Když už i finance přiznají, že se sekly v odhadech růstu, třeba i státní zástupci a policie pochopí, co způsobili svržením Nečase
Je to čirá radost, když zjistíte, že to, co vrtá hlavou vám, vrtá hlavou i ostatním, funkčně příslušným. V minulém čísle týdeníku Euro jsme rozebírali odchylky skutečnosti od prognóz růstu české ekonomiky obsažených v Makroekonomických predikcích ministerstva financí ČR. Závěr byl zhruba takový, že modely, jež se používají v příslušných institucích v Česku i v zahraničí, nejsou postaveny na náhlé ekonomické šoky a nedovedou předvídat hloubku jejich dopadu. Příčina potěšení spočívá v tom, že čerstvě zveřejněná makroekonomická prognóza obsahuje inovativní kapitolku Pohled do zpětného zrcátka. Kolega Páral se významně zasloužil o české ekonomické myšlení poznatkem, že je třeba vědět, proč je zpětné zrcátko menší než čelní sklo automobilu, nicméně tady je zpětné ohlédnutí nanejvýš žádoucí. Sami tvůrci makroekonomických prognóz říkají, že „v letech 1995–2000 a 2007–2012 predikce MF ČR růst reálného HDP nadhodnocovaly, nejvíce pak v letech 1998, 2009 a 2012, kdy se ČR nacházela v recesi. Naopak v letech 2001–2006, kdy ČR procházela obdobím poměrně silného a stabilního hospodářského růstu, byl růst HDP mírně podhodnocován, toto podhodnocení však nepřesáhlo hranici –0,9 procentního bodu. V souladu s publikovanými výsledky v literatuře a se zkušeností zpracovatelů prognóz se prokazuje, že je velmi obtížné, až téměř nemožné včas identifikovat nástup recese.“. Samozřejmě mají pravdu a nesnižuje to ani jejich hodnotu či smysl existence. Naopak bych ocenil jejich schopnost sebereflexe, jíž se nyní dopustili.
NIKOMU TO NEPROSPĚJE Je důležité pochopit, že i kdyby na financích dokázali předvídat zcela přesně, bylo by to při formulaci fiskální politiky státu spíš na škodu, a to z několika důvodů.
Zaprvé státní finance musejí národnímu hospodářství dodávat alespoň jistou dávku stability a neotáčet kormidlem při každé nepříznivé informaci.
Zadruhé jsme v Česku, které zažilo v posledních letech spolu s dvojí recesí také paralelní a velkou ztrátu důvěry ve fungování veřejných institucí a politiky obecně. Od ekonometrů nelze očekávat, že předpovědí politické zhroucení režimu z důvodů, jež postihly zrovna nás.
Důvěra v politiku v obdobích recese neklesá bezdůvodně, překvapivě a ani výlučně v Evropě či v USA. Když se k tomu přidá „ztráta spojení“ anebo podezření z korupce celého systému, pak důvěra v mnoha zemích atakuje dno. A ekonomika to pozná.
Španělům při současné ekonomické mizerii a nezaměstnanosti prostě nevysvětlíte, že jejich král Juan Carlos zastřelil v Botswaně jednoho z mnoha tisíc slonů, kteří katastrofálně ničí ekosystém v tamních rezervacích a národních parcích, když by měl trpět doma s národem, a ne se fotit u mrtvého, byť v této zemi přemnoženého chobotnatce. Nebyl to jediný zářez Juana Carlose, ale tohle byla konečná.
Stejně tak žádný spin doktor nedovede mediálně odfiltrovat nijak povznášející, ale přitom nepříliš neobvyklý soukromý příběh českého premiéra Petra Nečase od zavrženíhodného páření vrchních pater české politiky s „politickými podnikateli“ a velkým byznysem. Přitom se právě toho Nečas osobně vždy štítil. To, co by bylo předmětem zájmu bulváru jako soukromý příběh, se stalo katastrofou, když to příslušné policejní složky a státní zástupci promíchali do jednoho pozoruhodně hnusného koktejlu. Doufejme, že jednou dojdou porozumění toho, co tím českému státu a společnosti způsobili. Předseda Ústavního soudu Rychetský to nedávno charakterizoval delikátně, ale umět odborně posoudit skutkovou podstatu a dohlédnout podstaty svých činů těm lidem opravdu nebylo vlastní.
ZHROUCENÍ PROHNILÝCH Mix ekonomické nejistoty a neuvěřitelně oslabené důvěry v instituce slouží těm se silně vyvinutým mocenským instinktem, a není se čemu divit, že ho využijí. Ať již jde o ty, kdo by měli vědět a cítit alespoň elementární odpovědnost za stát, nebo o nové formace, které se k moci nedostanou jinak než skrze zhroucení těch „starých a prohnilých“.
S těmihle „měkkými“, ale makroekonomicky významnými faktory si žádný prognostický tým poradit nedovede, a snad by ani neměl. Láska k ženě, ambice policejních důstojníků a státních zástupců s malým citem pro detekci a alokaci odpovědnosti za předchozí hříchy jsou zkrátka nepředvídatelné. Což neznamená, že jejich důsledky všichni nepocítíme.
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK zamecnik@mf.cz
