Číňané a Američané vědí, že se na snížení emisí dohodnout mohou, potřebují, a navíc je to nebude moc stát
Že je Je? rey Frankel oblíbeným zdrojem koreferátů Makra, nemůže být pro čtenáře žádným překvapením. A jeho zatím poslední příspěvek včetně grafu si opět zaslouží pozornost. V kostce řečeno, Frankel se zabývá nedávnou klíčovou dohodou Spojených států a Číny, tedy dvou největších emitentů skleníkových plynů, kteří se dosud bránili buď zavázat, nebo rati? kovat na mezinárodní úrovni závazek k celkovým emisím klimatických plynů, což pochopitelně oslabovalo veškeré snažení na globální úrovni.
Smyslem tohoto příspěvku přitom rozhodně není rozpoutávat další kolo debaty o tom, zda globální oteplování souvisí s emisemi skleníkových plynů tak či onak spjatých s aktivitou homo sapiens na této planetě, od toho jsou v Česku jiní experti.
Podstatou je Frankelův graf a závazek Číny a USA. Zopakujme si základní věci z hlediska taktiky vyjednávání: USA jdou s nabídkou, že svoje emise sníží oproti úrovni z roku 2005 o velmi působivých 26 až 28 procent do roku 2025, zatímco Čína dosáhne stropu emisí do roku 2030.
Spojené státy v roce 2005 vyprodukovaly o pět procent více klimatických plynů než v roce 1990, ale o deset procent méně než v roce 2012, jak uvádí jejich Úřad pro ochranu životního prostředí (EPA). Jinak řečeno jsou skoro v polovině cesty a zjevně předpokládají další změnu amerického energetického mixu ve prospěch nekonvenčního plynu oproti emisně náročnějšímu uhlí. Nikdy nelze předpokládat, jak dalece se bude zpěčovat Kongres USA v obou republikány vedených komorách, ale tento závazek se ve skutečnosti blíží tomu, čemu se v hantýrce mezinárodních vyjednávačů říká „prázdná koncese“. Tedy něco, co vás fakticky moc nestojí, neboť k tomu směřujete tak jako tak, takže s takovou mezinárodní nabídkou můžete obchodovat bez dodatečných nákladů. Amerika povede docela „zepředu“, aniž by ji to bolelo.
SLIB, KTERÝ NEBOLÍ Čína si pro změnu uvědomuje, že pokud bude postupovat v emisích jako dosud a držet stejný energetický mix založený na uhlí, pak se udusí, jako že se dusí už dnes. Takže „zastropování“ až v roce 2030 je „měkký cíl“. Čína ve velkých aglomeracích bude ve skutečnosti muset zlepšit životní prostředí mnohem dřív – a už to ze sebezáchovných důvodů dělá – a spoluprací se může dostat k nějakým technologiím.
Obě největší ekonomiky planety tedy vědí, že „deal“ je nejen možný, ale i potřebný, vzájemně prospěšný a koneckonců jej lze prezentovat jako svého druhu globální vzorový příklad a nutit k podobnému vzorci jiné.
Indie, která by rozhodně vehementně protestovala, kdyby byla přes nízké HDP na obyvatele vázána ke snižování emisí, je v logice Frankelova grafu vlastně slušně „performující“ země (je nad čárou) a také může souhlasit a o nějaké technologické transfery požádat.
Z toho je zřejmé, že „běžet štěstí naproti“ lze mnoha různými způsoby, z nichž tento sice zklidňuje mezinárodní napětí a umožňuje dohodu, ovšem při ohromném nárůstu globálních emisí z rozvojových zemí.
ESKÁ RADOST A co Češi? Celkové emise skleníkových plynů v Česku v období let 1990 až 2012 poklesly podle Zprávy o životním prostředí publikované před pár dny o 35,5 procenta. Přitom značná část poklesu se odehrála v první dekádě a přičítat ji lze transformačním změnám v české ekonomice, odlehčení její struktury, jež bylo do značné míry vynuceno. Snížení emisí nebylo cílem, ale průvodním jevem.
Pokud přijmeme jako výchozí bod rok 2005, pak spadá do období rychlého růstu české ekonomiky, kdy emise oproti porevolučnímu minimu v roce 1999 ve skutečnosti vzrostly a přiblížily se posttransformačnímu vrcholu. Celkové emise začaly klesat překvapivě o rok dříve, než přišla recese v roce 2009, ale podle všeho trend pokračuje až do současnosti. Takže tuhle „prázdnou koncesi“ v podobě recese, z níž nemůžeme mít žádnou radost, uplatňujeme od roku 1990 podruhé jako nejsilnější faktor snižování emisí.
A dá se na to dívat i jiným prizmatem: od roku 1990 se snížila „emisní náročnost“ české ekonomiky o 55,4 procenta a klesá rychleji než celkové emise, i když vzhledem k vysoké váze průmyslu včetně energetiky na české tvorbě HDP (včetně vývozu „emisně náročné elektřiny“) je v evropském srovnání stále nadprůměrná.
Jak to bude dál? Zaprvé, Česká republika se zavázala jak ke Kjótskému protokolu, tak i v rámci EU a své závazky (pokles o 20 procent) bez problémů splní, ale i výrazně překročí (referenčním rokem je však rok 1990, který spadá do začátku transformace v Česku).
Podle loni aktualizovaných dlouhodobých projekcí Evropské komise klesnou celkové emise klimatických plynů v České republice do roku 2020 oproti Frankelovu referenčnímu roku 2005 asi o 23 procent. Při našem HDP na obyvatele v roce 2010, který v běžných dolarech dosáhl bez pár dolarů 19 tisíc, nás to řadí v grafu vysoko nad křivku, ovšem hlavně díky strukturálním změnám na začátku transformace a celkově slabé ekonomice po roce 2008. Jak to kdysi řekl někdo přiměřeně cynický: nejlepším přítelem globálního klimatu je recese.
Emisní sliby O kolik slíbily vybrané země snížit emise skleníkových plynů do roku 2020 v poměru k základnímu scénáři*
V grafu je Česko z hlediska HDP mezi Chorvatskem a Izraelem a při jisté interpretaci, v níž odhlédneme od „zásluh recese na snížení emisí“, budeme vysoko nad křivkou. Emise oproti roku 2005 by totiž měly klesnout do roku 2020 o 23 procent. Odečtěte ale recesi a skutečné úsilí Česka o snížení emisí bude mnohem méně působivé.
* Základní scénář je prostý průměr skutečného objemu emisí v roce 2005 a očekávaných emisí v roce 2020 při absenci mezinárodní akce. Zdroj: Jeffrey Frankel a Valentina Bosetti
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK, zamecnik@mf.cz
