V Bruselu se nekope jen za svůj stát
Řekněme rovnou: O českém komisaři, kterého bude třeba brzy navrhnout Bruselu, se napsalo snad tolik nepřesností kolik článků. Zřejmě proto, že česká veřejnost ani politikové nemají jasno, na jakou práci a do jaké společnosti ho posíláme, a že každý z eventuálních zájemců věc prezentuje k obrazu svému.
Přitom výběr českého komisaře bude do jisté míry pro vysílající stát důležitějším krokem než třeba britského. Ten náš přijde ze země, o které se toho příliš neví, a podle něj se bude hodnotit, nakolik jsme se už ztotožnili s myšlenkou evropského srůstání. Možná že nejdůležitějším zadáním našeho komisaře, byť nikde neformulovaným, bude přesvědčit, že s východem nemáme nic, ale vůbec nic společného.
K obrazu komisaře, jaký nám dále vykrystalizuje, se několik lidí blíží. Je jen třeba je hledat mimo stejné okruhy, jež vídáme v Parlamentu a mezi stranickými místopředsedy. Hlava vlády, která jistě bude za výběr in fine odpovědná, třeba projeví jistou dávku imaginace, což v našem politickém kontextu znamená odvahy. Dejme občas šanci lidem, kteří nekrouží kolem stranických sekretariátů, ale o to víc mohou nabídnout kreativity a dynamičnosti, kritérií, jaká dnes platí v západní Evropě.
Komisař jako člověk nadnárodní.
Předně: do Bruselu nevysíláme člověka, který by v komisi měl hájit jakési české „národní zájmy“. Ty mají vůči unii prosazovat jednak ministr zahraničí a premiér, kteří se k tomu scházejí v Radách EU spolu s ostatními Blairy a Joshky Fishery, jednak v denní praxi náš velvyslanec u komise (má k tomu dnes už nezanedbatelných 55 lidí, to je mnohem více než kterýkoli náš jiný velvyslanec).
Komise je naopak orgánem přísně kolegiálním a nadnárodním, jehož povinností je hájit politiku unie, kterou národní vlády ve slabé chvilce sice samy rozhodly, ale kterou mohou být vzápětí zlákány porušit. Komise má pracovat na další integraci, a to třeba i proti vládám členských států, tedy těch, z nichž každý komisař vzešel. Cosi jako papežská kurie ve Vatikánu. Neboť k tomu si unie komisi sestavila: aby stála nad národními zájmy, aby byla ze své definice garantem zájmů evropských, nikoli národních, aby hájila zájmy občana kontinentu někdy i proti jeho vládě. Komisař není dalším z řad národních poslanců, senátorů a členů vlád, ale člověkem nadnárodním, tak jako je z definicie nadstranický třeba soudce Nejvyššího soudu. A tak jako tento soudce svou nestranickost, i komisař musí před Evropským parlamentem stvrdit cosi jako svou nadnárodní loajálnost.
Stalo se nedávno, že ve věci kulturní výjimky a jejího prosazení vůči USA přivedla logika věci komisaře P. Lamyho do přímého konfliktu s francouzskou vládou. Ač sám Francouz, evropský zájem ho přiměl jednat proti Paříži. Možná ho do příští komise prezident Chirac nenavrhne, Lamy však nemohl jinak. Jinak by se jako komisař znemožnil. Podobně Rakušan Fishler, komisař pro zemědělství, je člověk, na kterého mají spadeno rakouští sedláci snad nejvíc. Jestlipak si naši kandidáti na komisaře něco takového uvědomují, jestlipak vědí, že členství v komisi zpravidla uzavře cestu do domácí politiky?
Plynně z angličtiny do francouzštiny.
