V Česku je přes čtyři tisíce zdravotnických zařízení, která vůbec nespolupracují se zdravotními pojišťovnami a veškerou péči jim platí přímo pacienti. Podle hrubých čísel Ústavu zdravotnických informací a statistiky je to například 253 zubařů, 64 praktických lékařů pro dospělé, 22 dětských praktiků, 953 ambulantních specialistů či 14 sdružených ambulancí a poliklinik.
V režimu plně soukromého podniku mimo veřejné zdravotní pojištění tedy funguje více než osmina registrovaných ambulancí specialistů a sedm procent poliklinik.
Byznys je to přitom značný. Lidé podle posledních údajů statistického úřadu dali ze svých kapes za ambulantní péči v roce 2013 téměř 8,5 miliardy korun. V tom jsou ovšem i poplatky a různé placené služby v běžných ambulancích a také péče o zuby, na kterou jde více než polovinu těchto plateb.
Tučné roky
Zatímco na veřejné nemocnice i některé ambulance tvrdě dolehly předchozí roky ekonomické stagnace, čistě soukromá zařízení si nestěžují. „Ročně zaznamenáváme zhruba desetiprocentní nárůst klientely. To je důkazem nejen toho, že svou práci děláme dobře, ale i stoupajícího rozřazení českého zdravotnictví do různých sektorů,“ říká Martin Jan Stránský, ředitel Polikliniky na Národní v Praze.
Jeho poliklinice rostou tržby a stoupá počet klientů. „Pokud si ale někdo myslí, že se v této zemi dá na podnikání ve zdravotnictví a stane se bohatým, obávám se, že ho čeká velké zklamání,“ dodává. V jeho zařízení pracují pod jednotnou hlavičkou samostatní lékaři na vlastní riziko. Je tu zastoupeno přes deset odborností. Pacienti jsou z devadesáti procent Češi, kteří podle Stránského slov „upřednostňují kvalitu péče a spolehlivost a váží si vlastního času“. Stále častěji sem také chodí lidé, kteří se už léčí jinde, pro získání názoru druhého odborníka.
Nejsou to zdaleka jen stomatologové a estetická chirurgie, ale docela běžné obory péče, které dnes dokážou najít klienty platící z vlastní kapsy.
Do soukromých klinik chodí podle odborníků čím dál mladší lidé, kteří jsou ochotni zaplatit si za osobní přístup, kvalitnější a rychlejší služby. Do ambulance jdou často po zkušenosti s dlouhým čekáním nebo nedostatkem času věnovaného pacientům ve veřejných nemocnicích. „U soukromého doktora jsem měl alespoň pocit, že se o moje potíže opravdu zajímá a snaží se najít řešení,“ vysvětluje mladý právník Ondřej z Lysé nad Labem. S vleklými problémy zápěstí navštěvuje ortopeda v ambulanci bez smluv se zdravotními pojišťovnami mimo jiné i proto, že tu nemusí čekat dlouho v čekárně.
Nejsou to tedy zdaleka jen stomatologové a estetická chirurgie, ale i docela běžné obory péče, které dnes dokážou najít klienty platící z vlastní kapsy.
Péče o hudebníky
Pozoruhodným příkladem toho, za co jsou pacienti ochotni platit, je Stránského centrum péče o hudebníky. Funguje necelý rok a Stránský si ho pochvaluje. Přitom odborníci na nemoci z povolání nepovažují péči o hudebníky v Česku za nijak nedostupnou. Specializované zařízení je tak podle některých odborníků zbytné.
„Problémy hudebníků lze řešit na odborných odděleních – neurologie, ortopedie, ORL. Ta jsou běžně dostupná na poliklinikách a na špičkové úrovni například ve fakultních nemocnicích. Není rozdílu mezi karpálním tunelem (vzniká například přetížením zápěstí – pozn. red.) u hudebníka nebo horníka, co se týká diagnostiky a léčby,“ poznamenal Josef Pavel, odborník na nemoci z povolání Ústřední vojenské nemocnice.
S tím, že hudebníkům stačí běžná péče, Stránský nesouhlasí, místo přebíhání mezi jednotlivými ordinacemi se podle něj má léčit „celý pacient“. Našel dost hudebníků, kteří se nechají hýčkat komplexní péčí v jeho centru. „Hudebníci jsou za něj vděční, některým profesionálům jsme doslova zachránili kariéru,“ tvrdí Stránský.
Některé komerční kliniky se primárně soutřeďují na cizince. Ti sice mohou jít k jakémukoli lékaři a u většiny by pravděpodobně zaplatili méně než v klinice zaměřené na přímo platící klienty, oceňují ale jazykovou vybavenost, komfort a připravenost na kulturní odlišnosti. Pro Američany je například průměrný český lékař málo komunikativní.
Funkční soukromníci
Na cizince pobývající v Praze cílí mimo jiné klinika Canadian Medical Care (CMC), která patří do silného zdravotnického holdingu Euroclinicum. „Kardiologie, gynekologie, onkologie – to jsou obory, které klienti poptávají a potřebují čím dál víc. Jinak nabízíme standardní ambulantní péči v plném rozsahu,“ říká manažerka CMC Alice Demianičová. Klinika poskytuje péči ve čtyřiceti různých odbornostech, chlubí se spoluprací se zkušenými lékaři a také certifikátem kvality. S ročními tržbami přes 118 milionů v roce 2013 se řadí mezi větší polikliniky.
„Naše příjmy od českých zdravotních pojišťoven tvoří pouze čtyři procenta z celkových příjmů,“ doplňuje Demianičová. Na rozdíl od mnohých zařízení závislých na zdravotním pojištění si na krizi nestěžuje. „CMC je privátní zařízení, proto musí vykazovat kladný hospodářský výsledek a ten taky vykazuje,“ konstatuje Demianičová. Klinika rozšiřuje obě své pobočky.
Další kliniky se zase zaměřují na firemní klienty, kteří si u nich objednávají péči, již musí svým zaměstnancům zajistit ze zákona, případně služby, které svým lidem dávají jako benefity.
V České republice platí pacient poměrně nízkou spoluúčast. Komerční ambulance a kliniky jsou jednou z mála příležitostí, jak do zdravotnictví dostat peníze od movitějších lidí, kteří mají zájem o nadstandardní služby. Cena vyšetření lékařem se pohybuje řádově mezi 500 a třemi tisíci korunami, komplexní klientské programy péče na poliklinikách vyjdou na několik tisíc korun měsíčně.
Čtěte také:
Lékaři chtějí zrušit pohotovosti. Bez vybavení jsou prý zbytečné
ČLÁNKY DO MAILU