Z údajů Nejvyššího soudu vyplývá, že sporných rozsudků nad komunálními politiky je minimum. Většina z nich si za tresty mohla sama
Na počátku měli starostu Luboše Šípka v Karlově Vsi rádi. Pak ale starosta a majitel stavební firmy v jedné osobě přivedl středočeskou obec s pouhými 116 obyvateli a ročním rozpočtem ve výši 1,4 milionu korun takřka na buben.
Nejdřív se přišlo na to, že na jaře 2006 zfalšoval usnesení obecního zastupitelstva, zastavil řadu obecních nemovitostí, na které si sám půjčil, následně utratil a nikdy nevrátil 1,75 milionu korun. Dalších 377 tisíc zpronevěřil z účtu Karlovy Vsi a skutečný „majstrštyk“ se mu povedl, když přemluvil kolegy ze zastupitelstva, aby se vzdali odměn, a „uspořených“ pětašedesát tisíc si strčil do kapsy.
V lednu 2008 za to dostal tři roky vězení, ovšem tím to nekončilo. Šípek byl souzen ještě dvakrát - mimo jiné za nově objevené čachry s obecním majetkem - a soudy mu zvedly trest na devět let.
Karlovu Ves to málem položilo. „Ještě stále splácíme,“ říká starostka Iveta Kohoutová.
Začátky byly podle ní krušné - velká část obce byla zastavená a účet obstavený: „Lidé se skládali na odvoz odpadků a já si půjčovala od tchána, abychom vůbec svítili.“ Když Šípka vystřídala, vypadalo to podle ní, že obec bude splácet sedm milionů, pak částka stoupla o další čtyři miliony, ovšem nakonec - „po letech soudů“ - zbylo dluhů „pouze“ za dva miliony. Z těch je ještě třeba splatit 300 tisíc. STRACH A ČÍSLA Stíhání komunálních politiků je jedním z témat tohoto roku. V Senátu i ve sněmovně proběhly semináře, na kterých se starostové svěřovali se strachem z kriminalizace a z údajně stále častějšího a přísnějšího stíhání kolegů na radnicích.
Otevřeně se mluvilo o tom, že je třeba „zvlčilé“ státní zástupce přibrzdit, a padly dokonce i návrhy, aby komunální politikové získali imunitu.
Strach komunálních politiků je nepochybně skutečný, teze, že počet stíhaných starostů a zastupitelů v poslední době strmě roste, ale nejspíš neplatí. Statistiku sice nikdo nevede, ovšem student pražských práv Martin Richter, který se stíhání komunálních politiků věnuje jako jeden z mála lidí u nás (a jeho otec je navíc shodou okolností jedním z pražských radních obviněných v kauze Opencard), míní, že k nárůstu nedošlo v poslední době, ale již před zhruba deseti lety, přičemž do té doby byla stíhání komunálních politiků velmi vzácná. Pocit, že je obviněných najednou víc, je podle něj subjektivní: „Může za to nárůst počtu mediálně známých kauz, což svědčí o sebevědomí státních zástupců.“
Na otázku, jak stíhání komunálních politiků vypadá v praxi, lze zase odpovědět pomocí analýzy trestních případů „osob činných ve volených orgánech územních samosprávních celků“, které Nejvyšší státní zastupitelství před týdnem zveřejnilo. Jejím základem je 22 anonymizovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu. Týdeník Euro k nim přidal ještě dalších šest, která nalezl, a do těchto celkem 28 rozsudků Nejvyššího soudu dosadil konkrétní jména a příběhy. Výsledkem je následující ministatistika.
V osmi případech z 28 Nejvyšší soud rozsudky nad komunálními politiky zrušil nebo předchozí zprošťující rozsudky potvrdil. Ve zbylých dvaceti uznal vinu nebo zrušil předchozí zprošťující rozsudky nižších soudů. V deseti případech z těchto dvaceti politikové porušili zákon vědomě ve svůj prospěch - pět z nich sáhlo na peníze obce, dalších pět se nechalo zkorumpovat. V šesti případech se lokální politici snažili - nejspíš upřímně - své obci prospět, ovšem porušili při tom zákon. Ve čtyřech případech není motivace jasná.
Mezi oněmi 28 příběhy se dá najít pár hodně kontroverzních - stíhání libereckých a českokrumlovských zastupitelů či Dagmar Hrubé z Brna - ovšem daleko více z nich se podobá tomu z Karlovy Vsi.
PADOUŠI Příběhy lidí Šípkova ražení se nemá smysl moc zabývat, protože žádné kontroverze nebudí. Takže jen stručně.
Svérázně si počínal starosta obce Černiv na Litoměřicku Milan Fáček. Sám sebe zaměstnal a za různé pomocné práce - úklid listí, hrabání sněhu, čištění rybníka či vytření obecního úřadu - které údajně vykonal, si vyplácel odměny. Celkem 58 tisíc korun. U soudu Fáček vystupoval sebevědomě, když třeba osočil návladní, že si „neváží lidské práce“, přesto ho neminul devítiměsíční podmíněný trest. Kromě toho však také neplatil za Černiv daně a pojistné a obec kvůli tomu měla obstavený majetek.
Podobně smutně dopadla jihočeská víska Temešvár (95 obyvatel), která si za starostu zvolila gamblera Martina Drába. Ten během svého starostování prosázel v letech 2005 až 2006 zhruba 1,3 milionu korun z obecní kasy a dostal za to - ačkoli tvrdil, že byl v hráčském rauši nepříčetný - čtyřletý trest vězení.
Mezi zjevné padouchy patří v análech Nejvyššího soudu korupčníci. Jde v prvé řadě o notoricky známé úplatkáře minulých let -chomutovského kmotra Alexandra Nováka, exposlance a někdejšího místostarostu Kolína Romana Pekárka či starostu brněnských Žabovřesk Aleše Kvapila. Zcela opomenutý naopak zůstal případ zastupitele z Prahy 1 Jiřího Láryše, který v červnu 2010 požadoval úplatek po majiteli hudebního klubu Popocafepetl a sliboval, že za to zařídí konec častých úředních kontrol. Dostal půlroční podmíněný trest.
VŠE PRO MĚSTO Následující příběhy jsou daleko rozporuplnější, protože starostům v nich většinou nešlo o sebe, ale o dobro jejich obcí. Přesto si řada z nich nějaký trest za své - často pozoruhodné - výkony zasloužila.
Asi nejzřejmější je to v případě Tomislava Procházky, starosty Rokytnice nad Jizerou.
Procházka v roce 1995 prodal zařízení obecní čističky firmě RV-1 svého místostarosty Romana Vrdlovce, který ji obratem pronajal městu. Vypadalo to na prvotřídní zlodějnu, jenže nakonec se ukázalo, že šlo o „banální“ daňovou optimalizaci, na které Rokytnice vydělala 2,7 milionu korun. O stejnou částku však zároveň přišel stát a oba pánové za to v roce 2004 dostali patnáctiměsíční podmíněné tresty.
Další skupinou potrestaných komunálních politiků byli megalomani - například starosta Chlumce Roman Hanusch. Na počátku byla dodnes nenaplněná snaha zvednout počet obyvatel tohoto severočeského města nad pět tisíc, a dosáhnout tak na vyšší příjmy z daní. Hanusch se proto domluvil s developerem na výstavbě 140 bytů. Město předlužil, přivedl do exekuce a sám za to předloni v červenci dostal pět let vězení. Policie přitom nijustice
» kdy nezjistila, že by si starosta - jezdící v obstarožním autě - nechal cokoli pro sebe.
VÍRA V PRÁVNÍKA Opravdu hraničních případů zatím k vyšším soudům dospělo jen pár a obecné soudy se s nimi bez potřebných judikátů těžce lopotí.
Nedořešena zůstává například otázka, nakolik se politik-neodborník může vyvinit odkazem na svoji neznalost či tvrzením, že mu podepsání právně vadné smlouvy doporučil právník. Dva podobné precedenční případy řešil nedávno Nejvyšší soud.
První se odehrál v říjnu 2006 v jihomoravských Přítlukách. Zdejší starosta Jan Minařík spolu s místostarostkou Danielou Řezáčovou převedli deset domků postavených za pomoci státní dotace na nájemníky, i když přesně to dotační smlouva příštích 20 let zakazovala.
Obec kvůli tomu musela vrátit 1,2 milionu korun. Oba politikové za to dostali podmínky. Ovšem Nejvyšší soud tresty v lednu 2011 zrušil s tím, že představitelé obce jednali dle návodu advokáta, který to u soudu výslovně potvrdil.
