Vídeň nenabídla převratné vize, ale slušný management
Rakušanům se velké šance nedávaly. Nejlepší bude, když se na letošní rakouské předsednictví v Evropské unii co nejrychleji zapomene, mysleli si možná skeptici. Vídeň přebírala řízení EU letos v lednu - tedy poté, co pozorovatelé označili minulý rok 2005 za jeden z nejkatastrofičtějších v poválečných dějinách západoevropské integrace. Francouzi a Nizozemci loni v referendu odmítli návrh nové ústavní smlouvy unie, členské země se dlouho nemohly shodnout na novém rozpočtovém rámci EU pro léta 2007-2013 a nástup nové polské vládní garnitury ještě zvýšil nedůvěru mezi některými starými a novými členy. Od té doby se v Evropě nic zásadního nezměnilo a Rakušané rozhodně nemohli doufat, že se jim najednou podaří prorazit s velkými vizemi. Mohli si však vytyčit jinou ambici - celkové zklidnění situace.
Ještě pár týdnů před červnovým summitem EU, jímž rakouské předsednictví vyvrcholilo, se zdálo, že se rakouská agenda zcela rozpadá. Snahy jedněch o oživování ústavní smlouvy narážely na zásadní odpor druhých. Přijímání nových členů bylo zpochybněno, definitivní rozhodnutí o tom, zda Rumunsko a Bulharsko vstoupí už na začátku roku 2007, Evropská unie odložila na podzim. Rakušanům ovšem nevycházely ani plány na vytvoření evropských sil civilní ochrany, které by byly schopné rychlého zásahu při přírodních katastrofách nebo po teroristických útocích. Přitom se zdálo, že právě vznik takových oddílů by občané uvítali. Lidé si pamatují nejen na neštěstí v jiných částech světa typu tsunami nebo hurikánu Katrina, ale také třeba na záplavy v evropských zemích či na vražedné akce fanatiků v Madridu a Londýně. Vídeň ovšem musela vzít na vědomí, že ochota členských států vzdávat se svých pravomocí je v řadě oblastí stále malá. Navíc se znovu vracela zcela oprávněná otázka: Je nutné vždy vytvářet společné zákony, plány, oddíly, nebo přece jen někdy může být efektivnější starý způsob mezistátní spolupráce, při němž není dotčena suverenita jednotlivých zemí?
Umění možného.
Odpověď na poslední otázku se pochopitelně bude hledat dál a je evidentní, že nemusí být vždy stejná. Záleží na tom, o jakou oblast jde a jaká je momentální situace. Kupříkladu Německo dávalo v poslední době najevo, že se nehodlá vzdávat svého veta při rozhodování EU o záležitostech, jež se týkají vnitřní bezpečnosti. Nelze ale vyloučit, že případné zhoršení bezpečnostní situace v Evropě by mohlo ovlivnit i německý názor. Rakušané ovšem museli vycházet z momentálních postojů ostatních členských zemí a hledat společného jmenovatele.
Červnový bruselský summit nakonec katastrofou nebyl. Nerozhodl sice, co bude dál s ústavní smlouvou, ale Vídeň prosadila scénář budoucích kroků. Německé předsednictví v příštím roce má přinést verdikt o dalším postupu, který by měl vést k jasnému závěru v době, kdy budou ve druhé polovině roku 2008 unii řídit Francouzi. Tento časový plán je velmi zajímavý i z českého pohledu, neboť po Paříži bude předsedat Praha. Česko musí počítat s tím, že EU by mohla přijímat zásadní rozhodnutí právě v době jeho předsednictví.
Rakušané v Bruselu uspěli i se svým seznamem projektů pro další léta. Ačkoliv myšlenka společných sil civilní ochrany zatím neprošla, členské státy se shodly na užší spolupráci při překonávání důsledků krizí a katastrof. Souhlasily také třeba s posílením role národních parlamentů při formování evropské politiky a snižováním administrativní zátěže. Rakouský kancléř Wolfgang Schüssel potvrdil i ochotu vylepšovat informační systém uvnitř takzvaného schengenského prostoru, který by umožnil rušení hraničních kontrol mezi starými a novými členskými zeměmi. Česká média však v této souvislosti naopak upozornila, že celý proces má zpoždění proti původním představám. Rakušané se dále mohou pochlubit tím, že v letošním půlroce EU dokončila jednání o onom sedmiletém rozpočtovém rámci a přiblížila se konečné dohodě ohledně návrhu směrnice o službách. Ta mírně povzbudí podnikatele, aby vstupovali na trhy jiných členských zemí, byť zvláště nové členské státy původně chtěly zajistit svým provozovatelům služeb mnohem lepší podmínky. To se nepodařilo.
Všem se nezavděčíš.
