Odboroví bossové zažili fiasko. Hlavní motto jejich protestu, totiž že vládní reforma málo zmáčkla podnikatele, přilákalo do Prahy jen pár tisíc lidí. Oč méně pochopení našli u vlastních členů, o to více si kápli do noty s velkými zaměstnavateli. Na první pohled to vypadá divně.
Proč by si měli ředitelé velkofirem padat do náruče s odborovými bossy, kteří chtějí přitáhnout šrouby podnikání? Jenomže požadavky typu registračních pokladen, minimálních daní pro živnostníky či zvýšení odvodů na sociální a zdravotní pojištění se týkají jen těch malých. A šéfové korporací jsou sami většinou jen blahobytnými zaměstnanci. Podnikatelská solidarita jim mnoho neříká. Menší firmy jsou bytostně závislé na férovém trhu a ekonomické svobodě. U těch velkých už to není tak jednoznačné. Potřebují hlavně vycházet dobře s vládou a s odbory, protože tyhle instituce ovlivňují jejich úspěch v mnohem větší míře než u podniků menší velikosti. Nadto nebude řadě direktorů proti mysli šlápnout na krk konkurenci a trochu vyčistit trh od té drobotiny. Právě ta drobotina ale tvoří základ kapitalizmu. Zatímco velké korporace podléhají kornatění tepen z přejídání, jsou náchylné k pomalosti a k plýtvání penězi, rodinné firmy se musejí hodně rychle otáčet, aby se udržely a velké chyby se dopustí jen jednou. Zdravý trh se pozná podle jejich pohybu jako čistá voda podle mrskání pstruhů. Odborům a velkým korporacím jde to mrskání hůře. Zato když se převalí z boku na bok, pořádně to pleskne. A byť jinak soupeři, pleskají tihle mastodonti v zásadních věcech často unisono, socializmus zachvacuje sídla mamutích korporací tak jako odborové centrály. Pravdu měl Hayek, když říkal, že kapitalizmus je třeba chránit před kapitalisty.