ODS a ČSSD se už dohodly, zahraniční investoři čekají, až se mlha zvedne
Když se někdo rozhodne napsat polistopadovou historii české energetiky, většinou bude psát o chybách a omylech politiků. Měl by přitom vypátrat, zda to byly chyby a omyly plynoucí z nezkušenosti, nedbalosti či z osobní nebo stranické zkorumpovanosti úřednických či partajních korytářů.
O privatizaci energetického sektoru se začalo hovořit hned po změně režimu, když se plánoval privatizační projekt tranzitního plynovodu. Zahraniční zájemce zarazilo, že ač jde o československý podnik, chce o jeho privatizaci rozhodovat jen česká vláda. Pak se jeden německý podnik, aby neurazil Slováky, přihlásil u premiéra Jána Čarnogurského, aby mu rovněž vysvětlil vlastní představu o privatizaci. Plynovod se však stejně neprodal, protože se Československo rozpadlo.
Následovalo vyčlenění distribučních podniků plynu ze společnosti Český plynárenský průmysl a do základního jmění jim vláda nezkušeně, nebo schválně přibalila i vysokotlaké plynovody, což nemá v okolním světě obdoby.
V roce 1994 česká vláda rozhodla, že bude privatizovat distribuční společnosti plynu a elektřiny i za účasti zahraničních investorů, kteří to pochopili jako výzvu. Ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý si vzal jejich zástupce na pohovory a mluvilo se o tom, zda se jim prodá 18, 25 či 36 procent akcií. Přišel ale předvolební rok 1995 a podzimní úlek z privatizace a strana Václava Klause ve vládě protlačila názor, že se nebude prodávat nic.
Vidina získání českého energetického trhu byla tak hezká, že zahraniční investoři byli ochotni čekat.
Už v té době je však začali oslovovat makléři, nabízející akcie distribuček z kuponové privatizace. Cizí firmy nakupovaly, a když zjistily, že své papíry energetik začíná prodávat i Restituční investiční fond, došlo jim, že stát ztrácí majoritu. „Nikdy jsme se nedopátrali, jak se mohlo stát, že RIF na prodej těchto akcií získal povolení od státu. Byl to pro nás šok, řekl v rozhovoru pro týdeník EURO zástupce jedné německé plynárenské společnosti.
Pak vláda rozhodla o tom, že bezúplat-ně převede 34 procent akcií všech distribučních firem na obce. Ale jakmile starostové zjistili, že hlasovací práva na tyto papíry lze dobře zpeněžit, ač je získali zadarmo, většinou neváhali a začali prodávat. Někteří zahraniční investoři kupovali, ti solidnější váhali (prý z morálních důvodů), přestože věděli, že jim ujíždí vlak.
Přišel ale zvrat. Jakmile Zemanovi úředníci zjistili, že stát ztratil majoritu, začali prostřednictvím podniků Transgas a ČEZ nakupovat akcie, které ještě nedávno rozdali zadarmo. Když finančně silnější zahraniční investoři přišli na to, že se do obchodu s hlasovacími právy bez skrupulí zapojil i stát jako hlavní akcionář, šli na ministerstvo průmyslu a obchodu a oznámili, že to budou dělat také.
Začala válka o majority, takzvaná divoká privatizace, která nyní vrcholí v jižních Čechách, kde tříprocentní balíky ve dvou malých distribučkách mají cenu jedné miliardy korun.
Zemanův kabinet myslel, že získá-li majoritu, následná privatizace přinese do státní pokladny moře peněz. Na druhé straně se ozvaly společnosti Transgas a ČEZ. Zjistily, že když vypadnou z privatizace a stát ztratí vliv v distribučních společnostech, jim nastanou problémy s odbytem plynu a elektřiny. Tehdy Grégra napadlo, že by se distribuční firmy mohly opět včlenit do státních monopolů. Zahraniční investoři se již chystali vyvěsit na budovy svých pražských kanceláří černé vlajky a balit kufry.
Přišel však leden roku 2000 a zase je všechno jinak. ODS donutila sociální demokraty, aby změnili privatizační strategii a privatizovali bez předchozího postátnění. Zahraniční investoři zajásali a černé vlajky nyní prý chystá vyvěsit ČEZ a Transgas. Ovšem není všemu konec.
Dvě věty z politické dohody mezi Václavem Klausem a Milošem Zemanem jsou totiž natolik vágní, že z nich nelze vyčíst vůbec nic konkrétního. Nad významem těchto dvou vět si lámou hlavy nejvyšší manažeři německých, rakouských, švédských, britských a slovenských investorů.
Vět (a mnohem konkrétnějších) už v této zemi v souvislosti s privatizací padlo a stejně nakonec bylo všechno jinak. Politikům to bylo jedno, evropský byznys zíral. Protahování se nakonec může obrátit proti samotným distribučním společnostem, protože nebudou na liberální prostředí Evropské unie připraveny.
