Při hledání peněz na vyšší platy se na učitele zase zapomnělo
Mirek Topolánek si na sebe upletl bič. Když počátkem listopadu představil pět osobních priorit, které chce ve své premiérské funkci prosazovat, stejně jako už dříve se mezi nimi objevila „podpora vědy a vzdělanosti“. To se pak ale těžko odmítá volání sto třiceti tisíc stávkujících učitelů z celé země, kteří si přejí navýšit školský rozpočet o další tři miliardy, aby bylo na slušný růst platů a na nákup pomůcek. A pravozelená koalice dala minulou středu učitelům košem s tím, že stávka je zbytečná, protože jediná přidaná miliarda musí stačit. Alespoň zatím, než se příští rok dohodne nová koncepce lepšího ohodnocování, jak navrhl nový zelený ministr školství Ondřej Liška. Jaký div, že to vyvolalo vlnu výčitek. Bodejť by nechyběly peníze na školství, když Topolánkova vláda snižuje daně právnickým osobám, bouřil během učitelské demonstrace na pražském Maltézském náměstí šéf odborové centrály Milan Štěch. Ve sněmovně zase došlo na kauzu Nomura: jakpak by bylo na platy učitelů, když první Topolánkův kabinet loni věnoval na udobření japonské banky sedm miliard korun, hořce připomínal poslanec Lubomír Zaorálek. Zející učitelská díra se srovnávala i s čerstvou půlmiliardovou loupeží století nebo s padesátkou rozkradených miliard během privatizace v devadesátých letech.
Takové argumenty samozřejmě zvyšují běžným voličům hladinu adrenalinu v krvi. Jakou je školství prioritou, když právě platy učitelů v příštím roce mají růst natolik pomalým tempem, že dokonce reálně poklesnou? Ukousne si z nich inflace. Není důvod nevěřit, že Topolánkovi skutečně záleží na rozvoji technických oborů i na finančním zabezpečení vysokých škol. Co je to však platné, když regionálnímu čili základnímu, střednímu a mateřskému školství zůstává image popelky, která stojí v každé frontě na peníze až kdesi úplně vzadu. Právě to má veřejnost dnes a denně na očích. Je vůbec ironií osudu, že v polistopadové éře měl školský resort nejméně starostí s finančním zabezpečením v časech proplouvajících, „evolučních“ ministrů Eduarda Zemana a Petry Buzkové z ČSSD, zatímco reformistické pokusy za obou Klausových vlád v devadesátých letech narážely na materiální (ale i organizační) potíže. V paměti dodnes zůstává největší utahování školních opasků v letech 1992 a 1993, kdy také řada učitelů opustila profesi. Příčina různé úspěšnosti je přitom prostá: ministr Zeman to měl dobré u premiéra Miloše Zemana a ministryni Buzkové šli na ruku premiéři Vladimír Špidla i Stanislav Gross, takže na pacifikaci reptajících školských odborářů se vždycky našel dudlík. V podobně výhodné pozici bylo školství i loni na podzim za kratičkého působení Miroslavy Kopicové, kdežto mezi Topolánkem a Danou Kuchtovou to od počátku silně skřípalo. Důsledek možná právě vidíme.
Jak teď bude s Topolánkem vycházet Liška? Určitě lépe než Kuchtová: jednak má blízko k premiérovu oblíbenci Martinu Bursíkovi, jednak si elegantně poradil s učitelskou stávkou a zároveň se zachováním rozpočtových limitů, aniž by šéfa vlády jakkoli namočil do šlamastyky. Proto se dá očekávat, že se diplomatickému Liškovi povede i splnit slib daný stávkujícím a příští rok zajistí ve vládě politickou podporu pro lepší ohodnocování učitelů. Představa, že by něco podobného vykomunikovala Kuchtová nebo politický benjamínek Olga Zubová, kterou do křesla ministryně školství chtěla původně prosadit republiková rada zelených, je bláhová. Obě někdejší středoškolské profesorky mají sice blízko k pedagogické veřejnosti, ale pro resort je lepší, když v jeho čele je někdo z respektovaných tahounů vládní koalice. Liška tento předpoklad splňuje.
Zda je školství pro vládu prioritou, nebo není, nejde pochopitelně posuzovat jen podle objemu peněz tekoucích do jeho rozpočtové kapitoly. Sebevětší přilepšení nebude nic platné, pokud nedoteče tam, kde je ho třeba nejvíce: k nástupním platům. Právě na nich záleží, kolik kvalitních absolventů pedagogických fakult vůbec dostane chuť či šanci okusit povolání, které se jim pouze praxí může za čas stát posláním. Systém nástupních pobídek však dnes ve školství nefunguje, takže peníze navíc by také mohly téci zbytečně. Jenže spor o jednu či tři chybějící miliardy byl především politickým testem, v němž přece primárně nešlo o šetření, ale o voličskou podporu střední třídy. A o důkaz, že na rozdíl od sociálnědemokratických vlád nebude ta Topolánkova o podpoře školství a vzdělanosti jen mluvit. Že nebude pouze hasit požáry. Tento spor koalice v prvním kole zbytečně prohrála, když učitelům ukázala záda a sociálním demokratům levně nabila kanón s municí v podobě strašení z návratu ke „dřevním dobám vlád Václava Klause, kdy přednost ve vládních prioritách měli tuneláři a kdy plat učitelů byl zlomkem platu řadového bankovního úředníčka“ (Paroubek). V době všeobecné hospodářské prosperity jsou kantorům upírány bonusy - může snad některý z nespokojených pedagogů ještě věřit, že to tento kabinet myslí s prioritou školství vážně?
