Ministerstva si vyjasňují kompetence v podpoře exportu
Uvnitř koaličního kabinetu se rodí plán na přesun ekonomické diplomacie z kurately ministerstva zahraničních věcí (MZV) pod pomyslná křídla ministerstva průmyslu a obchodu (MPO). Týdeníku EURO to potvrdilo několik vysoce postavených úředníků z MPO. Zdá se tedy, že nazrává čas na razantní změnu nefunkčního systému obhajoby zájmu českých podnikatelů působících ve světě.
„Budoucnost obchodně-ekonomických úseků (ambasád) aktuálně řešíme v součinnosti s MZV s cílem, aby co nejefektivněji plnily svůj úkol: aby podporovaly export,“ řekl týdeníku EURO ministr průmyslu a obchodu Martin Kocourek. „Jsme na počátku diskuse o modelu fungování. Případná jakákoli změna zákona a zákonů by byla dle mého názoru až posledním, a ne výchozím krokem k řešení této problematiky,“ uvedl náměstek ministra zahraničí Tomáš Dub, jenž ji má v resortu ve své gesci.
K jednání vede snaha změnit mnoho let přežívající nastavení vztahů v rámci ekonomické diplomacie. Jistě k tomu přispělo ochlazení světové ekonomiky a prohlubující se schodky státního rozpočtu volající po větší efektivitě státní správy. Vysvitla tak naděje pro české exportéry, že se snad konečně dočkají lépe řízené a zacílené podpory státu při vývozu svých výrobků a služeb na světové trhy.
Na českém exportu v podstatě stojí národní ekonomika a podstatná část daňových příjmů státní pokladny. Přes pokles HDP v loňském roce o 4,3 procenta Česko udrželo přebytek obchodní bilance, jež překročila rekordních 153 miliard korun.
Když dva dělají totéž Za ekonomickou diplomacii odpovídá Černínský palác (ministerstvo zahraničí). MPO, k byznysové agendě kompetenčně lépe vybavený resort, nemá nad ekonomickými diplomaty kontrolu. Výsledkem jsou pře a zástupy zoufalých exportérů, kteří chtějí dělat byznys a nezajímají je spory úřednických aparátů. Jednou z největších slabin proexportní politiky státu je řízení diplomatů, kteří pracují na obchodně-ekonomických úsecích českých ambasád ve světě a jsou přímo podřízeni velvyslanci. Tyto zaměstnance vybírá MZV. O náplň práce se jim však stará MPO, jež také přispívá na jejich chod. Výsledkem je nejasná struktura nadřízenosti a podřízenosti a špatná vymahatelnost kvalitních výstupů. Ne náhodou se právě dualita řízení českých obchodně-ekonomických diplomatů umístila na prvním místě ve výčtu nejvážnějších překážek efektivního fungování české ekonomické diplomacie, kterou analyzovala Judita Šťouračová z Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů. Ta se spolu s dalšími kolegy snažila zmapovat příčiny nízké efektivity současného systému včetně možných řešení. Ze studie vyplývá, že jedním z řešení je soustředit agendu ekonomické diplomacie pod jedno ministerstvo. „Tímto ministerstvem je – a i se jeví jako nejvhodnější zejména z hlediska odborné připravenosti, zkušeností a znalostního vybavení – ministerstvo průmyslu a obchodu.“ Vedle zmíněného dualismu považují autoři studie, již má týdeník EURO k dispozici, za chybnou snahu redukovat české zastupitelské úřady ve světě, a zejména v tom rozvojovém. Opírají se přitom o názory soukromého sektoru, pro nějž jsou podobné kroky nepochopitelné a nepřijatelné. „Podnikatelé spojují řešení svých současných, zejména odbytových, respektive zakázkových problémů s úsilím o zvýšenou expanzi svých exportních výkonů na zahraničních trzích,“ uvádí se ve 178stránkovém materiálu. Hledání úspor rušením místa obchodně-ekonomického diplomata – ročně vyjde stát na tři miliony korun – je podle Šťouračové neefektivní. Pokud jsou tito lidé skutečně odborníky na svém místě, jejich ztráta je pro podnikatele v podstatě nevyčíslitelná. Proti tomu však stojí argument opodstatněnosti dané ekonomické relace.
