ODS a KDU-ČSL jsou pro druhý pokusu o privatizaci
Převezme-li příští rok vládní otěže pravice, může se privatizace Budějovického Budvaru opět stát žhavým politickým tématem. ODS nesdílí názor, že by slavný jihočeský podnik měl na věčné časy zůstat v rukou státu. „Nepovažuji to za nějakou svou zásadní prioritu, je řada daleko důležitějších věcí, ale pokud se mě ptáte, zda Budvar patří do souboru podniků, u nichž lze uvažovat v příštím volebním období o privatizaci, tak odpovídám, určitě ano. Myslím, že lze učinit jakýsi druhý privatizační pokus. Může se samozřejmě znovu ukázat, že důvody, proč musela být v devadesátých letech privatizace pozastavena, nepominuly,“ říká v rozhovoru pro týdeník EURO stínový ministr financí za ODS Vlastimil Tlustý.
Devátého ledna 2002 rozhodla vláda Miloše Zemana, že národní podnik Budějovický Budvar bude vyjmut ze seznamu podniků zahrnutých již v roce 1992 do druhé vlny privatizace. Usnesení bylo přijato na popud tehdejšího ministra zemědělství Jana Fencla (ČSSD). „Privatizovat Budvar znamená ohrozit jeho současné postavení, ochranná známka je totiž fixována na národní podnik. Jde o velké riziko, prodej může znamenat konec tradiční výroby piva,“ prohlásil tehdy Fencl, a narážel tím na desítky let trvající spor Budvaru s největším světovým pivovarem Anheuser-Busch o značky Budweiser a Bud.
Vrchol v roce 2000.
Právní a ekonomická rizika plynoucí ze sporů s americkou firmou nebyla jediným argumentem pro „neprivatizaci“. Důvodem byly rovněž dobré hospodářské výsledky, kterých podnik v rukou státu po celá devadesátá léta dosahoval. Až do roku 2000 neustále rostly. Přelom milénia ovšem znamenal pro Budvar změnu trendu. Od roku 2001 klesá výstav podniku a především domácí prodej, export piva stagnuje (viz tabulka 2). U výstavu je propad téměř pětinový, u domácího prodeje třetinový. Propad objemových ukazatelů lze dát do časové souvislosti s příchodem silných strategických partnerů do největších českých pivovarnických skupin - jihoafrické SAB (dnes už SABMiller) do Plzeňského Prazdroje a belgické Interbrew (dnes InBev) do Pivovarů Staropramen. V období, kdy největší konkurenti ve většině parametrů rostli, začal Budvar ztrácet. Ještě v lednu 2000 ekonomický manažer Budvaru Petr Jánský prohlašoval, že pokud podnik udrží dosavadní tempo růstu, mohl by za pět až šest let dosáhnout výstav dvou milionu hektolitrů, dnes však padá k jednomu milionu.
Vystačíme si sami.
Generální ředitel Jiří Boček poukazuje na to, že vysoký výstav ještě nemusí být směrodatný, pokud výroba nepřináší odpovídající hodnotu, poukazuje na jejich slušné finanční ukazatele (viz tabulka 2), zároveň ale připouští, že tvrdá konkurence je zabrzdila v růstu. Zisk Budvaru před zdaněním byl loni zhruba 309 milionů korun, přičemž za rok 1999 to bylo 478 milionů. V lednu roku 2001 ředitel Boček na otázku, zda nepociťuje jako hendikep absenci strategického partnera, odpověděl: „Neexistuje silný důvod hledat strategického partnera. Totiž, to co obvykle přináší - kapitál, know-how nebo prodejní síť na zahraničních trzích - v menší či větší míře máme. Další motiv spojování - snížení vysokých nákladů na vývoj - se pivovarnictví, vzhledem k tomu, že jde o obor založený především na tradici, netýká,“ uvedl tehdy v rozhovoru pro Mladou frontu DNES. Nyní už připouští, že české pivovary s přístupem do nadnárodních distribučních kanálů to mají v lecčems jednodušší.
Jen Rusové pijí více.
