Petr Plecitý
Náš politický systém vypadá přibližně od roku 1996 velmi zatuhle. Politika vlády nemá jasné obrysy, politici budí zdání, že se starají jenom o své výhody, a ne o řešení problémů společnosti. Bylo by příliš jednoduché svádět tento stav na os obní vlastnosti předních politiků (nekompetentnost, unavenost, aroganci, neústupnost, podlost) a vztahy mezi nimi.
Přestože většina občanů má pocit, že politika upadla do letargie a nic se neděje, ve skutečnosti se odehrává tvrdý boj o charakter demokracie.
V moderních demokraciích existují dvě rozdílné představy o tom, jak má vypadat a fungovat politický systém. Zastánci jedné z těchto představ - takzvané konsenzuální demokracie - se domnívají, že se víceméně všichni politici musí domluvit, vytvořit společnou vládu a podílet se na moci. Volby slouží k přibližnému poměrnému rozdělení křesel. Zákony se tvoří ve vzájemné shodě, každý uplatňuje svůj malý kousek moci a hrozí vetováním zákona, pokud mu nebude vyhověno. Řešení se p otom odehrává jako při šachové partii, při níž každý něco obětuje za ústupek v jiné oblasti. Tento systém známe z předválečného Československa, z mnoha současných zemí Evropské unie (například Rakouska) i z řízení Evropské unie samotné. Konsenzuální demokracie je doprovázena poměrným volebním systémem, jenž neumožňuje žádné straně jednoznačně vyhrát volby.
V současné České republice jsou nejvýznamnějšími zastánci tohoto modelu demokracie prezident Václav Havel, KDU-ČSL, část Unie svobody a část ČSSD (Petra Buzková, Stanislav Gross a další). Důsledkem tohoto systému jsou politici bez výrazného názoru, kteří umí zejména dobře zákulisně vyjednávat. Dlouhodobým důsled kem jsou pak ministerstva rozdělená podle stranické příslušnosti a celková zablokovanost systému, v němž jsou volby pouhou stafáží a vláda zůstává víceméně pořád stejná. V systému nelze prosadit žádné kontroverznější, radikální řešení. Jako nežádoucí vedlejší produkt se vytváří prostor pro charismatickou osobu, která se pokusí tento systém zlikvidovat i z pozic fašistických či komunistických. Posledním takovým případem je pozic e Heidera v sousedním Rakousku.
Druhá představa o fungování politického systému vychází z předpokladu, že vlády se u moci střídají v případě, když představitelé vlády prohrají volby a ztratí většinu v parlamentu. Neexistuje překryv mezi vládou a opoz icí, to znamená, že by někdo zůstal i v nové vládě, přestože byl součástí vlády předchozí. Jde o model takzvané konkurenční demokracie, v níž existují dva bloky politických sil, které si konkurují o polickou moc. Tento systém známe ze jména z anglosaských zemí, částečně funguje i ve Francii, v Německu, ve Španělsku. V České republice jsou nejvýraznějšími zastánci ODS, většina ČSSD (zejména její předseda Miloš Zeman) a část Unie svobody. V případě změny vl ády dochází při této variantě ke kompletní výměně exekutivy. Tento systém je charakterizován silnou vládou, která je schopna prosadit i kontroverzní změny. Konkurenční demokracie je doprovázena volebním systémem s většinovými prvky zvýrazňující nutnost voliče rozhodnout se pro pravicovou, nebo levicovou alternativu (což dvoukolový většinový systém není). Tento systém je však nevhodný pro státy s ostrým národnostním či náboženským konfliktem, jenž by mohl zemi uvrhnout do občanské války.
Právě v rozdílném chápání demokracie mezi politickými stranami spočívá důvod, proč se politické strany nemohou dohodnout. Ve zmatení na politické scéně se střídá vstřícnost a obviňování. ODS se snaží přesvědčit KDU-ČSL a Unii svobody, aby si vybraly mezi ní a ČSSD. KDU-ČSL naopak nevidí nic divného na tom, že jednou hlasuje s pravicovými a podruhé s levicovými stranami. ODS je za to nazývá hady a obviňuje KDU-ČSL z politické prostituce. KDU-ČSL obviňuje ODS z konfrontačního stylu, arogantnosti, když ODS vyžaduje jejich jednoznačnou loajalitu k pravicové alternativě s vlivem, který odpovídá počtu poslanců v rámci pravice. Jiným vyjádřením téhož je požadování takzvaných věcných, ideologie zbavených řešení ze strany příznivců konsen zuální demokracie. Stanoviska politických stran se míjejí a nemohou si rozumět.
Po volbách 1998 došlo podpisem opoziční smlouvy k pokusu uchovat konkurenční demokracii před nástupem konsenzuální demokracie, která se postupně prosazovala s menšinovou vládou po volbách 1996 a vznikem Tošovského vlády. Nicméně současná situace není dlouhodobě udržitelná a během tohoto volebního období se pravděpodobně definitivně rozhodne, který model převládne. Jestliže se podaří změna volebního systému, budou vytvořeny předpoklady, aby postupně převládla konkurenční demokracie. Bude to znamenat, že zejména KDU-ČSL a Unie svobody se budou muset rozhodnout pro pevnou spolupráci s jedním z bloků, anebo postupně přestanou být významné. V případě, že se politický systém nezmění, dojde k postupné přem ěně politického systému na konsenzuální demokracii, v níž se někteří aktéři budou nuceni změnit. Zejména ODS bude nucena přibližovat se ke středu a trvale spolupracovat v koalici s ČSSD, jinak postupně odumře. Jestliže se ODS a Č SSD přizpůsobí konsenzuální demokracii, nebudou mít zájem na spolupráci s ostatními, byť ideologicky bližšími stranami, protože jejich hlasy potřebovat nebudou. To by znamenalo opět odsunutí menších stran do bezvýznamnosti.
Jaký model zvítězí, záleží jen na samotných politicích. Pro občany je důležité, aby tento boj o charakter demokracie byl vyřešen co nejrychleji. Bez základního rozhodnutí o charakteru politického systému totiž nelze očekávat, že by vznikla vlá da schopná řešit společenské a ekonomické problémy v Česku. Dřevíčské ani jiné výzvy k řešení problémů nepomohou, neboť problém není ani tak v obsahu jako v tom, kdo má problémy řešit.