Druhý případ proběhl o dva měsíce dříve v Brně. Exstarostka Brna-střed Dagmar Hrubá (ODS) tehdy velmi výhodně pronajala městské pozemky na Kraví hoře. A to přesto, že si ministerstvo obrany, které pozemky na Brno zdarma převedlo, vymínilo, aby příštích deset let nebyly využívány komerčně. Brno za to dostalo desetimilionovou pokutu.
Starostka se hájila tím, že ji právníci z jejího úřadu nevarovali a ona smlouvu „jen podepsala“. Soudy to uznaly a Hrubou - na jejíž podporu dle tisku demonstroval „i Laďa Kerndl“ - osvobodily. Ovšem Nejvyšší státní zastupitelství si podalo dovolání s tím, že jde o precedens „znemožňující postih celé řady pachatelů statutárních orgánů zejména majetkových trestných činů“. A Nejvyšší soud v únoru 2012 zprošťující rozsudky zrušil. Vyšel například z toho, že si Hrubá měla aspoň zběžně přečíst Statut města Brna, který uzavření takové nájemní smlouvy zapovídá.
Zároveň konstatoval, že starostka před podpisem nájemní smlouvy vyjednávala na ministerstvu obrany, a musela tudíž o hrozící pokutě vědět. Neuspěla ani obhajoba, že ji právníci nevarovali, ti totiž u soudu vypověděli, že kontrolovali jen technikálie. Nešťastný případ stále běží a nyní znovu osvobozená Hrubá míří podruhé před Nejvyšší soud. Nic to však nemění na názoru Nejvyššího soudu, že se politik nemůže ze stíhání vyvinit poukazem na svoji neodbornost, když k odhalení nepravosti nepotřebuje žádné speciální znalosti.
JEN HLASUJ, HOLOUBKU Zdaleka nejvíc emocí budí případy, ve kterých jsou za hlasování stíháni zastupitelé či radní. Průlomem byla kauza 14 zastupitelů Českého Krumlova, kteří se v listopadu 2005 usnesli, že zaplatí obhajobu svému starostovi a dalším dvěma kolegům, které policie stíhala kvůli dotaci na rekonstrukci sportovní haly. Starosta & spol. byli sice osvobozeni, ovšem obhajoba vyšla na 283 tisíc korun a policie začala stíhat oněch 14 zastupitelů, kteří o tomto výdeji rozhodli. I je soud osvobodil, ovšem jen na základě toho, že platba za obhajobu byla myšlena svým způsobem jako půjčka. Jednomu ze zastupitelů to však bylo málo, obrátil se na Nejvyšší soud a chtěl po něm slyšet, že policie nemá co hodnotit, zda je hlasování členů městského zastupitelstva v zájmu občanů, či ne. V listopadu 2009 se však dozvěděl pravý opak.
Krumlovský případ byl zlomem, na základě kterého rozjela policie několik dalších stíhání. Jde třeba o stále běžící kauzu 23 libereckých zastupitelů, kteří v roce 2007 hlasovali pro zjevně nevýhodný prodej pozemků, i když je na to opozice upozorňovala - nešlo přitom o nějaké politické tlachání, ale o fundovaný názor podložený míněním realitních makléřů. Obecné soudy opět zastupitelům podobné jednání tolerovaly, ovšem Nejvyšší soud v prosinci 2012 zprošťující rozsudky zrušil s tím, že zastupitelé vědomě ignorovali relevantní varování.
Na úplně stejném principu je založeno stíhání pražských radních (včetně současného a minulého primátora), kteří v dubnu 2012 zvedli ruku pro to, aby Praha bez výběrového řízení uzavřela dvě nové smlouvy s hlavním dodavatelem systému Opencard - firmou Haguess. Tento případ k soudům teprve míří, ale je zjevně nejkontroverznější ze všech.
Týká se známých politiků, je lidsky nespravedlivý (stíháni nejsou ti, kdo vytunelovanou elektronickou tramvajenku stvořili, ale jejich nástupci, kteří se pokoušeli dát věci do pořádku) a od začátku hodně pochybný, protože k odhalení nepravostí by radní nejspíš potřebovali vysoce odborné technické znalosti.
Ze všech těchto důvodů má případ Opencard, stejně jako třeba kauza Nagyová, potenciál všechno změnit a vrátit poměry do dob, kdy se některé věci prostě nestíhaly. Uvidíme, jak to se strachem komunálních politiků bude za pár let.
