Konec značky Waldes

Každé zrníčko si najde svůj zobáček, i Kupka za deset milionů

Velké značky vznikají dlouho a pak příslušně dlouho fungují. V případě téhle platí jen první polovina pravidla.
Díla ze sbírky továrníka Jindřicha Waldese se na tuzemském trhu s uměním objevují již sedm let. Teprve nyní však přicházejí na řadu největší poklady - olejomalby Františka Kupky. „Ukázalo se docela prozíravé, že jsme s prodejem silnějších kalibrů vyčkávali a jejich zařazování do prodeje dávkovali,“ říká Petr Meissner, který zastupuje Waldesovy dědice a stará se o rozprodej sbírky. Jeho práce však spěje do finiše.
V letech 1997 a 1998 si trh teprve zvykal a leccos se prodalo relativně levně, vzpomíná Meissner. Nejmarkantnější je to u kreseb, kde se cena proti roku 1997 zvýšila i na desetinásobky, a u obrazů českých tvůrců 19. století. Nejpozději od roku 1999 ovšem už Waldesova sbírka začala být „trade mark“ a komunita trhu s uměním ocenila nezpochybnitelný původ děl. „Nad dosaženými cenami v prvních dvou letech ale nepláčeme, bereme to jako nutnou daň za vybudování trhu,“ konstatuje Petr Meissner.
Osud unikátního souboru byl ovšem po celá devadesátá léta trochu křivolaký. Na základě restitučního řízení bylo dosud dohledáno a vydáno celkem 348 obrazů, 1680 kreseb, 3360 grafik a 118 plastik, což představuje asi 80 procent původní Waldesovy sbírky. Na paměť svého otce Jindřicha věnoval krátce po uznání restitučních nároků rodiny Jiří Waldes Národní galerii umělecká díla, jejichž tržní hodnotu experti v roce 1996 odhadovali na padesát milionů korun. Řada dalších obrazů byla v galerii ponechána jako dlouhodobé zápůjčky s tím, že je stát postupně odkoupí.
Po dvou letech nečinnosti a nezájmu ze strany státních institucí došla Jiřímu Waldesovi trpělivost a smlouvu s Národní galerií vypověděl. Teprve pak se úředníci hnuli. Nový ředitel Národní galerie Milan Knížák dokázal v říjnu 1999 přesvědčit vládu, aby poskytla mimořádnou dotaci ve výši 102 milionů korun na nákup nejdůležitějších děl z Waldesovy sbírky. Vedle šesti olejomaleb Františka Kupky galerie do svých sbírek získala například obraz Letenská pláň od Antonína Slavíčka, Milence od Jana Preislera nebo Černohorskou madonu od Jaroslava Čermáka. V následujících letech Národní galerie a Uměleckoprůmyslové muzeum nakoupily díla za dalších zhruba 20 milionů korun.
„Rozhodování, co zařadit do prodeje a kdy, není jednoduché – je třeba odhadnout možnosti trhu, momentální trend a roli hrají i požadavky majitele,“ říká Meissner. „U děl prohlášených za kulturní památku, a těch bylo u Waldese požehnaně, se k tomu ještě pojí povinnost přednostní nabídky státu a následná jednání. Díla, která se na aukci neprodají, zařazujeme znovu do nabídky nejdříve za rok, respektive v další sezoně. Velmi často se však stává, že dříve najdou majitele v přímém prodeji.“
Píše se rok 2003 a prodáno je 90 procent děl; příběh v podstatě končí. Petr Meissner říká: „Částku, kterou prodeje dosáhly, nejsem oprávněn sdělovat, nicméně hodně napovídá nákup Národní galerie z roku 1999.“