Pro Budvar, exportující do více jak padesátky zemí (do ciziny jde téměř polovina výstavu, ekonomické výsledky podniku naprosto zásadně ovlivňuje kurz koruny vůči euru a libře), jsou největšími vývozními trhy Německo, Velká Británie, Slovensko, Rakousko, Rusko a Itálie. Jedině na ruském trhu ale nyní Budvar kontinuálně roste (podle neoficiálních údajů se export od roku 2001 do roku 2004 zdvojnásobil na 30 tisíc hektolitrů). Ve Velké Británii nyní stagnuje na přibližně sto tisících hektolitrech, na Slovensku poklesl z maximálních 78 tisíc hektolitrů (rok 1998) na nynějších zhruba 50 tisíc, v Rakousku a Itálii lze též zaznamenat statisticky významný pokles. V Německu, na největším exportním trhu, kam v roce 2003 vyvezl 215 tisíc hektolitrů, prodal loni „jen“ 189 tisíc. Má to však své objektivní důvody. Budějovický Budvar se ve zlém rozešel s tamními obchodními partnery: čtyřmi německými firmami, s nimiž dlouhá léta spolupracoval, ale poslední dobou nebyl spokojen s jejich výsledky. Začal zde působit výhradně skrze svou firmu Budweiser Budvar Import. Situace se nyní ovšem komplikuje, protože Rozhodčí soud při Hospodářské komoře a Agrární komoře ČR výpovědi dovozních smluv neuznal a budějovický podnik bude muset s Němci zasednout k jednacímu stolu a hledat řešení (soud na druhou stranu neuznal Němcům nárok na náhradu způsobených škod).
Nepodbízejí se.
Přestože Budvar nikdy neopomene pochlubit se úspěchem ve známkoprávním souboji s americkým gigantem, celkový objem exportu zlepšujícím se odbytovým možnostem příliš nenasvědčuje. Přitom mnoha dalším český pivovarům, i těm, které nemají zahraniční vlastníky, se v cizině v současné době daří velmi dobře. Například severočeská regionální skupina Drinks Union podle dostupných údajů zvedla export od roku 2002 do roku 2004 z 64 na 234 tisíc hektolitrů. Vyváží především na „východoněmecký“ trh. Též moravská skupina PMS zvedla za stejné období vývoz z 37 na 107 tisíc hektolitrů. Malý středočeský Lobkowiczký pivovar vyvezl loni rekordních 71 tisíc hektolitrů piva, což jsou tři čtvrtiny jeho produkce. Zástupci Budvaru oponují, že oni působí v segmentu prémiových piv, kde skokové růsty nejsou obvyklé. Důrazně odmítají, že by mohli jít cestou nižších cen a vyšších objemů. V tomto směru mají mnoho zastánců. „Abych řekl pravdu, jejich obchodní strategie je mi daleko sympatičtější než strategie jiných pivovarů, které kdykoliv jim klesají prodeje, začnou se podbízet levným pivem, dávat každý pátý sud zdarma a podobně. Oni nejdou po objemech a v tom jsme si trochu podobní,“ říká Stanislav Bernard, stojící za stejnojmenným humpoleckým pivovarem.
Sousedé se chtějí přiživit.
Privatizace může opět rozdmýchat staré emoce o výprodeji „rodinného stříbra“. Každopádně existují podnikatelské skupiny, které by si prodej podniku vroucně přály. Jde v první řadě o nedaleký Budějovický měšťanský pivovar (za nímž dnes stojí podnikatel Jan Diviš), který by mohl na případném jednání o zahlazení sporů kolem značky Budweiser Beer též profitovat.
Majitel firmy v tom není sám. Dostupné údaje potvrzují, že má kolem sebe pomocníky s napojením na vládní kruhy. Svou podporou odstátnění pivovaru se v minulosti netajil například advokát Vojtěch Slówik (někdejší poslanecký asistent ministra zemědělství Jaroslava Palase), který má blízko k vlivnému jihočeskému podnikateli Pavlu Dlouhému z Hluboké nad Vltavou.
Usnesení vlády není problém.