My to nechceme Reforma sítě obchodně-ekonomických úseků (OEÚ) ambasád by měla přinést i změnu ve způsobu výběru vhodných kandidátů. Ti by měli mnohem lépe rozumět zákonitostem světové ekonomiky a mít bližší vztah k podnikatelskému prostředí. Podobné nároky vznáší kolektiv Judity Šťouračové i na osobu velvyslance. Pro státní instituce by bylo obohacující, pokud by řady ekonomických diplomatů rozšířili také lidé vzešlí přímo z byznysu. V současné době stále přežívá u mnoha českých diplomatů mýtus, že shánět zakázky pro firmy se pro zástupce státu v cizině jaksi nehodí. Přitom ministerstvo zahraničí v minulosti deklarovalo, že OEÚ budou podnikatelům poskytovat kontakty na potenciální obchodní partnery, přinášet informace o podnikatelském prostředí a podmínkách exportu v dané zemi a předávat zprávy o možnostech uplatnění českých výrobků na místním trhu. Podle kompetenčního zákona „MZV koordinuje vnější ekonomické vztahy“. Ministerstvu průmyslu tentýž předpis ukládá starat se o státní průmyslovou politiku, obchodní politiku, zahraničně–ekonomickou politiku, zahraniční obchod a podporu exportu. Kompetenční zákon je tak jádrem hádek o to, kdo vlastně v Česku odpovídá za naplňování ekonomické diplomacie. V důsledku rozdělení pravomocí mezi MPO a MZV nemá smysl hodnotit práci konkrétních diplomatů, protože ji posuzuje jiný resort bez možnosti daného zaměstnance odměnit či naopak penalizovat v případě špatně odvedené práce. Někteří ekonomové vyzývají k zavedení manažerských postupů a měření kvality výstupů OEÚ, jako tomu je v soukromých firmách. Podobně by mohl být velvyslanec v zahraničí hodnocen a odměňován například v závislosti na růstu vzájemné obchodní výměny s danou zemí. „Na poradě velvyslanců nám kdysi řekl Miloš Zeman, že ho nezajímají podružnosti typu, kdy místnímu panovníkovi chcípla koza, že ale bude v hodnocení velvyslance vycházet z nárůstu obchodu po jeho příjezdu do země. V sále zavládlo upřímné zděšení,“ vzpomíná na slova bývalého premiéra nejmenovaný český ambasador. Pokud by se posílila zpětná vazba mezi výstupy ambasád a podnikatelskou sférou, mohl by se vybudovat vztah mezi státem a podnikatelem do určité míry kopírující vztah poskytovatel služby – klient. Podnikatel by měl za určité typy produktů a služeb platit. Tento model řadu let úspěšně funguje v agentuře na podporu českého obchodu CzechTrade. Není v kapacitních možnostech žádné instituce poskytovat stejné služby ve stejné kvalitě všem zájemcům, peníze v tomto ohledu odhalí skutečný zájem.