Selfmademan s diamantem v erbu V roce 1902 založil šestadvacetiletý vyučený zámečník Jindřich Waldes spolu s mechanikem Hynkem Pucem firmu Waldes a spol. Začínali s jedním dělníkem a učněm v pronajaté dílně. Již o dva roky později ovšem firma zaměstnávala několik set lidí a kromě Prahy vyráběla i v Drážďanech. V roce 1911 přibyla továrna v Paříži a za rok také v New Yorku. Zdroj Waldesova úspěchu zná každý, aniž by si to musel uvědomit. Byl jím vynález patentního spínacího knoflíku. Podle největšího diamantu na světě dostal jméno Koh-i-noor.
Historické spony, knoflíky a šatní spínadla z různých koutů světa se staly první sběratelskou vášní Jindřicha Waldese. Ve Vršovicích vybudoval regulérní muzeum spínadel, které bylo slavnostně otevřeno v září 1918. Počátky obrazárny pak popsal Waldesův syn Jiří takto: „Otec byl vždycky vášnivý český vlastenec. Když se zakládala první republika, objevily se námitky, jak to, že může být nějaký český národ, když nemá žádné umění. To je to, co otec chtěl napravit. Začal kupovat česká díla, kdekoliv se objevila, aby se mohla vrátit do vlasti.“
V roce 1939 zkonfiskovali nacisté obrazárnu o více než sedmi tisících položkách. Jindřicha Waldese zatklo gestapo a jako osoba nepřátelská Říši byl internován v koncentračním táboře Buchenwald. Rodině, kterou včas poslal do Spojených států, se podařilo vykoupit ho na svobodu. Během cesty do Ameriky, buď ještě na lodi, anebo krátce po příjezdu do Havany, však Jindřich Waldes v květnu 1941 zemřel. Po válce byla firma, Němci přejmenovaná podle svého nejznámějšího výrobku na Koh-i-noor, znárodněna a Waldesovy sbírky převedeny do fondů Národní galerie a Uměleckoprůmyslového muzea.

Kupka připravený k rekordům Waldesova sbírka obsahovala 24 olejomaleb Františka Kupky a přes 260 jeho akvarelů a kreseb. Kupka ale navrhl také ochrannou známku firmy, slavnou dívku s patentkou na oku, a zvlášť pro Jindřicha Waldese a pro jeho ženu Hedviku vytvořil několik exlibris. Oba muži se poprvé setkali v roce 1919. Jejich vztah postupem času přerostl ve velice srdečné přátelství. Přestože Waldesovu osobnímu vkusu spíše než abstraktní malba vyhovovala Kupkova raná tvorba realistická, stal se jeho velkorysým podporovatelem a propagátorem.
Zatímco Kupkovy akvarely a kresby se na trhu objevují již delší čas, v květnu poprvé byly k aukčnímu prodeji nabídnuty také jeho olejomalby. Nejvyšší cenový potenciál mají právě abstraktní malby z vrcholného období Kupkovy tvorby. Ve Waldesově sbírce bylo jen devět takovýchto obrazů. Čtyři z nich zakoupila národní galerie v roce 1999. Teoreticky by se tedy mohlo na trhu postupně objevit pět Kupkových abstraktních pláten. V sobotu 3. května se v samostatné aukci společnosti Meissner-Neumann dražilo první z nich - Modrá kompozice z roku 1925.
Vyvolávací cena obrazu zněla na 6,5 milionu. Ačkoli se do aukce, jak tvrdí Petr Meissner, přihlásilo dost účastníků, obraz se nakonec neprodal. „Šlo o pokus. Podobný obraz zde zatím nikdy nebyl dražen a všichni bohužel jen vyčkávali, co se bude dít. Cena rozhodně nebyla nikterak nadsazená. Kdyby některý z přihlášených zvedl ruku jako první, věřím, že ostatní by se přidali,“ řekl po aukci Meissner. Takřka okamžitě jej však prý kontaktovalo několik zájemců, kteří chtějí jednat o přímém prodeji. „Každé zrníčko si najde svůj zobáček, otázkou je jen kdy,“ dodal Meissner optimisticky.
Další Kupkovu abstraktní malbu, obraz Ocel pije z roku 1927, nabízí k přímému prodeji galerie Antikva Nova Kodl. Původní informace zněla, že k mání by měl být za zhruba deset milionů korun. Na rozdíl od aukční ceny je v této částce již započtena provize galerie. Pokud se obraz do podzimu neprodá, zařadí ho firma do listopadové aukce. Vyvolávací cena by pak zákonitě byla o něco nižší. „Cena deset milionů je na tuzemský trh možná přece jen trochu vysoká, ale jsem přesvědčen, že obraz by měl minimálně překonat dosavadní aukční rekord, který je 7,3 milionu,“ řekl po neúspěchu květnové dražby Martin Kodl. „Že se Modrá kompozice neprodala, není samozřejmě dobré, ale jsem optimista. Ocel pije je úplně jiný obraz, jiného významu.“