Stínový ministr financí Vlastimil Tlustý, který by v případné pravicové vládě měl mít na starosti i otázky privatizace, zdůrazňuje, že nezastává žádné kategorické postoje, ale je připraven učinit druhý privatizační pokus. Ostatně byl u toho, kdy se o privatizaci Budvaru jednalo poprvé. Bylo to v roce 1992, kdy byl Tlustý náměstkem ministra zemědělství Josefa Luxe. „Forma národního podniku byla v té době brána jako přechodná, měla zůstat jen do doby, než se z Budvaru odstraní ta známkoprávní zátěž. My jsme tehdy neustoupili od záměru privatizovat, ale základní problém byl v tom, že nebyly vyjasněny spory o známku a ve světě neexistoval jiný zájemce než Anheuser-Busch. Za tohoto stavu by se kupní cena stanovila jen těžko,“ vysvětluje Tlustý důvody odkladu privatizace. V roce 1996 resort řízený Josefem Luxem definitivně pohřbil prodej do rukou Američanů. Vyjednávací strany se nedokázaly dohodnout na podmínkách strategického partnerství, Češi se cítili být vydíráni. Krach jednání nanovo rozhořel staré spory.
Kdo jiný než AB?
Základní otázkou privatizace byla a bude, zda za Budvar bude ochoten řádně zaplatit i nějaký jiný světový hráč než Anheuser-Busch (a ne pouze ze spekulativních důvodů). Pokud se takový nenajde, privatizace opět zkrachuje.
ODS není jedinou politickou stranou, která se privatizaci nebrání. Ani lidovci nejsou proti. „Když se najde řešení, tak Budvar určitě může být privatizován. Úkolem státu rozhodně není vlastnit pivovar,“ říká šéf KDU-ČSL Miroslav Kalousek. Usnesení Zemanovy vlády z roku 2002 nepovažuje za překážku. „V politice jsou věci jednoduché a složité. K těm nejjednodušším patří revokace usnesení vlády,“ říká Kalousek.
Dlouhověkost
Topmanagement Budějovického Budvaru vykazuje nebývalou životaschopnost. Pracuje ve stejném složení od začátku devadesátých let až do dnešních dnů. Teprve na začátku září došlo k jedné dílčí změně, ekonomického manažera Petra Jánského, odcházejícího do důchodu, vystřídal nováček Petr Žáček. Nabízí se otázka, zda stagnace firmy nesouvisí i s netypicky dlouhým působením jedné skupiny šéfů a s pozvolnou ztrátou kritického vnímání chodu firmy. „Znám Jirku Bočka jako mimořádně schopného manažera. Určitě si nemyslím, že by něco zanedbal. A že objemové ukazatele klesají? Možná, že s jiným managementem by to bylo ještě horší. Měnit vedení podniku bez toho, že nebudeme vědět, co s Budvarem dál, nepřinese žádný pozitivní efekt, “ brání Bočkovy lidi šéflidovec Kalousek. Objevily se ale neoficiální informace, podle nichž někteří představitelé vládní ČSSD uvažují o výměně šéfů Budvaru, dokonce prý již měla být vytypována konkrétní osoba za Bočka. Nedávná návštěva premiéra Paroubka na Zemi živitelce ovšem nenaznačila, že by socialisté chtěli stínat hlavy. Odvolávání či ponechání ředitele je každopádně na ministru zemědělství. Ten současný, Petr Zgarba, se zatím k Budvaru nikde nevyjádřil a není známo, že by měl na budoucnost pivovaru nějaký silný názor. Jeho předchůdce Jaroslav Palas týdeníku EURO letos na jaře řekl: “V obecné rovině vždy platí, že když nejsou odpovídající ekonomické výsledky, je potřeba management vyměnit a pročechrat, oživit podnikovou atmosféru. To jsme udělali třeba ve státních lesích a výsledek se dostavil.“ Na přímý dotaz, zda je to případ Budvaru, ale odpověděl, že nikoliv. „Tam je to v pořádku, management rozumí svému řemeslu,“ uvedl tehdy Palas.
