Se zkušeností z podniků zahraničního obchodu byla cesta podnikatelů k miliardám rychlejší
Podnik zahraničního obchodu neboli „pézetka“. Specifická forma společnosti určená pro zprostředkování dovozu a vývozu zanikla krátce po pádu komunistického režimu. Nástupnické firmy některých podniků přežily a mnohdy dodnes nesou původní jméno - například Omnipol nebo Metalimex. Většina ale v podmínkách tržní ekonomiky neměla šanci. Komu ze současné mladší generace ještě něco říkají názvy jako Motokov, Koospol nebo kdysi všem známý Tuzex, v jehož prodejnách se dalo za speciální poukázky koupit nedostatkové zboží ze Západu?
Víc než podniky samotné se po roce 1989 prosadili jejich zaměstnanci. Že z „pézetek“ vzešla nezanedbatelná část současné podnikatelské elity, je poměrně známý fakt. Přesto je dnes minimálně kvůli jednomu muži vhodné tuhle komunistickou líheň kapitalistů znovu prozkoumat. Samozřejmě hovoříme o Andreji Babišovi a jeho ojedinělém mocenském rozkročení napříč stomiliardovým byznysem, médii a vládou.
Západní pravidla Důvod, proč se právě z podniků zahraničního obchodu stalo jakési učiliště tuzemských kapitalistů, je vlastně prostý. V centrálně řízeném hospodářství to byla zvláštní zóna, v níž fungovaly zásady volného obchodu. Přestože komunistická ideologie odsuzovala klasický přístup k mezinárodnímu obchodu postavený na motivaci k zisku, bez styků s nesocialistickou cizinou se země východního bloku zkrátka nemohly obejít. Musely tudíž přistoupit na zavedená pravidla hry. Zaměstnanci podniků, které řídily téměř veškerý zahraniční obchod v bývalé ČSSR, se tak naučili pohybovat a jednat v prostředí, jež bylo naprosté většině občanů nedostupné.
K tomu přičtěme nadprůměrnou jazykovou vybavenost (výkonní zaměstnanci zpravidla museli ovládat dva cizí jazyky), našetřený kapitál ze zahraničních diet, případně také z provizí (oficiálně zakázaných) a vybudované osobní styky se zahraničními partnery. Je jasné, že byli připraveni na budoucí poměry dávno před spuštěním ekonomické transformace, v níž se ostatní museli teprve postupně zorientovat.
„Když přednáším na vysokých školách, říkám, že nejvíc jsem se v praxi naučil v PZO. Byl tam jednoduchý a racionální systém. Hodně z toho jsme aplikovali v podmínkách firmy Moravia Steel,“ zavzpomínal před lety Tomáš Chrenek, někdejší zaměstnanec Kerametalu. Podobně hodnotí význam svých začátků v PZO také ostatní. „Práce v PZO mi přinesla zkušenost vyjednávání se zahraničními partnery v různých zemích. Poznal jsem povahové rysy, zvyky, obchodní strategii, seznámil jsem se s různými právními předpisy v různých teritoriích,“ popisuje Luděk Vinš, šéf nyní už zkrachovalého Strojexportu.
„Byla to zkrátka dobrá zkušenost,“ řekl týdeníku Euro Jiří Šimáně, spolumajitel firmy Unimex Group, pod kterou patří i letecký dopravce Travel Service.
OBJEKTY, dŮvĚrníCi, aGEnTi Podniky zahraničního obchodu byly celkem logicky v hledáčku bývalé Státní bezpečnosti. Šíře záběru, s jakým komunistická tajná policie „pézetky“ a jejich zaměstnance monitorovala, může z dnešního pohledu až šokovat. V Praze i Bratislavě StB vytvořila pro tyto účely zvláštní oddělení ekonomické kontrarozvědky, každý podnik měl na starost minimálně jeden příslušník. Žádný pracovník PZO, který přicházel do styku se zahraničními obchodními zástupci, neunikl jejich pozornosti. Sledovalo se zejména podezření z upřednostňování některých zahraničních firem, přijímání provizí a darů za uzavřené kontrakty nebo vyzrazování státního tajemství. StB vedla také svazky o cizincích, kteří přijížděli do Československa uzavírat obchody.
