Evropská unie chce velkým firmám zabránit v přesouvání zisků do zemí s menšími daněmi
Vydělat v Evropě, zdanit v offshorovém regionu nebo využít odlišnou daňovou politiku Evropanů. Všechny velké nadnárodní korporace jako Apple, Google nebo Amazon minimalizují daňové odvody a v Evropě to dlouho nikomu moc nevadilo. Teď se však daňové prázdniny blíží ke konci, především velké evropské státy mají po krizi hlouběji do kapsy a žádají, aby korporace platily (vyšší) daně tam, kde generují zisky. Tedy u nich.
V zásadě existují dvě metody, kterými korporace daně „optimalizují“. Ta první je jednoduchá – například Amazon vezme zisk z Francie a předtím, než z něj bude povinen zaplatit daň, jej přesune mimo Evropskou unii, třeba na oblíbené Bermudy. Tam nemusí ze zisku zaplatit nic a peníze si v plné výši nechá. Na Bermudách mají právě z tohoto důvodu dceřiné společnosti giganti jako Apple, Microsoft, IBM či zmíněný Amazon.
Další možností, jak peníze před daňovými úřady ukrýt, je takzvaný hybridní úvěr.
V tom případě dokonce nemusí firma ani přelévat peníze mimo Evropu. Společnost zisk nezaeviduje jako příjem, ale obratem jej poskytne ve formě falešné půjčky některé z dceřiných firem. Úvěry přitom v některých zemích nepodléhají žádným státním poplatkům. Korporace tak nezaplatí daň ani ze zisku, ani z půjčky. Odborníci to nazývají „dvojím nezdaněním“.
Miliardy ve vzduchu Peníze, které těmito postupy vládám evropských zemí unikají, nejsou malé. „Neexistuje přesná statistika, ale takřka s jistotou lze říci, že v případě České republiky jde o miliardy korun,“ říká partner firmy Deloitte z oddělení pro korporátní daně Marek Romancov.
V případě Česka o miliardy korun, v případě Evropské unie o miliardy eur. Třeba společnost Facebook vydělala v Británii v letech 2007 až 2012 přibližně půl miliardy liber. Na daních přitom odvedla za celé období jen milion liber. Podobné problémy má Francie s internetovým gigantem Amazon. Francouzská vláda odhaduje ztrátu na daních způsobenou přesouváním zisku do jiných zemí až na tři miliardy eur.
Zákonodárci v Británii, Francii a Itálii přezkoumají také společnosti Apple, Hewlett-Packard a Google. Vyšetřování totiž ukázalo, že například dceřiné společnosti Applu ušetřily za čtyři roky mateřské firmě na přesunech do offshorů 30 miliard dolarů.
Právě vztek velkých evropských zemí je hybatelem, který rozčeřil neprůhlednou hladinu korporátních vod a přinutil Evropskou komisi začít něco dělat s tím, jak velké společnosti obcházejí daňové povinnosti. Podle Marka Romancova to ale nemusí stačit.
„Otázkou je, do jaké míry to myslí velké země vážně a do jaké míry je to jen hra před voliči, kteří chtějí vidět, že se situace nějakým způsobem řeší. Každopádně se jedná o dlouhodobý proces,“ říká Romancov.
Domluvili se, že se domluví Na zasedání ministrů financí a hospodářství EU 20. června v Bruselu zaznělo několik návrhů, jak situaci kolem sice nemorálního, ale nikoli nelegálního počínání firem řešit. Nejvíc se mluvilo o novele směrnice Rady o společném systému zdanění mateřských a dceřiných společností z různých členských států – takzvané dividendové směrnici.
„Rada Ecofin jednomyslně schválila dílčí novelu směrnice o zdanění mateřských a dceřiných společností. Ta má zabránit některým případům dvojího nezdanění, které jsou spojeny s hybridními úvěrovými instrumenty. Jedná se o jedno z opatření proti narušování daňového základu a přesouvání zisků,“ konstatuje české ministerstvo financí. Společný soubor pravidel, který by zamezil přesunům zisků, se snaží dohodnout také OECD.
Konkrétní podobu v legislativách členských zemí by měla směrnice dostat do konce letošního roku. „Jak ministři slíbili, na plném znění směrnice a zákonů, které bude nutno přijmout, se domluvíme do prosince. Jsme rádi, že snaha zabezpečit férové zdanění velkých firem konečně přinesla ovoce,“ řekl eurokomisař pro finanční plánování a rozpočet Algirdas Šemeta.
Limity na přesuny Ve hře je i poměrně tvrdé opatření – stanovení stropu, kolik procent zisku může společnost přesunout do zahraničí a kolik procent zisku musí zdanit v zemi původu zisku. „Jedná se o opatření, za kterými stojí hlavně země G7, které mají vyšší efektivní sazbu korporátní daně.
Bude nutno tato opatření legislativně prosadit ve všech členských zemích, což bude velmi obtížné,“ říká Peter Chrenko, vedoucí partner daňových a právních služeb společnosti PwC.
Další řešení zase narážejí na neochotu některých zemí, například Irska či Lucemburska, zvýšit své – na Evropu – velmi nízké firemní daně. Pro obě země by to ostatně bylo dost komplikované, protože právě na vstřícnosti jejich ekonomiky stojí. Nicméně nadnárodní korporace díky tomu nemusejí vyvádět peníze někam do Karibiku; stačí je z Francie či Británie posunout kousek za hranice. Rázem pak dosáhnou na daňové výhody srovnatelné se zeměmi za oceánem, a bezpečnost v Evropě umístěných peněz je navíc mnohem vyšší.
Eurokomise proto pod vlivem velkých zemí zvažuje, jak zesílit tlak na členské země, které výrazně podstřelují evropský daňový průměr, a vymýšlí nástroje, jak země, které budou požadavky Bruselu ignorovat, přiměřeně vytrestat.
„Evropská komise dlouhodobě navrhuje změnu systému zdanění korporací, které operují v rámci jednotného trhu Unie. Jedná se o systém common consolidated corporate tax base, který by znamenal jednotný výpočet základu daně za celou skupinu, ten by se posléze alokoval podle zvoleného klíče do jednotlivých zemí Evropské unie, v nichž skupina podniká,“ pokračuje Peter Chrenko.
V praxi by tedy společnost odvedla daň jenom jednou. Institut, který Brusel určí jako správce, by pak zinkasované peníze přerozdělil mezi země, kde korporace podniká, podle toho, kolik v nich má zaměstnanců, jakou hodnotu má tamní majetek firmy, či podle toho, jaký kapitál má korporace v dané zemi nakumulovaný.
Stoprocentní to nebude Ať dopadnou doporučení Evropské komise a OECD jakkoli, je jasné, že členské země nemine reforma. Na jednotná pravidla a zrušení daňové konkurence mezi jednotlivýma členskými státy totiž tlačí zejména země, které mají v Bruselu největší slovo. Vadí jim, že na ziscích, které vyprodukovaly firmy na jejich území, profituje někdo jiný.
Podle odborníků ale zamezit skrývání peněz před daněmi na sto procent nejde. Dokonce je pravděpodobnější, že půjde jen o izolovanou utopistickou aktivitu malé nespokojené skupinky ministrů. Zásah Bruselu do daňových systémů členských států by navíc mohl být kontraproduktivní. Třeba irská ekonomika stojí na dynamické fiskální politice a Irové už mnohokrát prokázali, že si do výše korporátní daně nenechají mluvit. Pro menší státy je zase podstatnějším tématem otázka snižování nezaměstnanosti.
Některé země by tak mohly na tvrdší zásah Evropské komise do fiskálních pravidel jednotlivých států nahlížet jako na porušování suverenity, což by vedlo jen k rozbrojům a blokování jiných, třeba i nesouvisejících otázek. Diktát je nesmysl „Diktovat z Bruselu jednotlivým zemím, co mají dělat, by nebylo dobré řešení. Kdyby k takovému kroku došlo, bylo by namístě bavit se i o tom, proč nemají všechny země stejnou průměrnou či minimální mzdu, nebo o tom, proč se v zemích liší ceny zboží a podnikatelské prostředí,“ říká Marek Romancov.
Podle Romancova by bylo z pohledu Evropské unie nejrozumnější, kdyby se o své daně začaly aktivněji zajímat samotné státy.
Mnohé mají rozvrácené daňové systémy a pro podnikatele není žádným problémem pravidla obejít.
„Je třeba okamžitě zaktivizovat daňovou exekuci. Když firma neplatí daně a kontrola k ní přijde jednou za několik let, není se čemu divit, že stát přichází o příjmy. To je i případ Česka. Mezi zahraničními společnostmi je bohužel známo, že v České republice nejsou kontroly příliš časté a necílí na relevantní oblasti,“ dodává Romancov.
A je tu ještě jeden problém. Jakákoli změna pravidel v EU se rodí lopotně a velmi dlouho. Přitom korporace reagují pružně a není pro ně problémem vymýšlet nová protiopatření, která páky Bruselu rozviklají ještě dřív, než jsou nasazeny.
Některé země by mohly na tvrdší zásah Evropské komise do svých fiskálních pravidel nahlížet jako na porušování suverenity. Korporace fiktivně půjčují svým dceřiným společnostem a nezaplatí daň ani ze zisku, ani z půjčky. Říká se tomu „dvojí nezdanění“.
O autorovi| Tomáš Lemešani, lemesani@mf.cz
