V nedávných prezidentských volbách mohl hrát nečistě Chirac i Sarkozy
Poslední prezidentské volby ve Francii ovlivnila aféra Clearstream. Informace o ní jsou kusé a leckdy si protiřečí - stejně jako zúčastněné osoby. Některá fakta však přesto lze mít za potvrzená, a ta nasvědčují něčemu více a jinému méně. O co tedy šlo - a lze to poměřovat s naší taktéž předvolební aférou Kubice?
Tchaj-wan a fregaty.
V roce 1991 Francie přes státní firmu Thomson-CSF prodala Tchaj-wanu šest válečných lodí, fregat typu Lafayette. Objem tohoto obchodu byl ke třem miliardám dolarů. Odhaduje se, že související úplatky a nelegální provize přesahují jednu miliardu dolarů. Zhruba třetina z této sumy byla převedena z tchajwanské pobočky Société Générale na osobní účty v lucemburské bance Clearstream. Transakce je to neobvyklá, protože Clearstream je bankou pro mezinárodní vyrovnávací platby. Vedení osobních účtů tedy není bankovní doménou a logicky se týká pouze prominentních případů. Jejich exkluzivita je bezpečně potvrzena i obrovským transferem peněz z Tchaj-wanu, což nutně muselo upoutat pozornost finančních analytiků.
Důsledky.
Již v roce 1993 bylo na Tchaj-wanu s nákupem fregat spojováno na osm vražd a „úmrtí“ a téměř třicet odsouzených armádních důstojníků a obchodníků se zbraněmi. Ve Francii se začal vývoj událostí zrychlovat až o deset let později. Na podzim 2003 byl zkušený zpravodajec, generál Philippe Rondot, požádán, aby prověřil seznamy údajných majitelů kont v Clearstreamu. Zadání přišlo od ministryně obrany Michele Alliotové-Marieové, jíž byl jako poradce pro zpravodajské záležitosti a speciální operace podřízen, a bylo omezeno na šetření v tomto resortu.
Šetření.
Mnoho nejasností panuje kolem podobného zadání tehdejšího premiéra Dominiquea de Villepina počátkem roku 2004. Expremiér tvrdí, že generála Rondota zaúkoloval v intencích prezidentem vymezených pravomocí, ale možné je i to, že pouze vyřizoval úkol zadaný hlavou státu Jacquesem Chirakem. Podobně je tomu s rozsahem zadání. Seznam měl obsahovat na 57 jmen a jistě by nedávalo smysl, kdyby se měla prověřit jen ta „nepolitická“.
Jak se dostal inkriminovaný seznam k ministryni obrany, není známo (na ministerstvu obrany má však poměrně dost zpravodajců). Premiérovi ho přinesl Jean-Louis Gergorin, tehdejší viceprezident European Aeronautic Defence and Space Company (EADS), který po čtyřech měsících tentýž seznam zřejmě pro jistotu „anonymně“ zaslal ještě i soudci Renaudu van Ruymbekovi, vyšetřujícímu úplatky související s prodejem fregat na Tchaj-wan.
Z dnešního pohledu nejzajímavějším údajem, který seznam obsahoval, byla dvě jména majitelů účtů, a to „Stéphane Bosca“ a „Paul de Nagy“. Současný francouzský prezident se totiž jmenuje Nicolas Paul Stéphane Sarkösy de Nagy-Bosca.
Nešetření.
V prosinci 2005 vyšetřující soudce van Ruymbeke prohlásil, že seznam byl zmanipulován, aby očernil některé politiky. Počátkem roku 2006 bylo tedy definitivně zastaveno vyšetřování úplatků z prodeje fregat a jejich následného putování na účty Clearstreamu. Neprokázalo se prý, že by účty patřily označeným činitelům. (Ono to šlo těžko. Soudci se bank ptali na jména majitelů účtů - a ta jim banky neřekly, obzvlášť když s účtem souviselo více osob. Odpověděly by prý však na dotazy na konkrétní jména. Upřesňujících dotazů se však již - kupodivu? - od vyšetřujících soudců nedočkaly. Sama existence těchto účtů a jejich souvislostí s Tchaj-wanem však nikdy zpochybněna nebyla.) Následně se roztrhl pytel se žalobami ohledně nařčení ze spojení s tchajwanskými úplatky. Podali je Sarkozy, EADS, Dominique Strauss-Kahn, Alain Madelin, Jean-Pierre Chevenement a další.
Zapomeňte. Mlčte.
