„Spokojenost s výsledky“ listopadového summitu G20 v Soulu vyjádřili oba nejvyšší představitelé EU, José Manuel Barroso i Herman Van Rompuy. Týdeník Euro dokonce českým čtenářům zvěstoval, že „nebezpečí měnové války je zažehnáno“. To tedy není. Po čtvrtstoletí řečí o globalizaci a údajném zanikání národních států byl summit prostoupen střety národních zájmů.
Foto: ČTK
V „posledním testu mezinárodní spolupráce“, jak summit označil šéf Světové banky Robert Zoellick, státy G20 neobstály. Nic na tom nemění závěrečné komuniké, z nějž si každá země snadno vybere takový postup, jenž „národním zájmům“ (rezidenčním firmám) poslouží.
Válečné fronty
Některé státy stojí a padají s exportem, jiné žijí z dovozů. Čína, Německo i Japonsko dosahují přebytků (mají aktivní obchodní a platební bilanci). Obézní Spojené státy i „odtučňované“ země jižní Evropy vykazují schodky. „Dobrým adresám“ (USA) deficity vždycky někdo „zatáhne“, a to zpravidla dobrovolně (Čína). Státům se „špatnou adresou“ (Řecku) s dluhy obvykle pomáhá Brusel a MMF nuceně a za krutých podmínek. To vše pro záchranu věřitelských bank a jednotné evropské měny, která všem zdejším hráčům snižuje transakční náklady, ale jen z některých činí vítěze.
Více vyvážet chce každý stát, ale není to možné. Je to hra s nulovým součtem. Přebytky jedněch existují díky deficitům druhých. Čím jsou nůžky více rozevřené, tím vítěznější jsou vítězové, tím poraženější poražení (a uražení). Také proto v Soulu neprošel americký návrh omezit deficity a přebytky platebních a obchodních bilancí na minus až plus čtyři procenta HDP konkrétních zemí. Meze, klece, plánovací komise a jiné zoologické zahrady volný trh nesnáší. Jde o nefalšovanou džungli. Na „nejnižší (americký!) společný základ“ – tak to v Soulu formulovala kancléřka Merkelová – vítězové nesestoupí.
Vztah mezi první (USA) a druhou (ČLR) ekonomikou světa se ovšem utvořil specificky a identifikace vítěze a poraženého je sporná. Shrnuto a zjednodušeno: V Číně vyrobené zboží se spotřebuje ve Spojených státech a zaplatí v dolarech, které se hromadí v Číně (zhruba dvě třetiny z 2,5 bilionu tamních zahraničních deviz). Těmito dolary pak Čína „zaváží“ propastný dluh Spojených států, ačkoli má vlastní a velmi hluboké sociální propasti; výdaje 1,3 miliardy Číňanů na spotřebu představují jen osm procent spotřebních výdajů 300 milionů Američanů…Tenhle zápasnický klinč vyhlíží někdy jako milostné objetí. Byl však už také přirovnán ke vztahu toxikomana a dealera, charakterizovanému jak vzájemností, tak ostrým rozporem. V jádru střetu jsou peníze (a hrozba sebezničení). Mezi oběma velmocemi stojí měna jako strategická zbraň na další nelítostné frontě, do níž nerovnováhy světové ekonomiky zabředly.
Bojový vrtulník
Počátkem listopadu ohlásila americká centrální banka (Fed) další takzvané kvantitativní uvolnění. Tedy „natištění“ 600 miliard (elektronických) dolarů, které mají prostřednictvím nákupu státních dluhopisů postupně do června 2011 zaplavit ekonomiku likviditou. Už v srpnu bylo k týmž účelům uvolněno 300 miliard a ještě dříve – mezi prosincem 2008 a březnem 2009 – celkem 1,7 bilionu dolarů. Šéf centrální banky Ben Bernanke má ostatně přezdívku „Vrtulník Ben“ kvůli památné větě: „Proti riziku deflace je třeba házet na trh dolary třeba z helikoptéry.“
Riziko deflace skutečně existuje. V posledním kvartálu rostly v USA ceny nejméně za 44 let (0,9 procenta) a nezaměstnanost se drží na 10 procentech. Nízká inflace zpočátku sice podporuje kupní sílu, ale vždy nakonec likviduje tržby. Domácnosti totiž preferují výdajovou zdrženlivost v očekávání ještě nižších cen v budoucnu. Deflační spirále lze pak už jenom přihlížet. Zprava je Bernanke kritizován – kromě „posedlosti“ a „smlouvání s ďáblem“ – za ohrožování americké ekonomiky inflací (což je nesmysl). Zleva zase padají odsudky další státní injekce zločinným finančníkům z Goldman Sachs či Morgan Stanley, kteří znovu roztáčejí burzovní kasino. A mizí z Ameriky kvůli tučným úrokům do rostoucích rozvojových ekonomik, kde dělají potíže (na tom něco je).
Nejzávažnější námitka spočívá v tom, že americké firmy se již dnes válí na polštářích likvidity – a přesto do reálné ekonomiky náležitě neinvestují. „Vrtulník Ben“ tímto dolarovým vodním dělem vede ve skutečnosti měnovou válku proti euru i japonskému jenu. Hlavně však proti čínskému jüanu. A není snad možné, aby o tom nevěděl.
Rovnost, volnost, síla
Americký prezident Barack Obama v Soulu – při obraně Bernankeovy „tiskařské aktivity“ – prohlásil: „Kdyby Spojené státy neměly růst, nebylo by to dobré pro zbytek světa. Nadále zůstáváme hlavním trhem a důležitým motorem pro všechny ostatní země.“ Vychytrale se pomstil prostořeké Merkelové, ale určitě myslel hlavně na Čínu, když připomněl: „Země jako Německo exportují a široce profitují z otevřeného trhu Spojených států.“
Co je dobré pro Ameriku, je dobré pro celý svět? Jistěže ano! Jenže čínský premiér Wen Ťia-pao už v říjnu vysvětlil listu Financial Times, jak se věci jeví z pekingské perspektivy: „Nenuťte nás ke zvýšení hodnoty jüanu.“ Vždyť čínské exportní firmy mají velmi malé marže, které by tento způsob amerického protekcionismu vynuloval. „Mnoho našich vyvážejících podniků by zbankrotovalo a migrující dělníci by se museli vrátit do svých vesnic,“ řekl Wen. A uzavřel: „Pokud by v Číně vypukly sociální a ekonomické otřesy, byla by to katast
rofa pro celý svět.“ Co je dobré pro Čínu, je dobré pro zbytek světa? Samozřejmě! Ale jak naložit s oběma rovnocennými pravdami, dobrými důvody a oprávněnými zájmy? Jeden zavržený klasik 19. století napsal, že „mezi dvěma rovnými právy rozhoduje síla“. Hlavní pořádací faktor dějin, které se vracejí.