Tento komisař bude stát v čele instituce, jež odpovídá v národním kontextu ministerstvu, o tisíci, půldruhém tisíci osob, většinou expertů. Lidí vysoce kvalifikovaných, pocházejících ze všech členských zemí. Náš člověk bude řídit tým Evropanů pocházejících z 25 zemí, jakýsi malý Babylon. Z toho vyplývá, že musíme hledat člověka na základě jiných kritérií, než jsou pro výkon domácích exekutivních funkcí. Měla by to být osoba zvyklá pohybovat se v prostředí západní Evropy (která unii vtiskla svou mentalitu), která umí podřízené stmelovat, otupovat hroty a vést svůj tým ke kolektivnímu výsledku, a rozhodně člověk, který je zvyklý přeskakovat z jednoho jazyka do druhého. Minimálně z angličtiny do francouzštiny, neboť to jsou dva běžně užívané pracovní jazyky v komisi a v unii. Nebude-li mít tuto jazykovou snadnost, znemožní se a se sebou znemožní i zem, která ho vyslala. Tou snadností nemyslíme lámanou angličtinu, do níž mluvčí doslovně převádí české obraty a české vtipy, nad nimiž jeho partneři nechápou, čemu se smát, ale schopnost vyjadřovat se odstíněně, s nuancemi, se znalostí kulturního a civilizačního kontextu západní Evropy. Jinak bude působit jako venkovan z východu. S jazykovou snadností úzce souvisí nutnost, aby byl otrkán v denním stylu západní Evropy. Lidé v Bruselu, tato specifická vrstva nejvyšší evropské exekutivy (připomínající v mnohém písaře a vzdělance starého Egypta) i politici států EU budou našeho člověka v prvním období přísně posuzovat a podle jeho výkonu soudit Českou republiku. Pro našeho prvního člověka tu je proto vymyšlena jakási obezlička. Bude přijat na několikaměsíční zkušenou do konce příštího roku, a teprve poté bude stvrzen na dalších pět let, či naše vláda bude požádána o jinou tvář (po volbách do Evropského parlamentu, který vygeneruje i novou komisi). Náš komisař nemusí být technokratickým odborníkem na tu kterou oblast, na porozumění lejstrům bude mít stovky lidí. Spíš se po něm bude žádat (samozřejmě anglicky či francouzsky), aby byl zapáleným pro evropskou integraci, zapadl do západoevropských způsobů chování.
Žádné „implementace“ našich „materiálů“.
V době, kdy jsou unie a její orgán komise permanentně kritizovány evropskou veřejností za to, že se pohybují v nesrozumitelných sférách a termínech, to musí být také člověk, který umí mluvit na veřejnosti a do médií (opět nejméně anglicky a francouzsky), mluvit o evropských věcech jednoduše, srozumitelně a pokud možno ještě vtipně. Který umí psát články. Čili žádné ty nesrozumitelné „implementace“ a „komunitární politiky“, jimiž se hemží „materiály“ našich „odborníků“ na unii, ale člověk, který rozumí výsostně politickému požadavku na jasnou řeč.
Panuje také mnoho nejasností ohledně toho, zda by to měl být „politik“ či spíš „odborník“. Falešný protiklad: samozřejmě musí být „politikem“ v tom smyslu, že musí umět vnímat politickou důležitost určitých kroků, že to musí být člověk veřejný, s věrohodnou minulostí, nikoli však nutně bývalý ministr. Příklad: komisař pro hospodářskou soutěž Monti, snad nejmocnější z komisařů, nikdy ministrem nebyl. Podobně už citovaný Pascal Lamy, jenž vede jednání o zahraničním obchodě Evropy, jenž se střetává s Američany v rámci GATT, také nebyl ministrem, ale dlouhá léta pracoval v Bruselu jako nejbližší spolupracovník předsedy Jacquese Delorse. Čistý expert se ovšem na komisaře nehodí.
Některými našimi politiky doporučovaný podnikatel je však něco, co komise nezná, charakter práce v komisi předpokládá, že půjde o člověka, který si osvojil kulturu veřejného zájmu a loajalitu vůči veřejné službě. Podnikatelé se většinou nejmenují ministry.
Výraz „vyslat do komise“ nesedí. Tak jako komisař nebude reprezentantem své země, ale evropské integrační myšlenky, tak i jeho nominace nebude ležet zcela v rukou národní vlády. Ta naše má do konce ledna navrhnout pár kandidátů (či jen jednoho) předsedovi komise. Je to logické, bude členem jeho týmu. A ani u nás není zvykem, aby do nové vlády vyslal každý region svého člověka a představoval si, že ho nový premiér akceptuje a že tam bude za region..