V rámci prošetřování těchto stížností v březnu 2006 byly provedeny domovní prohlídky nejen na pracovišti generála Rondota (na ministerstvu obrany), ale i u něj doma. Soudci už nevyšetřovali úplatky, ale hledali cokoli, co by osvětlilo vznik „pomlouvačného seznamu“ (česky řečeno, kdo to napráskal). V tisku se objevily zprávy, citace a výňatky z protokolů až příliš nasvědčující intrikám Villepina a Chiraka proti Sarkozymu. Generál Rondot musel být předveden před vyšetřující soudce policií, neboť odmítl vypovídat, když byly (pravděpodobně lidmi pracujícími ve prospěch Sarkozyho) výňatky z jeho výslechu zkresleně publikovány v tisku. Ještě během prezidentské kampaně generál Rondot upřesnil různé tiskové překrouceniny ohledně toho, jak byl zaúkolován bývalým premiérem a exprezidentem, čímž je oba očistil od nařčení, že by v tomto případě intrikovali proti Sarkozymu. Karty v kampani už ale byly rozdány a Sarkozy jako oběť hřímal o spravedlivé pomstě a sbíral body.
Kdo s kým?
Podezření z údajné manipulace se seznamem padá na bývalého viceprezidenta EADS Jeana-Louise Gergorina a jeho přítele, počítačového experta EADS Imada Lahouda. Ten však uvedl, že seznam dostal od novináře Denise Roberta, „pracujícího pro rozvědku“, a že ho pouze předal vysoce postavené osobě v (téže?) zpravodajské službě. Zajímavé je, že Gergorin je představován jako člověk velmi blízký expremiérovi Villepinovi, přičemž nelze přehlédnout, že celá firma EADS patří do Arnaud Lagardère Group a sám Lagardère je zase osoba velmi blízká - Sarkozymu.
Výbuch.
A pak přichází květen 2007 a senzační prohlášení soudců o zajištění „explozivních materiálů“. Generál Rondot si totiž rád a podrobně píše deníky, což asi nikdo netušil. A tak měli vyšetřovatelé úlovek, který nikdo nečekal. Z generálových deníků totiž vyplynulo, že japanofilní exprezident Chirac (navštívil prý Japonsko za posledních 37 let 54krát!) si v roce 1992 založil osobní účet v Tokyo Sowa Bank patřící jeho dlouholetému příteli Šojči Osadovi. A na tomto účtu se zřejmě z ranní rosy postupně vysrážela částka odpovídající 45 milionům eur! A že to nebyla rosička, ví prý nejlépe další Chirakův dávný přítel, tehdejší prezident Francouzské Polynésie Gaston Floss.
Náhodička.
Prezident Chirac kdysi podezíral premiéra Lionela Jospina, že na něj úkoluje zpravodajské služby. Jenže již rok předtím, než se Jospin stal premiérem (1997), prověřovali francouzští zpravodajci kredibilitu jednoho japonského investora (že by shodou okolností Šojči Osady?). A v této souvislosti přišli na Chirakův účet v Tokyo Sowa Bank. Jenže to už byl Chirac prezidentem, a tak to už (respektive zatím) nebylo komu říct. Chirac však tušil, proč má špatné spaní. V roce 2001 si generál Rondot poznamenal, jak na něm Chirac vyzvídal, zda se o něj zajímá francouzská rozvědka. Po Jospinově odchodu v roce 2002 to Chirac zkusil doléčit preventivní výměnou šéfa rozvědky.
V čem je problém?
Co je vlastně jádrem aféry Clearstream? Prodej fregat na Tchaj-wan? Obrovská korupce provázející tento byznys? Existence tajných a všelijak maskovaných soukromých účtů politiků? Nebo je problém až v tom, že to vyšťáraly zpravodajské služby? Nebo v tom, že premiér nechal prošetřovat členy vlády, aniž - jak zní absurdní výtka - jim o tom řekl? A že jim neřekl ani o skončeném vyšetřování? Nebo je pro politiky problémem až zveřejnění těchto pro ně banálních informací (o korupci) z jejich denního života?
Co s tím?
Neúplnost a extrémní významový rozsah publikovaných informací umožňují interpretace ode zdi ke zdi. Je možné celou záležitost posuzovat z hlediska předvolebního boje ve stylu „catch as catch can“ - a jako iniciátor může vyjít ambiciózní Villepin či jemu nápomocný, na Sarkozyho se mračící Chirac. Kupodivu je možná i úvaha opačná, že jde o Sarkozyho mistrovskou kombinaci. Můžeme však též s prospěchem opustit zužující hledisko prezidentské kampaně, neboť záležitost má dlouhou historii. Možná že se vyvíjí svou vlastní logikou a věci prostě časem vzlínají na povrch.