Jiří Boček Chci ještě zůstat Šéf Budvaru zatím necítí potřebu měnit zaměstnavatele
EURO: Pokud budeme na vaši firmu hledět jenom z hlediska objemu výroby a prodeje, dosáhli jste nejlepších výsledků v roce 2000. Od té doby mají všechna čísla klesající tendenci, případně stagnují. Čím byste propad zdůvodnil? BOČEK: U vývozu to určitě neplatí. V roce 2003 jsme dosáhli rekordní exportní výstav, zhruba 540 tisíc hektolitrů.
EURO: Loni vám ale zase spadl. BOČEK: Spadl, ale tam je třeba brát v potaz i transformaci obchodu na německém trhu. Když se něco mění, logicky dochází ke ztrátě objemu. Pro nás ale není prvořadé vytvářet objem, ale hodnotu.
EURO: Patří u nás k tradici, že pivovary se mezi sebou poměřují především dle výstavu. V čem vy spatřujete nejdůležitější ukazatele? BOČEK: Třeba v přidané hodnotě na pracovníka. U nás je to zhruba 1,1 milionu korun. To je špičková úroveň. Vezmete-li si vlastní jmění společnosti, vzrostlo loni na 3,4 miliardy korun, přičemž jsme kdysi začínali na přibližně 700 milionech. Finančně jsme na tom tak, že od roku 2002 se obejdeme bez bankovních úvěrů.
EURO: Řadě českých pivovarů, dokonce velmi malých, jako je třeba Lobkowiczký pivovar, se po vstupu do Evropské unie podařilo vývoz prudce zvýšit. Budvaru ne. Proč? BOČEK: Opět se vracíme k diskusi na téma objem versus hodnota. Naším dlouhodobým cílem není prodávat pivo pod hodnotou, za nízkou cenu. My se pohybujeme v segmentu prémiových piv, v jiné úrovni než většina ostatních pivovarů. Nelze očekávat, že naráz vyskočíme řádově o desítky procent, náš segment roste organicky. Vstup do Evropské unie neznamenal pro pivní obchod žádnou zásadní změnu, protože byl liberalizován již předtím na základě Asociační dohody.
EURO: Nepovažujete za hendikep, že nemáte silného strategického partnera, který by vám otevřel cestu do zahraničních distribučních sítí, jako SABMiller Plzeňskému Prazdroji a skupina InBev Pivovarům Staropramen? BOČEK: Když přichází strategický partner, který má rozvinutou distribuční síť a z jeho strany je zájem českou značku do té sítě natáhnout, tak je přirozené, že dochází ke skokové změně. Nejsme tady ale od toho, abychom spekulovali, co by bylo kdyby. Musíme si vytvářet distribuční cesty sami, a to přes nezávislé obchodní partnery a prostřednictvím vlastních dceřiných společností. Můžeme to brát jako hendikep, ale je to realita.
EURO: Realitou je i to, že v Česku jste poměrně významný pivovar, ale v rámci Evropy zdaleka ne, přičemž stále vedete řadu známkoprávních sporů s americkým gigantem, firmou Anheuser-Busch. Nakolik vás soudní řízení ekonomicky vyčerpávají? BOČEK: Dostávám často otázku, kolik nás to ročně stojí, ale já na to neodpovídám. Není to třeba ventilovat. Určitě nám to neodčerpává peníze na další rozvoj. Samozřejmě je to pro nás poměrně zásadní věc. Pokud chceme mít nějaký trh garantovaný, potřebujeme k tomu ochrannou známku.
EURO: Do kolika zemí teď vyvážíte? BOČEK: Do více jak padesát států. Je to poměrně hodně a znamená to pro nás i značnou agendu.
EURO: Neudržujete některé trhy jenom proto, abyste tam papírově byli, jen kvůli ochranným známkám? Není pro vás udržování těchto trhů ztrátové? BOČEK: To kategoricky odmítám.
EURO: Pokud ale do nějaké země vyvážíte řádově desítky hektolitrů, těžko to může být ekonomicky zajímavé. BOČEK: Nevím, že bychom někam vyváželi desítky hektolitrů. Uveďte příklad.