Z kompetence tajných byli zpravidla vyčleněni pouze generální ředitel PZO a šéf kádrového oddělení, kteří byli považováni za dostatečně spolehlivé osoby. Praktický obrázek vypadal tak, že většina zaměstnanců v obchodních odděleních tak či onak přicházela s tajnými do styku při různých pohovorech.
Pravidelně před cestou do kapitalistické ciziny nebo po ní. „V PZO fungovala přesná pravidla: každý styk s cizincem bylo nutno hlásit, sepsat zápis; stejné to bylo se zahraničními služebními cestami. Do podniku chodil oficiální pracovník StB a kolem něj fungovalo množství jiných, kteří byli utajeni,“ popisuje situaci Babiš ve svém oficiálním životopise na webových stránkách hnutí ANO.
Část ze zaměstnanců byla zařazena do kategorie důvěrníků, tedy nevědomých spolupracovníků StB. Hlavní tok informací do Státní bezpečnosti ale přicházel od sítě agentů, tedy spolupracovníků, kteří se písemně zavázali k aktivní spolupráci. V každém podniku jich bylo několik.
Například v Petrimexu ke konci 80. let tajná policie registrovala čtyři agenty včetně Babiše, přestože ten byl tou dobou už několik let v Maroku. Právě před dlouhodobými výjezdy do ciziny rostl tlak na spolupráci ze strany I. správy StB neboli rozvědky. To byl případ Václava Junka, pozdějšího šéfa Chemapolu.
Mnoho delegátů se stalo agenty a pomáhalo se špionáží, někteří, jako například bývalý referent Centrotexu a podnikatel Milan Velek, známý z okruhu bývalého prezidenta Václava Klause, se dokonce stali utajenými příslušníky, legalizanty. Babišovi se taková „nabídka“ před cestou do Maroka zřejmě vyhnula, protože severozápadní Afrika nepatřila mezi cílové oblasti zájmu rozvědky. Jiné pracovníky naopak StB podezřívala ze spolupráce se zahraničními tajnými službami. Z Petrimexu se to týkalo šéfa obchodní skupiny 31 Milana Rederera, kterého tajná policie stáhla z výjezdu do Británie, protože s sebou vezl svoji diplomovou práci s citlivými ekonomickými údaji. Policie následně prověřovala, jestli neudržuje rádiové spojení s britskou tajnou službou.
MÉnĚ pOvEdEnÉ pŘíBĚHY Ne každý z bývalých manažerů PZO to ale dotáhl k miliardám. Někteří se prostě nedokázali adaptovat. Jiní sice přišli k vysokému majetku a vystupovali jako velcí šéfové tuzemského byznysu, jejich impéria se ale rozplynula. Stačí připomenout osud těch podniků, které jejich vedení zprivatizovalo, po letech ale zkrachovaly. Asi nejznámějším příkladem je Václav Junek a Chemapol. Slavně nedopadl ani Strojexport, spojovaný s lobbistou Romanem Janouškem, nebo Velekův Centrotex.
Zaměstnanci PZO se naučili pohybovat a jednat v prostředí, které bylo naprosté většině občanů nedostupné.
Galerie pézetkářů
ANDREJ BABIŠ (59) Při rozhodování o budoucím zaměstnání jej určitě ovlivnil otec, který svého času platil za předního odborníka v oboru. Štefan Babiš byl na přelomu 50. a 60. let delegátem Strojexportu v Etiopii a Francii, krátce pracoval v PZO Československá keramika, později zastupoval Československo ve stálé delegaci u OSN v Ženevě a šéfoval odštěpnému závodu PZO Polytechna. Babiš původně dostal „umístěnku“ do PZO Koospol, nakonec ale nastoupil v roce 1978 do bratislavské odnože Chemapolu, jenž se krátce nato přejmenoval na Petrimex. Jak sám píše ve svém životopise, jeho vysněným cílem bylo pracovní vycestování do ciziny. Dočkal se v roce 1985, kdy byl vyslán jako obchodní delegát do Maroka. Vrátil se až po sametové revoluci a stoupal po žebříčku dál, vedl obchodní skupinu pro hnojiva, posléze se stal členem představenstva. Pokračování příběhu je dostatečně známé - Babiš se zasadil o vznik české filiálky Agrofertu, z něhož po sporech s tehdejší slovenskou chemickou lobby vytlačil za dodnes zastřených okolností Petrimex. Podařilo se mu přetáhnout nejen část kolegů, ale také velkou část byznysu PZO a na jeho základě vybudoval svoje agrochemické impérium. V Petrimexu pracoval také Alexej Beljajev, šéf Tatravagónky Poprad, který letos spolu s partnerem Norbertem Lazarem koupil menšinový podíl českého výrobce brzdových systémů Dako-CZ. V realitním byznysu je známé jméno Ivana Proppera, který v Česku renovoval několik hotelů.
TOMÁŠ CHRENEK (50) Předseda dozorčí rady společnosti Moravia Steel pochází z Nitry. Po studiu zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické v Bratislavě nastoupil do PZO Kerametal, který obchodoval zejména s hutnickým materiálem. V roce 1990 spolu s několika kolegy odešel a založil firmu Cosmotrade, jež začala obchodovat i s českými podniky. Od Milana Šrejbra koupili akcie Třineckých železáren. Chrenek získal podíl v železných dolech na Ukrajině. Kromě hutních a strojírenských podniků patří do Chrenkovy podnikatelské říše také barrandovská filmová studia, Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, síť nemocnic Agel nebo bývalý vládní zámek v Praze-Kolodějích. V minulosti Chrenek vlastnil TV Barrandov, kterou ale prodal mediálnímu podnikateli Jaromíru Soukupovi. V loňských prezidentských volbách Chrenek podporoval neúspěšného kandidáta Jana Fischera.
PETR KELLNER (49) Ano, i nejbohatší Čech začínal v podniku zahraničního obchodu. Petr Kellner po studiích VŠE pracoval jako referent v PZO Strojimport. Až potom odešel dělat produkci do barrandovských studií a po roce 1990 založil PPF.
PETR PAUKNER (58) Šéf energetické skupiny Carbounion vystudoval zahraniční obchod na pražské VŠE. Profesně vyrostl v podniku zahraničního obchodu Metalimex. Ze společnosti odešel až koncem 90. let, když se nepohodl s jiným velkopodnikatelem s uhlím Petrem Otavou. Zatímco Paukner viděl těžiště byznysu Metalimexu v obchodu, Otava měl zálusk na ovládnutí OKD. Vlastní byznys založil na obchodech se Severočeskými doly a Mosteckou uhelnou. Kromě uhlí obchoduje jeho skupina také s elektřinou a plynem. Loni koupil fotbalový klub FC Dukla Praha.
JIŘÍ ŠIMÁNĚ (64) Spolumajitel holdingu Unimex Group vystudoval práva. V roce 1976 nastoupil do zahraničního obchodu Strojexport. Na přelomu 80. a 90. let byl zástupcem v Zambii. Po sametové revoluci založil s Jaromírem Šmejkalem Unimex Group. Firma původně začínala s bezcelními obchody, postupně zahrnula hobbymarkety, dovoz alkoholu a zejména cestovní ruch a development. Unimex ovládal cestovní kancelář Čedok, kterou před šesti lety prodal americkému Odienu. Nejznámější divizí Unimexu je letecký přepravce Travel Service, který koncem loňského roku koupil 34 procent akcií Českých aerolinií. Nedávno Šimáně expandoval také do telekomunikací s virtuálním mobilním operátorem Gorila Mobil.
LUDĚK VINŠ (52) Bývalý pracovník Strojexportu si po roce 1989 založil společnost, která se zaměřila na obchod s Ruskem. Později Strojexport ovládl a dodnes mu papírově šéfuje. Firma je však od léta 2011 v konkurzu. Skloexport neměl v posledních letech zrovna ideální pověst kvůli spojení s lobbistou a pražským kmotrem Romanem Janouškem. Někdejší ředitel Strojexportu Josef Regner se stal jednatelem společnosti Medea Kultur, v níž měl svého času podíl Strojexport i Janoušek. Firma pořádala protidrogové besedy pro školy, na kterých přednášel i Pavel Bém. Vinšovi patří také pražský Hotel Čechie a angažuje se v českém fotbale. Vlastní žižkovskou Viktorku, před pěti lety kandidoval na post předsedy fotbalového svazu proti Ivanu Haškovi. Provozoval rovněž malou módní televizi Public TV, která se předlužila a přišla o licenci.