Výčet schválených plánů EU však není z hlediska hodnocení rakouského předsednictví až tak důležitý. Předsedající země nemůže sama prosazovat nové vize. Neexistuje-li shoda názorů mezi členskými státy, nikdo s tím nic neudělá a naopak. Různá předsednictví v minulosti mnozí hodnotili kladně pouze proto, že Evropská unie tehdy přicházela s novými plány. To však vůbec nemuselo být zásluhou předsedajícího státu. Jeho politici by neměli být ani tolik vizionáři, jako spíše manažeři každodenního chodu unie. Měli by se zamýšlet nad postoji ostatních zemí, vyjednávat kompromisy, věcným přístupem uklidňovat zbytečné vášně. A právě v tomto Rakušané se svým pečlivým přístupem nezklamali. Už samotné přípravě na předsednictví věnovali velkou pozornost, dočasně posílili počty svých úředníků a diplomatů, od nichž se vyžadovala nejen znalost evropské problematiky, ale také jazyků. Často nejen angličtiny, nýbrž také francouzštiny.
Ve své zprostředkovací roli Vídeň pochopitelně musela občas čelit výtkám, že preferuje jednu zemi na úkor jiné. Zástupci pražské vlády se zlobili, když Rakušané nechtěli pochopit „český zájem“ na nižší sazbě daně z přidané hodnoty na stavební práce. Na místě je ovšem i otázka, zda Češi dokázali Vídni tento svůj zájem včas, jasně a srozumitelně vysvětlit.
Právě letos byl důraz na manažerskou roli ještě důležitější než v minulosti. Šlo o celkové zklidnění situace. „Rakouské předsednictví by nemělo být kritizováno za nedostatek aktivity. Pracovali jsme tvrdě,“ prohlásila rakouská ministryně zahraničí Ursula Plassniková v rozhovoru pro list Financial Times. Největším úspěchem podle ní bylo právě zklidnění atmosféry po „bojích a panických útocích“ minulého roku. Ačkoliv Rakušané nakonec prosadili další scénář pro posuzování ústavní smlouvy, zároveň zdůrazňovali, že EU může lépe fungovat i na základě existujících pravidel. Letošní rok proto může být svým způsobem zlomový. Evropané by si mohli uvědomit, že vždy existují pozitivní alternativy. Unie se odmítnutím jedné smlouvy bortit nemusí.
Bezpečnost, či zrada?
Na druhé straně má také rakouská cesta pro EU své limity. Vídeň požadovala, aby se unie zaměřila na oblasti, které jsou klíčové pro její budoucnost - přistěhovalectví, energetiku a výzkum. Právě v těchto záležitostech jsou ovšem představy jednotlivých členských zemí velmi rozdílné, a unie má tudíž ke společné politice ještě hodně daleko. Zatímco kupříkladu Němci považují budování plynovodu z Ruska po dně Baltského moře za krok k větší energetické bezpečnosti, Polsko a pobaltské republiky v něm naopak vidí způsob, kterým Moskva a Berlín společně poškozují zájmy tranzitních států. Také přístup k řešení problematiky ilegálních imigrantů a začlenění legálních přistěhovalců do společnosti se z hlediska zemí značně liší. Kancléř Wolfgang Schüssel tedy rakouského předsednictví spíše využil k tomu, aby ukázal, jaký je pohled Vídně. „Imigranti se musejí přizpůsobit evropským hodnotám,“ zdůraznil. A dodal, co tím myslí: znalost jazyka příslušné země pobytu a také respektování lidských práv, práv žen a pravidel právního státu. Tento Schüsselův postoj získává v Evropské unii stále silnější podporu.
Názory předsedající země však na druhé straně mohou také poněkud zapadnout právě proto, že se od ní očekává neutrální pozice při jednání. Kupříkladu Francouzi, kteří tlačili na přísnější posuzování žádostí nových zemí o vstup do EU, měli pocit, že nemohli počítat se svým přirozeným spojencem, s Vídní. Paříž žádala, aby se při rozšiřování unie kladl větší důraz na takzvanou „absorpční kapacitu“, tedy schopnost samotné pětadvacítky přijímat další státy. Jiné země se ovšem domnívaly, že by se tím neúnosně rozšiřoval počet vstupních kritérií. Francouzský list Le Figaro napsal, že se země ocitla v izolaci, neboť nemohla spoléhat na spojenectví předsedajícího Rakouska, ale ani třeba Kypru, který svým brzdícím postojem vůči rozhovorům s Tureckem „iritoval ostatní členské státy“.
Zatímco je ale Vídeň skeptická ohledně budoucího členství Turecka, ve směru k dalším balkánským státům rakouské předsednictví naopak ukazovalo vstřícnou tvář. Je pravděpodobné, že prestiž Rakouska na Balkáně nyní stoupne.
Nechuť i inspirace.
Ze vztahu mezi Vídní a dalšími středoevropskými metropolemi nicméně „nedorozumění“ nezmizela. Český komisař Vladimír Špidla nedávno ukázal novinářům mapu, na níž označil právě Rakousko společně s Německem červenou barvou - jako země, které brání volnému pohybu pracovních sil přes hranice. Napětí bylo znát i při projednávání výše sazeb daně z přidané hodnoty a Vídeň také čelí kritice kvůli brzdění liberalizace služeb. Litevci zase možná nezapomenou, že právě během rakouského předsednictví EU odmítla jejich vstup do měnové unie. Na rozdíl od Slovinska.
Výhrady vůči některým postojům Vídně by však neměly zakrývat skutečnost, že rakouské předsednictví by mělo být důležitou inspirací pro Česko, které bude řídit agendu unie v roce 2009.