850, kdy zisky z britské průmyslové revoluce inkasovala městská a venkovská střední třída, zatímco chudina zůstávala stále stejně nemajetná.

Zadruhé nešlo pouze o britský fenomén: příjmová nerovnost během dvou století (1750 až 1975) vzrostla v celosvětovém měřítku, protože z technického pokroku industriální a postindustriální éry těžily jen některé části planety. Zatímco některé země zažily ekonomický rozkvět, jiné zchudly. Skvělým příkladem je zvětšení rozdílů mezi Čínou a Spojenými státy – v roce 1800 byla parita kupní síly v USA oproti Číně dvojnásobná, ale v roce 1975 až třicetinásobná.

Třetí proces, známý jako „první éra globalizace“ (1850 až 1914), doprovázelo sbližování životní úrovně a produktivity na Severu.

Během tohoto období se z přelidněných agrárních oblastí Evropy vystěhovalo do nových zemí bohatých na zdroje téměř 50 milionů lidí. Mzdový diferenciál mezi Evropou a těmito nově osidlovanými oblastmi se díky tomu výrazně snížil ze 100 procent na 25 procent.

Tyto procesy se prakticky překrývají s takzvaným pozlaceným věkem v letech 1870 až 1914, kdy se nerovnost na Severu zvětšovala ruku v ruce s tím, jak většina výnosů z podnikání, industrializace a finančního rozvoje plynula nejbohatším vrstvám.

Vzestup nerovnosti z této éry do značné míry odstranilo období sociálnědemokratického vládnutí v letech 1930 až 1980, kdy vyšší zdanění bohatých umožnilo západním vládám financovat sociální programy a dávky. Po něm ale přišla současná fáze, kterou kvůli hospodářsko-politickým rozhodnutím opět doprovází nárůst nerovnosti – začal nový pozlacený věk.

Vlny populismu

Eichengreenových šest procesů určujících nerovnost je nepochybně dobrý začátek, ale já bych dodal dalších šest.

Zaprvé od osmdesátých let minulého století výrazně ubylo absolutní chudoby, ale někde vytrvale přetrvává. Zadruhé je to zrušení otroctví v devatenáctém století (alespoň ve většině světa). Zatřetí postupné snížení diskriminace na základě rasy, etnického původu či pohlaví, která v nakládání s majetkem omezovala dokonce i některé bohaté.

Čtvrtým procesem je růstový příběh posledních dvou generací v Číně a poslední generace v Indii, který přispěl ke globální ekonomické konvergenci po roce 1975. Dále je tu klíčová role složeného úroku, díky kterému se bohatství koncentrovalo v rukou již majetných, aniž by k tvorbě nového bohatství nějak přispěli.

Jak poznamenal francouzský ekonom Thomas Piketty, tento faktor mohl hrát jistou roli v naší minulosti a jistě bude hrát ještě větší roli v naší budoucnosti.

Posledním a zřejmě i nejdůležitějším procesem ovlivňujícím nerovnost je vzedmutí populismu. Demokracie mu čelí ve vlnách, hlavně v časech rostoucí nerovnosti. Jejich výsledky nelze přejít bez zamyšlení.

Ve střední Evropě například vytvořily vhodnou půdu pro imperiální hegemonii pod zástěrkou proletářského internacionalismu. Ostatně v samotném Rusku umožnil popolismus Vladimíru Leninovi konsolidovat moc, a to s děsivými následky, které překonala pouze zvěrstva nacismu, jenž se také dostal k moci na populistické vlně.

Jak na nerovnost

„Konstruktivních populistických řešení“ nerovnosti je naopak poskrovnu, ale nelze je nezmínit. V několika případech s sebou populismus přinesl rozšíření volebního práva, progresivní zdanění a sociální pojištění, investice do fyzického i lidského kapitálu, hospodářství otevřenější vůči světu, důraz na tvorbu pracovních míst a uvolnění přistěhovalectví.

Dějiny nám dokazují, že díky těmto řešením problému nerovnosti je svět lepší. Bohužel se obvykle z historie nechceme poučit.

Autor je profesorem ekonomie na Kalifornské univerzitě v Berkeley