EURO: Mám pocit, že třeba Litva či Lotyšsko nejsou pro vás nijak významné. BOČEK: Určitě to ale nejsou desítky hektolitrů. I na tom nejmenším z padesáti trhů, v Andoře, je to kolem 500 hektolitrů. Veškeré vývozy, které děláme, probíhají v návaznosti na analýzu místní cenové úrovně. Žádný trh pro nás není prodělečný.
EURO: Myslíte si, že je dnes Budvar privatizovatelnější než v roce 1996, kdy byla pro neshodu ukončena jednání s Anheuser-Buschem o možném kapitálovém vstupu? BOČEK: Otázka privatizace je jednoznačně věcí vlastníka. Když se mě na to zeptá vlastník, dám mu své vyjádření. Nemyslím si ale, že bych to měl komentovat veřejně.
EURO: Kdo jiný než vy by nám k této otázce měl sdělit kvalifikované stanovisko? BOČEK: Mohu říct jen tolik, že z hlediska známkoprávních sporů jsme mezi léty 1996 a 2005 spíše získali. Dokázali jsme si obhájit své pozice v Evropě a dostat se i na teritoria, kde Budvar historicky nebyl. Třeba na Nový Zéland a do Austrálie. Navíc se v rámci EU podařilo získat zeměpisné označení pro pojem Budějovické pivo. Rozhodně nedošlo ke snížení hodnoty firmy. Naopak. Nelze též opomenout, že od roku 2003 tady byla snaha napadnout Budějovický Budvar přímo v Česku současnými akcionáři Budějovického měšťanského pivovaru. Žalobou se snažili vymazat národní podnik z obchodního rejstříku a potom jej zrušit a zlikvidovat. Současně napadli stěžejní ochranné značky našeho podniku. Víceméně tím chtěli přinutit stát, aby zahájil privatizaci, na níž se chtěli podílet. Ještě předtím poslali určitou výzvu na ministerstvo zemědělství, pokud prý nebude privatizace zahájena, tak podají onu žalobu, protože národní podnik prý nemá oporu v českém právu. Byla to pro nás nepříjemná záležitost, ale přesto jsme ji ustáli. Stát o hodnotu ve firmě nepřišel.
EURO: Je podle vás podnik dnes lépe připraven na privatizaci než před deseti lety? BOČEK: Určitě je možné vést o privatizaci diskusi. Rozhodující otázka ale vždy bude, jakým způsobem privatizovat.
EURO: Považujete za přirozené, že nějaký stát vlastní pivovary? BOČEK: Z globálního pohledu je pivovarnictví jednoznačně privátní záležitostí, ale ani v zahraničí není vlastnění podobných podniků státem výjimkou. Mnichovský Hofbräuhaus třeba patří spolkové zemi Bavorsko. Finská vodka Finlandia je též státní podnik.
EURO: Jakou cítíte oporu ze strany vlastníka? BOČEK: Žádný problém v komunikaci s ministerstvem zemědělství, které je naším zřizovatelem, nemáme.
EURO: V rámci ČSSD prý existují určité snahy o vaší výměnu a dosazení jiného manažera. BOČEK: To jsou jen nějaké dohady. Premiér Paroubek u nás byl a nic takového mi nesdělil, naopak byl potěšen vzhledem pivovaru.
EURO: Právě skutečnost, že v mnoha ukazatelích firma stagnuje, by mohla posloužit ke zdůvodnění výměny. BOČEK: Jak lidský život, tak podnikový nikdy neprobíhá jenom v růstových tendencích, je to vždycky sinusoida. Podmínky se mění a situace na českém trhu se změnila dramaticky.
EURO: Řídí-li někdo jeden podnik tak dlouho jako vy, čtrnáct let, nabízí se otázka, zda má ještě dostatek motivace. Máte ji? BOČEK: Určitě, jinak bych to nedělal.
EURO: Nechcete zkusit něco jiného? BOČEK: Zatím nemám potřebu. Je tady pořád co zlepšovat, jsou tu nové projekty, nové zajímavé věci. Pivní byznys je běh na dlouhou trať.