Zájmem malých zemí je silná komise.
Poslední myšlenka, jež bude připadat buřičsky. Čtenář se však jistě ztotožní se závěrem, že výše nastíněná logika náš nemůže dovést jinam. Je tak důležité, aby v budoucí komisi o 25 státech (a za pár let 27) bylo tolik komisařů kolik bude zemí? Je to vůbec v našem zájmu?
Pro první roky, na rozjezdové období do roku 2009, nám, každé nově přistupující zemi, přece komisaře garantuje už rozhodnutí unie z Nice a potom návrh Konventu. Je s podivem, že se to u nás příliš neříká. Tenkrát se dokonce pět největších zemí EU zavázalo, že nemá-li komise donekonečna bobtnat, zřeknou se každá svého druhého komisaře, jehož doposavad měly, ve prospěch nových. Celý „boj“ o komisaře z Čech je pro období až po rok 2009. Ten bude ale přece jen jedním z 27 a jako takový bude mít i odpovídající váhu (to je muší).
Komise je nejvýraznějším orgánem unie, který bdí nad evropskou politikou prováděnou v zájmu všech, tedy hlavně menších zemí. Ona je (doposud) tím nejcennějším, co menší země mají, ona byla stvořena tak, aby je ti největší nemohli ve chvíli chvilkového vlastního zájmu převálcovat. Tito větší si své zájmy ohlídají přes hlasování v radě a v parlamentu, kde mají díky své velikosti převahu hlasů (není na tom nic špatného, jsou lidnatější, přispívají víc do pokladny EU). Logicky plyne: čím silnější komise, tím je pravděpodobnější, že se neopomene zájem menších států. Všichni vám ale v Bruselu řeknou, že čím početnější komise, tím zředěnější její váha, a tím volnější ruce pro velké státy. Pro ty, vůči nimž si myslíme, jak vyzrajeme, když budeme mít „svého“ komisaře. Jednak jsme viděli, že stejně nebude „náš“, že za nás kopat nesmí, jednak si nedělejme iluze, že bychom dostali komisaře s těžkou vahou: v nejbližších letech to nebude ani rozpočet, ani hospodářská soutěž, ani zemědělství, ani zahraniční politika.
Proč tedy ustupovat populistickým tvrzením části opozice o hájení národních zájmů (jež nikdy nebyla s to definovat) a myslet si, že když veřejnosti ukážeme, jak prosazujeme „svého“ komisaře, že ona bude v referendu akceptovat nové uspořádání evropských věcí, jaké přinese konec roku? Proč veřejnost podceňovat, třeba by pochopila věcnou diskusi o tom, v čem je zájem malé země a silné komise?
Evropská unie je společný projekt, který má smysl jen tenkrát, když všichni táhnou za jeden evropský provaz. Pokud tomu tak bylo, měli z toho všichni prospěch: Němci i Lucemburčané, Belgičané nebo Irové. Představovat si, že na EU musíme permanentně něco vybojovávat nebo jí vzdorovat, vymýšlet různé blokační mechanismy, neodpovídá tak docela dosavadní praxi unie. Navíc malá nesrovnalost: chceme-li na unii stále něco vyvzdorovávat a v něčem jí bránit, chceme-li vidět věci tak, že hlavním naším protivníkem jsou velké státy, proč po této unii chceme peníze? Protože ty do ní vkládají především velcí. A dosavadní zkušenost ukazuje, že všechny malé země na unii (to je na penězích těch velkých) nesmírně vydělaly.
Jan Kamenický
Autor je publicistou
koule:
Musí to být člověk, který umí mluvit na veřejnosti a do médií (nejméně anglicky a francouzsky), mluvit o evropských věcech jednoduše, srozumitelně a pokud možno ještě vtipně
Náš velvyslanec u komise má k dispozicici nezanedbatelných 55 lidí, to je mnohem více než kterýkoli náš jiný ambasador
Dejme občas šanci lidem, kteří nekrouží kolem stranických sekretariátů, ale o to víc mohou nabídnout kreativity a dynamičnosti, kritérií, jaká dnes platí v západní Evropě
