Je čas vyměnit kočího
Pod Vladimírem Špidlou se zase houpe křeslo. Koalice zase ztratila většinu ve sněmovně. Zdá se to už trochu folklor. Byl tu odposlouchávaný poslanec Hojdar, tak co by se střílelo z jednoho Vrbíka. Jenže zdání často klame, a Vrbík navíc nezůstal jen jeden. S Marianem Bieleszem, nedávným stranickým kolegou, jsou bezesporu schopni bezpečně zatáhnout smyčku na Špidlově krku.
To, že tahle vláda není příliš životaschopná, se ví už dlouho. Jenže zatím její pád nikomu příliš nevyhovoval. Situace se však za posledních pár měsíců podstatně změnila. Nový předseda lidovců Miroslav Kalousek hraje svou hru, jejímž základem je to, že jsme sice ve vládě, ale ruce si nešpiníme. Lidovci mají svůj program a ten tlačí víc přes média než přes vládu. Má to ale úspěch. Brilantní korunu, kterou této politice nasadila Špidlova blamáž s Kužvartem, do značné míry předurčila další vývoj. V něm by po debaklu socialistů v evropských volbách a následném vnitřním rozkolu hrál Kalousek hlavní roli a postupně by vedl vládu, v níž nesedí, k přátelskému rozchodu v termínu před řádnými volbami a neuškodil by vlastní straně v komunálních a senátních soupeřeních.
To je ovšem katastrofální scénář pro politiky z Unie svobody, kteří se nyní nedostali k solidním pozicím. Zvláště ti mladší a schopnější jistě nechtějí skončit politickou kariéru trapným a opakovaným výpraskem ve všech volbách až do roku 2006, jen kvůli tomu, že Karel Kühnl může mluvit do privatizace a Ivan Pilip dostane pěkné místo v Evropské investiční bance.
Pokud by ODS nebyla schopná úspěšně rozehrát hru o moc s takto ideálně rozdanými kartami, byl by to projev totální politické neschopnosti. Vrbíkovým odchodem bezpochyby nastal čas rozpadu Unie svobody, nebo alespoň jejího poslaneckého klubu. O tom, že cesty odpadlíků dříve nebo později povedou zpět do hnízda rodné pravicové strany, není asi pochyb. Tři unionističtí členové vlády by si proto už měli začít vyklízet šuplíky. Vládním návrhům zákonů totiž svých deset hlasů už nepochybně nedodají, a tak ve Strakovce nemají co pohledávat.
Zatím sněmovnou začalo obcházet strašidlo komunismu. Pád vlády prý posune k moci Grebeníčka a jeho partu. Alespoň to tak říká Miroslav Kalousek a unionistický šéf Mareš mu přizvukuje. Jenže jinou písničku v tomhle kuse už hrát neumí.
Levičácká frakce v sociální demokracii sice opravdu šilhá do komunistických lavic a do starého bohumínského usnesení už tak akorát balí syrečky. Ve skutečnosti však vznik těsného spojenectví mezi komunisty a sociálními demokraty je za současné situace nepravděpodobný. Není to zdaleka jen proto, že KSČM zřejmě nehodlá nijak modernizovat svou politiku. Pokud by se totiž v Lidovém domě skutečně odhodlali podat prst Grebeníčkovi, mohli by přijít nejen o ruku. Na místě by bylo svolat zároveň slučovací sjezd. Pro voliče by to bylo jednoduché rozhodování. Na co chodit ke kováříčkovi, když můžu mít kováře.
Takové spojenectví by kromě toho asi bylo krátkodobé, protože by vedlo k definitivnímu rozvalu veřejných financí, zastavení přílivu zahraničních investic, propadu kursu koruny a prudkému růstu úrokových sazeb a tak jako tak k jen trochu oddálenému pádu vlády a předčasným volbám, v nichž by se ČSSD také vůbec nemusela dostat do Parlamentu. To je pro mladé a pragmatické politiky v ČSSD, jako je Stanislav Gross a Bohuslav Sobotka, zcela nepřijatelné. Krok do ekonomických potíží a ztráta jakéhokoli koaličního potenciálu je politickou sebevraždou, což je jim jistě zcela jasné. Z této strany lze tudíž očekávat velký tlak na udržení současného statu quo pomocí masáže Vrbíka a spol. A v případě, že se ten dvoukolák o jednom kole nepodaří tlačit dál, tak se vydají na cestu zcela opačnou.
Z toho lze usuzovat, že ačkoli sociální demokraté a komunisté dohromady disponují 111 hlasy ve sněmovně, těžko lze předpokládat, že se nenajde minimálně jedenáct poslanců, pro něž by tato spolupráce byla nepřijatelná a pro vládu takto ustavenou nezvednou ruku.
Navíc cesta k novým politickým řešením není jen věcí levičáků v ČSSD. V případě pádu vlády bude vše v rukou zcela jiných. Profesor prezident Klaus jistě už od minulého pátku netrpělivě poposedává u telefonu a čeká. Pokud se nepodaří Vrbíka a Bielesze pacifikovat neboli oddělit jim hlasovací paži od těla, jistě se dočká zazvonění. Bude to především jeho práce, jak sladit zájem ODS na co nejdřívějších volbách, zájem sociální demokracie na co nejpozdějších volbách a zájem lidovců být po jakýchkoli volbách, nebo i bez nich v jakékoli vládě. Každému, kdo o současném prezidentovi něco ví, je jasné, že na tento okamžik se těší jako malé dítě a jeho úsměv je roztažen od ucha k uchu. Nakonec pro tuto zemi už je opravdu nejvyšší čas vyměnit kočího.
