Když jsem před několika dny vysvětloval svým maďarským novinářským kolegům naši spletitou vládní krizi, podivovali se nad tím, do jaké míry může český prezident ovlivňovat politické dění a blokovat něco tak samozřejmého, jako je výměna ministra. Z maďarského pohledu je to pochopitelně nonsens. V Budapešti je prezident pouhou loutkou, kladečem věnců pod dohledem tamního všemocného premiéra Viktora Orbána. V Česku si jednotliví političtí aktéři včetně hlavy státu vzájemně konkurují mnohem ostřeji, než je tomu zvykem v okolních středoevropských zemích.
Všichni čeští demokratičtí prezidenti se snažili svou mocí zaplnit celé hřiště, které jim vykolíkovala ústava. A rádi se pohybovali i za pomyslnou autovou čárou. Tuto tradici pak legitimizovala přímá volba prezidenta. Česko se samo rozhodlo, že chce mít polomonarchu, který aktivně ovlivňuje každodenní politiku a stává se neomezeným pánem zejména ve chvílích politické nestability.
Vypravěč ústavy
Čechům z podstaty silný prezident nevadí, posilování jeho pozice v tichosti tolerujeme. Miloš Zeman toho využívá a zkouší, kam až mu dovolíme zajít. Pokud označuje ústavní zvyklosti za idiotské, nadává tím také sám sobě. I on se totiž stal v posledních čtyřech letech praktickým vykladačem nebo spíše vypravěčem ústavy.
Pro své následníky tím vytyčil hodně široké mantinely. Nově je například možné, aby prezident jmenoval podle svého gusta dočasnou vládu, a to zcela proti vůli parlamentu. Zemanovi se rovněž povedlo zpochybnit postavení českého premiéra jako neoddělitelného vůdce vlády tím, že odmítl jeho demisi jako demisi celého kabinetu. To si dosud nikdo nedovolil.
Zeman poděkoval „odstupujícímu“ Babišovi, ministrem financí je Pilný
Každý z dalších prezidentů bude mít tendenci tyto nové pravomoci naplno využívat v rámci posilování vlastní moci. Minimálně do té doby, než zbytek politické scény najde sílu a požene ho k ústavnímu soudu. Zemanovi se ale povedlo rozšiřovat svou moc, aniž by se musel brněnskému konstitučnímu tribunálu zpovídat. A pravidlo „kde není žalobce, není soudce“ v tomto případě zafungovalo beze zbytku.
Opilé Česko
Bývalý zpravodaj Financial Times pro střední Evropu Henry Foy před pár dny v reakci na krkolomnou českou krizi poznamenal: „Jdi domů, Česko. Jsi opilé.“ Ano, my všichni jsme teď trochu opilí z relativního ekonomického růstu. Ve své blahobytné kocovině jsme ani nepostřehli, že prezident Zeman během posledních let přepsal naše ústavní zvyklosti.
Právě od nich se odvíjí míra kulturnosti a civilizovanosti každého státu. Česká ústava z roku 1992 dává těmto nepsaným pravidlům velký prostor, možná v naivní představě o vyspělosti (nebo střízlivosti) českého národa. Příliš se nepočítá se svéhlavým autokratem, který by si vymezený prostor chtěl znásilnit ve svůj prospěch. A to se právě teď děje. Situace dokonce dospěla tak daleko, že prezident Zeman je schopen zpochybnit jakýkoli postup premiéra. Ve všem si najde problém – dokonce i v návrhu na odvolání ministra k danému datu.
Je sice sympatické, že do ulic vyráží pár tisíc lidí bojovat proti ohýbání základního zákona, ale těmto počtům se Zeman i jeho hlavní spojenec Andrej Babiš mohou snadno vysmívat. Tisíce jiných lidí totiž Babišovi na sociálních sítích lajkují příspěvky, v nichž pod populistickou rouškou nastolení pořádku naznačuje své antidemokratické naladění. Dokud tento podivný opilecký večírek neopustí alespoň prostá většina účastníků, budeme svědky stále většího než povoleného množství moci.
Čtěte také:
Průzkum: ANO jasně vládne, na sociální demokraty se dotahuje ODS
ČSSD by do boje o Hrad mohla vyslat Štěcha či Zaorálka. Rozhodne se asi v létě
