Krizový management je něco jako seřizování stroje, který jede podle předem daného programu a během krize mění jen parametry nebo tu a tam dolaďuje program. I v Česku existují epidemiologické plány, které popisují, co, kdo a jak má v případě ohrožení infekcí dělat. A podle nich by státní stroj měl běžet. Nedělá se tedy nic, co by nebylo předem promyšleno, o čem by se již neuvažovalo.
To je teorie, kterou dosavadní praxe potvrzuje, ale také vyvrací. Zejména na začátku krize se z vystoupení politiků, kteří chtěli pro sebe sebrat pozornost kamer, zdálo, že nevědí, co dělat. A tak se příliš dlouho nechával běh věcí v politických rukách, epidemiologií zcela netknutých. Přitom důvěra obyvatel v to, co stát teď proti infekci dělá, se úměrně zvětšuje s tím, jak moc mají věc v moci odborní lékaři. Lékař je nejdůvěryhodnější povolání v Česku, politik je kdesi na chvostu žebříčku.
Věci si snad už sedly. Ústřední krizový štáb vede epidemiolog, politici pracují na odstranění výpadků aparátů, které nebyly schopny komunikovat s potenciálními pacienty a zásobovat populaci ochrannými pomůckami. Infekční krize se i v komplexní moderní společnosti dá zvládnout jedině dělbou práce a vzájemnou souhrou aparátů, v nichž nikdo nevyčuhuje a všichni pracují pro celek. Koronakrize je nejen školou politického managementu, ale především zkušeností o smyslu státu. Snad nám toto poznání vydrží i po krizi. #
O autorovi| Petr Fischer, fischer@mf.cz
