Evropští politici chtějí život řídit jako továrnu a žít ve stejném luxusu jako továrník
Kdo je nejdéle sloužícím českým politikem ve vysokých státních funkcích? Zeptal se minulý týden moderátor Jakub Železný na EURO Business Breakfast, každoroční předvánoční snídani manažerů a českého prezidenta Václava Klause. A aby nebylo pochyb, pustil televizní záznam jmenování Václava Klause ministrem financí Čalfovy vlády. To bylo 10. prosince 1989. Od té doby uplynulo na den přesně dvacet let, během nichž byl Václav Klaus postupně ministrem financí, předsedou vlády, předsedou parlamentu a prezidentem republiky.
Kulatá výročí vybízejí k bilancování. A takové bylo proto i téma EURO Business Breakfastu (viz s. 42). Rozebrat, či alespoň trochu smysluplně shrnout dvacet let s Klausem na tomto malém prostoru nelze. Je však možné přidat několik poznámek o kontextech současných střetů, které Václav Klaus vede.
Před měsícem vydal český prezident knihu Kde začíná zítřek. Nabízí v ní analýzu a interpretaci nejen posledních dvaceti let, ale i předchozího období, tedy komunismu. K dnešku a zítřku pak přidává několik inspirativních poznámek. Právě tato přehledná kniha umožňuje zasadit i prezidentovo odmítání Lisabonské smlouvy, klimatického alarmismu, Havlovy nepolitické politiky či dnešní Topolánkovy ODS do širších ideových souvislostí a hlouběji jim porozumět. Základním rámcem jeho uvažování i jeho základní hodnotou je svoboda. Základním přístupem pak realismus.
Ve všech těchto jevech a trendech jde totiž o odumírání politiky – coby ideového soupeření politických programů v rámci demokratického národního státu – i svobody – coby co nejméně státem regulovaného prostoru pro život člověka. Havlův odpor ke stranické politice se vhodně doplňuje s topolánkovsko-dalíkovsko-řebíčkovskou vizí politiky jako prostoru pro snadné obchody a rychlé zbohatnutí. Základním problémem Topolánkovy vlády přece nebylo, že by dělala špatnou politiku, ale to, že mnoho jejích členů a spolupracovníků již nedělalo žádnou politiku, ale byznys.
„Po odchodu první polistopadové generace politiků se do čela stran na pravici i levici prosadily osobnosti (a skupiny) bez hlubokých ideových kořenů, kterým stav ideového vyprázdnění nevadí a pro které je politika především ,byznys jinými cestami‘. V jejich dnešních mediálních či parlamentních střetech už dávno nejde o spor o malý nebo velký stát, ani o spor o svobodu člověka nebo o její omezování prostřednictvím stále narůstajících státních zásahů, ani o spor o zodpovědný vztah k budoucnosti a tak dále. Nepřesvědčivá debata, která o těchto věcech navenek stále ještě probíhá, je už jen divadelní dekorací, která má vytvářet dojem, že i dnes o jakési ideové soupeření jde. Bohužel nejde.“ (Kde začíná zítřek, s. 166.)
Stejným směrem jde i přesouvání stále dalších pravomocí a kompetencí z členských států Evropské unie do Bruselu, například kvůli Lisabonské smlouvě. Význam národních parlamentů tím prudce klesá. Popřípadě narůstající objem sociálních výdajů. I ten vede k poklesu významu politiky, protože stále větší část státního rozpočtu připadá na mandatorní výdaje a objem zbytku, o jehož smysluplné dělení by mohli vést poslanci střety ve sněmovně, se limitně blíží k nule. Rizikem je, že politika odumře a zbudou nám pouze politici. A ti pak budou chtít náš život řídit jako továrnu a žít si ve stejném luxusu jako továrník.
Otázkou je, zda tomu může být jinak. Ostatně, Klaus cituje i klasika školy veřejné volby Jamese Buchanana: „Vidí-li člověk, že může prostřednictvím politiky získat výhodu, bude investovat zdroje jakéhokoli typu ve snaze tuto výhodu získat.“ A v úvahách o zítřku je věrný antiutopické skepsi George Orwella a Jevgenije Zamjatina. Přesto nekončí fatalisticky a depresivně: „Optimismus je povinností. Snažím se podle toho řídit. A něco dělat. Proto věřím, že jsou i jiné budoucnosti a že je šance je prosadit.“