Války nejsou „in“ Ačkoliv je ekonomika České republiky závislá na exportu, „ekonomická diplomacie“ u nás patří mezi zprofanovaná sousloví. V Černínském paláci, kde se do značné míry formuluje česká zahraniční politika, totiž přežívá interpretace diplomacie coby nástroje mocenské politiky. „Velkou politiku stejně nikdy nebudeme dělat. Nebudeme někomu vyhlašovat válku ani na někoho neuvalíme sankce,“ střízlivě pro týdeník EURO zhodnotil kapacity naší zahraniční politiky bývalý český velvyslanec v postskovětském prostoru, jenž zároveň vnímá jako stěžejní část práce velvyslance právě ekonomickou diplomacii. Doby významných kongresů, mírových konferencí a měnících se válečných koalic jsou nenávratně pryč. Namísto toho se od konce druhé světové války stále častěji hovoří o ekonomizaci světové politiky s důrazem na sledování ekonomických zájmů. Česko nikdy nepatřilo ani nebude patřit mezi důležité mezinárodně politického hráče. Proto by si v tomto kontextu mělo vedle několika tradičních bezpečnostněpolitických témat vzít jako svou prioritu právě ekonomickou diplomacii. Lze navíc předpokládat, že řada procedur (například poskytování „schengenských“ víz) v budoucnosti přejde na Evropskou unii a její evropskou službu vnější akce. V rukou národní diplomacie toho pak mnoho nezbude. „To nevíte? Diplomacie je velmi neperspektivní profese,“ řekl týdeníku EURO před časem bývalý český ministr zahraničí v narážce na tenčící se agendu tohoto resortu. „Jednání o řízení ekonomické diplomacie teprve začne a určitě bude v souladu s programovým prohlášením vlády,“ řekl týdeníku EURO Jiří Beneš, ředitel tiskového oddělení MZV. V prohlášení vlády se praví, že se „zaměří na racionalizaci systému zahraničních agentur ČR a obchodně-ekonomických úseků zastupitelských úřadů s cílem zabránit duplicitě aktivit a efektivním způsobem posílit přítomnost ČR v těch oblastech světa, které jsou perspektivní pro český export“. Beneš upozornil, že vedle 115 zastupitelských úřadů MZV mají agentury CzechInvest, CzechTrade, CzechTourism a Česká centra dohromady ve světě dalších 90 zastoupení.
Jak to dělají jinde Skutečnost, že se záběr diplomatické práce mění, už postřehlo mnoho zemí. Česko se jistě nemůže srovnávat s velmocemi typu USA, Velká Británie nebo Čína a Rusko, může se však poučit z dobrých příkladů. Mezi modelové ukázky jak podporovat exportéry se uvádí finská agentura Finpro. Ta se od roku 1992 stará o podporu vazeb mezi domácími a zahraničními firmami. Úkoly Finpro definují klienti. Ti pocházejí většinou z řad malých a středních podniků. Finpro totiž nechce konkurovat konzultantským firmám zaměřujícím se na větší společnosti. Škála jejích aktivit však sahá od podpory exportu, urychlování internacionalizace finských firem až po navazování spolupráce s dalšími (například výzkumnými) institucemi a marketingovou komunikaci. Společně s finskou diplomacií pak obhospodařuje i vztahy firma–vláda. Dnes má Finpro více než 400 profesionálně vyškolených úředníků, kteří jsou v podstatě konzultanty. V mezinárodním srovnání patří Finpro mezi nejúspěšnější agenturu na podporu exportu na světě. Její efektivita se měří spokojeností klientů a objemem zpracovaných zakázek.
Malé příklady spolupráce Jedním z nemalých problémů, se kterým se čeští exportéři často setkávají, je špatná koordinace zahraničních cest nejvyšších státních představitelů. Stává se tak, že krátce po sobě jednu destinaci navštíví dvě vládní delegace doprovázené podnikateli. To má minimálně dva důsledky. Podnikatelé, pokud se dozvědí o dvou zahraničních cestách politiků do stejného místa, logicky jedou jen s tím, který je pro ně výhodnější při prosazování jejich ekonomického zájmu v cizině. Zadruhé pak dvě návštěvy v krátkém sledu po sobě mohou u zahraničních partnerů snižovat obecný zájem. Začněme tedy při podpoře vývozu tím, že si úřednické sekretariáty propojí kalendáře. Samozřejmě ne všechny problémy spočívají na straně české státní správy. Z praxe jsou známy i opačné problémy. Nejmenovaná soukromá společnost žádala o podporu českého velvyslance v Latinské Americe. Ten několikrát u místních autorit intervenoval ve prospěch českého subjektu. Kontrakt byl dojednán, avšak tamní odběratel přišel českému diplomatovi vynadat, že jeho krajan nedodržel smluvní podmínky a nedodal včas to, co slíbil. V jiném případě ze stejného kouta světa jiný velvyslanec předjednal, že by výběrové řízení na dodávku technologického celku v řádu několika miliard korun mohla získat polostátní firma z Česka. Ta však o daný projekt neprojevila sebemenší zájem.