Národní podnik Budvar je jakousi laboratoří státního kapitalismu.
Roky se Budvaru politici vyhýbali, v jeho čele stál čtvrt století slušný a dobrý manažer Jiří Boček, s nímž týdeník Euro hovořil o minulosti i budoucnosti firmy. Přesto ze srovnání s privátní konkurencí nevychází nejlépe. Bezkonkurenční tandem českých piv Prazdroj a Budvar je už jen dávnou minulostí. A to jak chutí a pověstí u pivařů, tak ekonomickými výsledky.
Chuťově senzorické hodnocení je jistě vysoce subjektivní záležitostí, ale třeba autor tohoto textu dříve budvar běžně konzumoval a dnes ho má zařazený mezi nijak zajímavá europiva, jimž se vyhýbá. Své o postoji spotřebitelů vypovídá skutečnost, že na nejnáročnějším trhu v Praze přibývají plzeňky jak houby po dešti, zatímco o budvarku nezavadíte. A tím, že je Plzeň o nějakých třicet kilometrů blíže než Budějovice, to asi nebude. Také o pětimiliardových ziscích si jinak úspěšně hospodařící národní podnik může nechat jen zdát hodně divoké sny. Je prostě jasné, že s konkrétním vlastníkem za zády je ten tah na branku jiný a Budvar měl být jednoznačně privatizován úplně stejně jako jiné pivovary, byť dostupnost piva je pro nemalou část tuzemské populace čímsi podobným veřejné službě.
O Budvaru čtěte více:
Budvar navyšuje kapacity. Letos investuje 730 milionů
Budvar: Registr smluv nás poškodí, přijdeme o zahraniční trhy
Proč se tak nestalo, není úplně jasné. Většinou jsou tím argumentem slavné a neuvěřitelně fousaté spory o značku Budweiser a Bud na významných trzích v Evropě i ve světě. Jde přitom o velmi kuriózní střet. Samotná značka má bezpochyby několikamiliardovou hodnotu, která ovšem mnohonásobně převyšuje schopnost národního podniku tuto značku komerčně využít. Prostě na sporných trzích nikdy tolik nevydělá a hodnota je dána tím, že na tyto trhy blokuje vstup světové pivovarnické jedničce Anheuser-Busch s jejím Budweiserem, z čehož ovšem těží místo Budvaru jiné světové koncerny. Prodat proto Budvar některému z těchto koncernů nebo samotnému gigantu AB, o jejichž zájmy jde ve sporech placených fakticky českým daňovým poplatníkem především, se pak jeví naopak jako ekonomicky nejlepší řešení. Místo ekonomiky však zvítězila politika a národní hrdost.
Spekulovat také můžeme o tom, že za tím byl strach, že by si politická partaj, která by prováděla takto nestandardní transakci, nepřiměřeně finančně pomohla. A tak se českobudějovický pivovar stal rodinným stříbrem a zůstal státním podnikem. Průšvih to nebyl, ale nějaká slavná success story také ne.
Přečtěte si o měnících se majetkových poměrech v rámci plzeňského Prazdroje:
Na prodej Prazdroje si SAB Miller najal advokátní kancelář PRK Partners
Prazdroj kupují Japonci. Asahi dá za pět evropských pivovarů 200 miliard
Jenže teď se zrovna časy a ředitel mění. Firma potřebuje expandovat a musí zvolit směr a rozměr investic. Svět nečeká a vyhrané spory s AB neprodají ani půllitr navíc. Je jistě dobře, když v takovém okamžiku přijde nový šéf s novými myšlenkami a energií.
Jenže zároveň tak vzniká velké pokušení pro politiky přihřívat si v národním podniku své zájmy politické i hmotné. A to nemluvíme o tom, když odpovědný ministr bez elementárních kompetencí z většího byznysu, natož pivovarnického oboru, má své vlastní představy o možnostech expanze třeba do Afriky.
Bylo by nesporně optimální, kdyby místo několikaletého rozvoje firmy byl před nového ředitele postaven úkol připravit společnost k rychlé privatizaci, která má objektivně minimálně patnáct let zpoždění. Bylo by však hodně naivní myslet si, že se něco takové stane pár měsíců před volbami.
Přečtěte si, kdo to s českým pivem chce zkusit za oceánem:
Tekutá Obec: diplomat s českými kořeny chce v USA vařit „pilsner“