DAVID KRAJNÝ (49) Prezident realitní společnosti Re/max Česká republika začínal stejně jako Kellner ve Strojimportu. V 90. letech pracoval pro firmu Wrigley, které pomáhal v expanzi na nových trzích v Evropě, vedl marketing společnosti v USA a dotáhl to až na šéfa pro střední a východní Evropu. Od roku 2007 je majitelem franšízy Re/max pro ČR. styk s cizincem se musel StB hlásit, stejné to bylo se zahraničními služebními cestami
PETER KOVARČÍK (60) Majitel firmy Czech Teleaxis pracoval po studiích v ČSOB, později přešel do PZO Incheba, který se zabýval pořádáním výstav a veletrhů (firma existuje dodnes a provozuje například pražské Výstaviště). Je považován za blízkého přítele Václava Klause. Podnikal ve sportovním marketingu, rozešel se ale jak s tenisovým, tak s hokejovým svazem. Jeho eventový a marketingový byznys však dál kvete i díky dobrým vztahům s veřejným sektorem. Bulvár ho v minulosti propíral kvůli jeho bouřlivému vztahu s herečkou Kateřinou Brožovou.
LUDVÍK KARL (67) Předseda představenstva Preciosy, do jejíž skupiny patří několik dalších skláren, dříve působil ve vedení PZO Skloexport. Také Preciose údajně řediteloval ještě před rokem 1989, po kuponové privatizaci v ní získal rozhodující vliv. Před pěti lety koupil sklárny v Děsné a Zásadě. V novinách se jeho jméno objevuje nejčastěji v souvislosti s fotbalovým klubem Slovan Liberec, který vlastní Preciosa. Pečlivě se vyhýbá médiím.
RICHARD HÁVA (56) Přítel Miroslava Kalouska krátce před sametovou revolucí nastoupil do podniku zahraničního obchodu Zenit, který pak na začátku 90. let zprivatizoval. Pod jeho vedením Zenit začal obchodovat s vojenským materiálem. Mezi známé obchody patřila například sporná výměna deseti stíhaček MIG-29 za jedenáct polských vrtulníků PZL Sokol. V roce 1998 Háva ovládl Omnipol, rovněž bývalý PZO, který předtím patřil do skupiny Chemapol Group. Dnes v Omnipolu působí už třetí generace Hávů. Podniku začátkem 90. let šéfoval otec Richarda Hávy. Před pár lety se Háva z firem oficiálně stáhl a převedl své podíly na syny.
IVAN DRBOHLAV (58) Šéf a majoritní akcionář řetězce se zahradní technikou Mountfield pracoval před rokem 1989 v PZO Motokov, prodával například traktory ve Velké Británii. První obchod otevřel v roce 1991. Název firmy pochází od britské značky rotačních sekaček. V současnosti Mountfield provozuje přes 70 prodejen v ČR a na Slovensku.
ZDENĚK JAHODA (58) Zakladatel známého výrobce a dovozce cereálií Emco profesně vyrostl v PZO Investa, který vyvážel textilní stroje. V 80. letech byl na podnikové stáži v Súdánu. V roce 1990 z Investy odešel a založil společnost Emco, která nejprve zprostředkovávala vývoz a dovoz různého sortimentu a až později se zaměřila na potraviny.
MILAN VELEK (58) Polistopadový člen představenstva a prokurista Centrotexu začínal v podniku, který obchodoval s textilem, už na začátku 80. let. Do roku 1987 byl starším odborným referentem skupiny a současně od roku 1982 legalizovaný příslušník rozvědky StB, před sametovou revolucí pracoval pod federálním ministerstvem zahraničního obchodu v nizozemském Haagu. Centrotex skončil v roce 2000 v konkurzu.
KAREL MUZIKÁŘ (76) Původně voják z povolání nastoupil v 60. letech do zahraničního obchodu, pracoval v podnicích Polytechna, Transakta a Martimex. V 70. letech se vystěhoval za druhou ženou do Libanonu, po několika letech se ale vrátil a byl zaměstnán na VŠE. Po sametové revoluci založil společnost Comenius, která pořádá diskusní akce a sestavuje žebříčky úspěšných podnikatelů. Býval uváděn jako člověk blízký Václavu Klausovi. Jeho syn Karel Muzikář mladší, který šéfuje pražské odbočce právní kanceláře Weil, Gotshal & Manges, začínal po vysoké škole v PZO Kovo.
O autorovi| TOMÁŠ PERGLER * pergler@mf.cz