Jak to mohlo být.
Leccos jako by nasvědčovalo tomu, že poznatky z dlouhodobě probíhajícího vyšetřování staré korupční aféry byly (zřejmě Gergorinem a Lahoudem, pracujícími ve prospěch prezidenta Chiraka a jím podporovaného premiéra Villepina) neuměle nasměrovány proti Sarkozymu (ministrem financí se totiž stal až po prodeji fregat, v roce 1993). Prezidentskému protikandidátovi Villepinovi to mohlo v kampani pomoci, aniž by riskoval, protože sám v této souvislosti nikdy nebyl v podezření z korupce (byl v té době diplomatem v Indii). A když dostal do rukou takovýto státobezpečnostní materiál, jako premiér prostě musel konat. To mu bylo pochopitelně vyčteno, ale kdyby nekonal, bylo by mu to vyčteno právem. Kdyby to zadal šetřit zpravodajské službě, mohlo by to být označeno za určitou podjatost a hrozil by únik informací více, než když to zadal starému zpravodajskému vlkovi, generálu Rondotovi, který nadto požíval důvěry pravice i levice. Z tohoto pohledu se přijaté řešení zdá být optimální. Až na detaily - třeba to, že generál k smrti rád psal deníky a silážoval je doma. Ale to Villepin asi opravdu nemohl vědět. Proti této variantě stojí argument, že prezident Chirac by těžko participoval na kombinaci, která by se mohla obrátit proti němu. Dalo by se to však přejít poukazem na Chirakovu zřejmou pasivitu v této kauze, pomineme-li už mnohými zmiňovanou jeho nepříliš velkou schopnost vyznat se v komplikovanějších situacích - diplomaticky řečeno.
Jak to také mohlo být.
Myslitelné je i to, že Sarkozy rozehrál riskantní šachovou partii. Nejprve se sám nechal na seznamy dopsat (mohli to provést opět Gergorin a Lahoud, tentokrát z Lagardèrovy iniciativy) a doručit je Villepinovi. Ten se dostal do pasti a seznam (byť by vypadal nesmyslně) si prostě nemohl dovolit neprošetřit. Rozhodl se však pro diskrétní akci a pověřil tím generála Rondota. To nesplnilo záměr iniciátorů rozpoutat skandál, a proto museli dostat seznam ještě k vyšetřujícímu soudci, aby se začaly dít zveřejnitelné věci. Seznam byl pak logicky shledán padělaným, Sarkozy obětí a Villepin s Chirakem padouchy. Boj o Elysejský palác měl hned favorita. Pro Sarkozyho by taková kombinace nemusela být tak riskantní, jak by se na první pohled zdálo. Zkorumpovaný politik je nejen ve Francii tuctovým jevem - a tak by dobře zapadl do dlouhé řady finančními skandály proslulých francouzských prezidentů. Ale být v předvolební kampani slavně očištěn z nařčení z korupce, to je nejen ve Francii pro politika téměř nedosažitelný sen - podobně jako například pro Rotschilda získat osvědčení z chudoby.
Rondot, nebo Kubice?
Jak jinak to ještě mohlo být? Generál Rondot je profesionál a pracuje s informacemi, nikoli s dohady a pocity. Má důvěru politické pravice i levice, která ani po aféře nedoznala újmy. Získané informace mu musely nejprve být úředně odejmuty, aby je pak kdosi zveřejnil. A když generál Rondot zjistil, že publikované výňatky byly zkreslené, šel s kůží na trh a neváhal je uvést na pravou míru, byť ve smyslu mediálně neatraktivním. Nesnažil se přitom zviditelnit ani někoho poškodit. Zpravodajci nejsou pavlačoví řečníci ani ochotničtí kabaretiéři, ale trpěliví profesionálové. Mají ve zvyku být připraveni, a když to nejde jinak, netlačí na pilu, ale nechávají místo sebe pracovat čas. Přispívají tak k tomu, že alespoň některé politiky občas dostihnou důsledky jejich vlastních činů. A na jiné to čeká, protože svou budoucnost si píší sami. Takhle to také mohlo být - díky generálu Rondotovi. Podobá se to alespoň vzdáleně něčemu z toho, co předvedl Kubice?
