Snad žádný národ Evropy neměl k měkčenému polyvinylchloridu tak mateřský vztah jako právě Češi. A protože řetězec Globus, poslední z igelitových mohykánů z řad supermarketů ohlásil, že končí s rozdávání igelitek zdarma a na tašky si chce posvítit i Brusel, je čas na rychlou kulturně-historickou sondu do igelitové éry v českých zemích.
Zajímat by nás mělo už samotné slovo, které s výjimkou někdejší NDR nikde nepochopí. Jde o původní patent koncernu IG Farben – odtud igelit. Ano, téže chemičky, která později produkovala smrtící plyn pro nacistické vyhlazovací tábory. Zatímco Evropa holdovala plastu, my a východní Němci (ne už ti západní) jsme stále vzývali igelit. Detailněji se o tom dočtete v časopisu Vesmír.
Nedostatkové zboží
Igelit dostal do textů nejen zmiňovaný Jan Nedvěd, ale také František Ringo Čech (na jahody mražený, v igelitu balený) nebo Ivan Mládek (zobali vrabci, zobali, igelitové obaly). Měli jsme tu punkový Igelit, ale také světácké The Plastic People of the Universe. Cítíte ten sémantický rozdíl?
A pak je tu ekonomický rozměr igelitek. V bývalém Československu se obchodovalo s těmi západními, zvláště ty neošoupané Made in USA byly jako doplněk k džínsům zvaným „plísňáky“ zcela zásadní. Ještě dnes mohou mít sběratelskou hodnotu naopak kdysi úplně fádní tašky z Kary, Kotvy, Prioru nebo Tuzexu. A nesmíme zapomínat ani na další sběratelský objekt vášně – tzv. blicí pytlíky, jakousi vizitku každých aerolinek.
Poctivý igelit postupně vytlačil fádní mikroten. Zatímco pořádné PVC mělo ještě nějakou statusovou hodnotu, dnes je ceněné retro naopak starý dobrý papír. Igelitka v ruce už dobrých dvacet let není in. Její rozdávání už vůbec ne. Krok Globusu pisatel Rychlých tužek kvituje. A i když se mu stýská po rohlíku v obyčejném papírovém pytlíku, závěje mikrotenu chápe, protože rozluštil jeho kryptické poselství. Vždyť je to původní československý patent, který vytlačil germánský plast. Pryč s revanšistickým a velikášským igelitem, kdo nešustí, není Čech!
Čtěte další komentáře Blahoslava Hrušky:
