Kreativní práce s veřejnými financemi má u nás dlouhou tradici Česko vstupovalo do polistopadové éry sice s ohromným skrytým dluhem, ale veřejné finance byly za starého režimu tradičně vyrovnané a oficiální veřejná zadluženost neexistovala. Je to sice jako z čítanky pro pamětníky, ale kreativní práce s veřejnými financemi má u nás dlouhou tradici.
Když odhlédneme od měnové reformy v 50. letech minulého století, pak stojí za připomenutí takzvané úvěry na trvale se obracející zásoby. Ty nebyly ničím jiným než pracovním kapitálem firemní sféry, který stát vzal a nahradil v rozvahách podniků již zmíněnými úročenými úvěry.
Takové věci se sice dělat nemají, ale jak pravil dobrý voják Švejk, dělat se můžou, a tak se také dělaly.
Problém se samozřejmě projevil hned po listopadu 1989, kdy bylo nutné oddělit rozvahy státu, firem a bank, přičemž poslední dva sektory bylo zapotřebí odstátnit a najít pro ně nové vlastníky. Na rozdíl od skoro všech postkomunistických zemí se v Československu nezvolila cesta hyperinflační vlny, která smázne dluhy a totálně znehodnotí obyvatelstvu úspory. Jenže ani úspěšná protiinflační politika není bez nákladů. A protože komerční banky začaly po liberalizaci úvěrové politiky účtovat hodně vysoké úroky, bylo zapotřebí se „starými úvěry“ něco udělat. Co? Můžete buď rekapitalizovat firmy státem prostřednictvím Fondu národního majetku a vzniklé náklady hradit z výnosů z privatizace. Nebo můžete propojit vlastnicky firmy s bankami a rekapitalizovat finanční sektor. Anebo vymyslíte Konsolidační banku, která si naúčtuje o něco nižší úroky ajejíž ztrátu vypořádává v čase stát.
Potíž nastane, když za starými špatnými úvěry soustředěnými v Konsolidační bance začnou tentokrát komerční banky hromadit nové špatné úvěry, často proto, aby „podpořily transformaci“ a sehrály sice důležitou, ale z hlediska kvality portfolia ne moc hezkou roli při budování národního kapitalismu. Stát a veřejné rozpočty sice transformační účtence neutekly, ale rozložily její proplácení v čase. S tím, jak začalo nabíhat, skončila i éra vyrovnaných státních rozpočtů.
Proti rozumu i Keynesovi
Nic nedovede vyléčit veřejné finance jako dynamický ekonomický růst, ovšem pokud vlády dokážou odolat nutkání být příliš hezké a rozdávat i tehdy, kdy se mají dluhy splácet, tedy za dobrého počasí. K tomu není nutné být konzervativním rozpočtovým jestřábem, stačí se držet základních keynesiánských pouček. Co čert nechtěl, to se Česku „podařilo“. Z grafů vyplývá, že pětileté období vysokého růstu před krizovým rokem 2009 nebylo doprovázeno snižováním veřejného dluhu, na rozdíl třeba od Slovenska, natožpak od fiskálně příkladného Estonska. Vnější šok a prudký pokles ekonomického výkonu pak znamená rychlý nárůst zadluženosti. V malé otevřené ekonomice, kde se kvůli vysokému „průsaku“ veřejných výdajů nebo stimulů - v podobě snížení daní - do dovozu zkrátka nedovedete z recese dostat ani investicemi, natožpak spotřebou, to platí dvojnásobně. Je úplně jedno, jaké opatření zvolíte, pořád vám roste dluh rychleji, než se podaří tlumit pád.
A z recese se skutečně nejde ani proškrtat, což Češi také zjistili.
Recese, ale menší dluhy
Další zjištění hodné zapamatování je, že když dva dělají totéž, není to totéž, jak velmi dobře dokazuje porovnání Slovenska a Polska. Obě země provozovaly deficitní politiku, ale Polsko se zadlužilo mnohem méně než Slovensko. Česko na rozdíl od Slovenska zažilo dvojí recesi, ale v letech 2008 až 2015 se alespoň podstatně méně zadlužilo.
Výsledky Maďarska a Polska jsou poznamenány kreativitou v podobě faktického znárodnění úspor v soukromých penzijních fondech, o což se snažili i Slováci, ale s menším makroekonomickým efektem. Jedinou zemí, která si za řízení rozpočtů v rámci ekonomického cyklu zaslouží jedničku, není ani Německo, ale Estonsko. Němci jsou z hlediska fiskální disciplíny v podstatě nedávnými konvertity.
Pokud se nic podstatného nestane, bude mít Česko díky unikátní konstelaci neopakovatelných faktorů působících v loňském roce asi nejlepší výsledek veřejných rozpočtů v celé Evropské unii. Poprvé po deseti letech může jet český ministr financí do Wilhelmstrasse 97, kde sídlí Bundesministerium der Finanzen, a nepřipadat si jako trotl. Ale na školení od Prahy to není - také by se mohl dozvědět, že máme pokračovat příštích pětadvacet let a zažijeme „Wirtschaftswunder“. •
Nic nedovede vyléčit veřejné finance jako dynamický ekonomický růst. Hospodaření veřejného sektoru ve vybraných zemích EU
Přebytek nebo schodek O jako % HDP
EU28
Česko
Německo
Estonsko
Maďarsko
Rakousko
Polsko
Slovensko
Švédsko
Pozn: Data za rok 2016 jsou prognóza EK, s výjimkou Česka, kde předpokládáme veřejné rozpočty na úrovni přebytku 62 miliard korun. ZDROJ: EUROSTAT
Není to totéž Zadluženost veřejného sektoru EU28 (v % HDP)
ZDROJ: EUROSTAT
O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz
