Kozy se mohou v Česku vracet do módy, i když ne do vysoce ziskového podnikání. V Evropě i u nás najdete daleko exotičtější, přitom lokální dodavatele, navíc se silným příběhem.
Taurotragus oryx pattersonianus, jak zní vědecký název východoafrické subspecies antilopy losí, má nejen prvotřídní maso a prvotřídně lokální původ (ze středočeských Lán), nádavkem ještě velmi zajímavou historii. Za samotný fakt, že se u nás dá sehnat „lokální“ maso největší africké antilopy, vděčí labužníci odchytu několika kusů z volné přírody v provincii Karamoja na severovýchodě Ugandy na přelomu 60. a 70. let minulého století tehdejším ředitelem zoo ve Dvoře Králové nad Labem Josefem Vágnerem. Tam je sice dnes již nenajdete, ale ve Dvoře se množily utěšeně, do té míry, že jejich geny jsou dnes zastoupeny v podstatě u všech chovatelů v Evropě.
Před jedenácti lety s nimi začali v Lánech na školním statku České zemědělské univerzity (ČZU) a dieteticky i chušově vynikající maso od mladých býků, které je skoro bez cholesterolu, je k dostání v několika pražských řeznictvích a restauracích. Kilogramové ceny odpovídají prémiovému hovězímu, a přestože jde o zvířata velmi mírná a v podstatě nenáročná, jež vypásají i kopřivy a bodláčí, přece jen v zimě potřebují nezateplené ustájení a vysoké oplocení, neboš na svou velikost jsou to excelentní skokani. V našich podmínkách nejde o ziskové podnikání, ale ČZÚ je na svoje „losky“ právem pyšná.
Přečtěte si o kozím byznysu v Česku:
Kozy jsou citlivá komodita. K byznysu snů mají ale daleko
Mimochodem pokusy o jejich domestikaci proběhly nejen v Africe, ale už před více než sto dvaceti lety i v Evropě.
Neuhodnete kde. Potomek přistěhovalců z německého Saska-Anhaltska Fridrich Jakob Eduardovič, baron Falz-Fein, vybudoval na přelomu 19. a 20. století na jihoukrajinských stepích nedaleko pobřeží Černého moře ve své době největší ovčí farmu na světě s půl milionu ovcí. Kromě toho ovšem dodával carské armádě i jezdecké koně a především byl mimořádným a bohatým milovníkem divokých zvířat, která po desítkách druhů dovážel do svého „privátního safari“.
Zprávy dobových návštěvníků hovoří o rezervaci AskaniaNova jako o „zvířecím ráji“, ve své době zcela ojedinělém především svým rozsahem. Mimo jiné se tam v roce 1892 dostaly i první antilopy losí (čtyři býci a čtyři krávy) a jsou v oblasti k vidění dodnes.
Později již za Sovětů byly prováděny pokusy o domestikaci. Velkorysost těmto snahám opravdu nechyběla, v roce 1967 mělo zdejší stádo přes 400 kusů. Přitom část samic byla dojena a jejich velmi chutné mléko s mnohem vyšším obsahem bílkovin a mléčných tuků než kravské a silnými baktericidními účinky, které dlouho vydrží, aniž by při pokojové teplotě zkyslo, bylo v rámci „pitné kúry“ podáváno pacientům například s dvanácterníkovými a žaludečními vředy, a to s velmi dobrými výsledky.
Dneska by se řeklo superfood, ovšem reálný problém spočíval a spočívá v tom, že antilopy losí nadojí podstatně méně mléka než krávy. Maximum dosažené za desítky let trvajících pokusů včetně selekce vhodných zvířat na Ukrajině dosáhlo něco přes 600 kilo za laktaci. Jinak řečeno, superpotravina by dnes vyšla superdraho, a tak bylo od domestikačních pokusů upuštěno s tím, jak se začaly více počítat peníze.
Od „losek“ k losům
Rusové vůbec vynikali ve snahách o domestikaci a využití divokých kopytníků, které byly v případě losa evropského, největšího z jelenovitých, ještě komplikovanější než v případě antilop na Ukrajině. Nicméně v obci Sumarokovo v Kostromské oblasti na sever od Moskvy svého času zkoušeli dojit losice. Farma z roku 1966 původně určená pro 800 losů je v současnosti spíše ekoturistickou atrakcí, ale na medicinální účinky losího mléka, jež je údajně dobré na žaludeční vředy, nedají Rusové dopustit dodnes.
Velbloudi nejen pro beduíny a arabské šejky
Komerční farmy na velbloudí mléko samozřejmě najdete v Saúdské Arábii nebo Spojených arabských emirátech, kde se vyrábí řada produktů včetně mléčné čokolády, ale co je exotické a dá se kolem toho nabalit nějaký zdravotnický benefit, to se může ujmout i na Západě. Pokud se najde odbyt za prémiové ceny a příslušná koupěschopná klientela.
U jihokalifornského San Diega funguje komerční farma, kde chovají velbloudice na mléko, dvanáct let, ale pozoruhodnými dodavateli tohoto produktu jsou koho by to napadlo Amišové, tedy příslušníci velmi ortodoxní křesťanské komunity původem z Německa. Ti dodnes odmítají například elektřinu, jezdí v bryčkách tažených koni, odmítají modernu všeho druhu, ctí tradiční farmářské postupy bez chemie a s přistěhovalci z muslimských zemí opravdu nemají nic společného. Velbloudy ovšem přijali s otevřenou náručí a starají se o nabídkovou stranu tohoto podnikání v pozoruhodné symbióze se spotřebiteli, kteří jsou naopak velice „in“ a nakupují bio-eko-udržitelné potraviny v řetězci Whole Foods.
Pinta (necelých 600 mililitrů) mléka jednohrbých velbloudic vyjde na osmnáct dolarů, za což by průměrně savá čtyřčlenná americká rodina uspokojila svoji potřebu plnotučného kravského mléka „US Grade A“ asi tak měsíc, alespoň podle současných statistik soudě. Jenže velbloudí na rozdíl od kravského nevyvolává alergii a najdou se tací, kteří tv rdí, že je mimořádně prospěšné pro autisty. Samozřejmě neexistuje zdroj, který by to potvrdil. V Evropě je zatím jedna poloprofesionální velbloudí mléčná farma v Nizozemsku a pár nadšenců se o cosi snaží i jinde. V Česku dosud nikdo žádný komerční pokus neohlásil.
Mozzarella di bufala od Berlína
Oproti těmto poněkud vyhroceným mléčným projektům pak vypadají farmy pod Berlínem, kde chovají vodní buvoly a z jejich mléka vyrábějí tu nejlepší mozzarellu di bufala v Německu, ještě docela konzervativně. Přitom před nějakými dvaceti lety byste na buvoly narazili v Evropě tak někde v Rumunsku nebo Bulharsku a samozřejmě v jihoitalské Kampánii, kde má jejich chov staletou tradici včetně výroby proslavené mozzarelly, která v originále nemůže mít s kravským mlékem nic společného.
Na sever od Maďarska byl buvol zvířetem viděným leda tak v zoo a v samotném Německu se uplatnil jako “ údržbář pozemků“ zanechaných často ladem bez ekonomického využití v nových spolkových zemích. Nenároční buvoli vypásají zarůstající krajinu, ochranáři je mají rádi a je na ně zajímavý pohled, zejména na podmáčených půdách, kde se projevuje jejich vodomilný charakter. Přitom mají velmi dobré maso i mléko, opět odlišné svými výživovými hodnotami od domácího skotu, a představují „něco extra“. Přinejmenším jeden komerční projekt již funguje a dodává do nejlepších berlínských hotelů.
Česko? Hrabal by se divil
Oproti hyperproduktivním mléčným farmám, kde se měří efektivnost konverze krmné dávky očipovaných krav počítačem a dojení obstarávají roboti, představují tahle zvířata naprostý protipól. Losy na farmách tady hned tak neuvidíme, ale losí antilopy najdete nejen v Lánech nebo ve Dvoře Králové, ale i v Jeseníkách. Známý autora tohoto textu chová velbloudy hned pod Karlštejnem, bizoni jsou na Šumavě. Hrabal by se divil, ale soby někdo chová i v jeho milovaném Kersku. A vodní buvoli? Ti také přijdou.
Chcete investovat? Přečtěte si, do jakého zvířete se to vyplatí
Nevíte, co s penězi? Kupte si čtvrtinový podíl kaferského buvola
