Na začátku dubna 2005, kdy tuto esej píši, se zdá, že Grossova éra nebude v žádném případě dlouhá, a možná, že skončí i jeho zářná politická kariéra.
Pro politickou kulturu naší země je to minimálně v jednom ohledu dobrá zpráva: Stanislav Gross předvedl, že ani v mladé České republice nelze vládnout podle nejtriviálnějších pouček z marketingových manuálů pro začátečníky. Předvedl nám meze platnosti zákonů, kterým bezmezně věřil, a neznalost jiných, které vskutku platí.
Zákon o nulové hodnotě obsahu
Ač Stanislav Gross plně uvěřil zákonu o tom, že obraz je důležitější než obsah, tedy slovo, že nová média transferem emocí přehlušila transfer informací a že žijeme definitivně ve světě, který je ovládán ikonickou a ne alfabetickou kulturou, byl to právě on, kdo absolutní platnost tohoto zákona vyvrátil.
Staré kultury byly naopak postaveny na přesvědčení, že slovem byl stvořen svět; proto se slovo stvořitele nesmělo vyslovovat a jeho obraz bylo zakázáno malovat. Vládly obavy, aby se vyslovením slova a zpodobněním obrazu stvořitele tento svět nebanalizoval. Slovo, třeba v pětitisícileté židovské tradici, se nepoužívá jen jako nástroj hledání pravdy, nýbrž i jako formule vyvolávající úžas. Hodnota slova byla sakralizována, kniha byla povýšena do postavení absolutní pravdy (Saúl Sosnowski), a když byla poničena, pohřbívala se jako mrtvý člověk. Ten, kdo písmena vytvořil, aby se lidé mohli domluvit, se musel podřídit představě, že jejich libovolnost je nulová, že za těmito zvláštními znaky (písmeny) jsou skryté celé světy. Za přesnými a dobře míněnými slovy dobré světy a za lživými, lajdáckými slovy světy zlé.
Profánní současný svět reprezentovaný odborníky na prezentaci čehokoliv naopak uvěřil, že na tuto starou tradici můžeme zcela zapomenout, že v 21. století nic z toho, co na Zemi platilo tisíciletí, neplatí, že slova jsou jen součástí předváděného ornamentu a je možné je užívat zcela libovolně. Specializovaní odborníci na předvádění nabyli přesvědčení, že pochopili světaběh lépe než všichni jejich předci a že je možné v něm úspěšně nabízet vše, včetně krabiček od sirek bez sirek jako skutečné sirky. Stačí to jen umět. Pokles popularity Grosse (ze 44 procent v době, kdy se stal premiérem, na 19 procent na počátku března - podle průzkumu STEM) je tedy možné číst i jako zprávu o tom, že není možné dělat politiku úplně bez obsahu, prodávat krabičky sirek bez sirek, jen pomocí sloganů napodobujících hesla propagující prací prášky či dámské vložky, které upřímně sají a mají navíc křidélka.
Gross - soudě podle veřejných výstupů - místo aby se obklopil lidmi z univerzit z celé Evropy, se kterými by pracoval na krátkodobém i dlouhodobém programu své politické strany, a tím dodal agenturám podklady pro své „zboží“, se donekonečna chlubil jen výsledky, za kterými je pouze selhání rudozelené koalice v sousedním Německu. Právě to zapříčinilo, že ze SRN odchází denně 700 až 1000 pracovních míst (podle Angely Merkelové z CDU) do levnějších zemí v celém světě a z nich část i k nám, kde je práce šestkrát levnější (v Německu, jak píše Der Spiegel, stojí hodina přes 31 eur, v Česku pět eur).
Gross se místo systematické práce na programu soustředil na hledání reklamní agentury, která by mu vylepšila obraz. Pokusil se najmout si tu nejlepší, Euro RSCG z Francie, která patří Jacquesovi Séguélovi. Ten se proslavil úspěšnou prezidentskou kampaní pro Françoise Mitterranda v roce 1981. Od té doby se podílel na šestnácti prezidentských kampaních po celém světě a v patnácti z nich dovedl své klienty k vítězství. Pokud budeme hovořit o těch, které známe, jako byl francouzský prezident či rakouský kancléř Franz Wranitzky, oba reprezentovali zřetelný program a agentura měla co nabízet. To o Grossovi a jeho ČSSD říci nelze, a proto bude zajímavé sledovat, jestli vůbec tento reklamní mág s Grossem nějakou dohodu uzavře či jestli - pokud úkol přijme - směřuje ke své druhé prohře.
Obraz je stále důležitější, ale z politika, který na něm je vymalován, musí vyzařovat zřetelné konzistentní nasměrování a víra v něj.
Zákon ikony v médiích
Každá mediální ikona musí sehrát co nejvíce rolí, aby se s ní dalo co nejdéle hrát a nebyla nudná. Grossem podepsaný článek Moje zamyšlení nad médii (Právo, 26. února 2005) jen dokazuje, že ani on a ani jeho poradci nepochopili, jak tento zákon funguje. Jeho platnost si nejlépe objasníme, když opustíme naše území a podíváme se, co se přihodilo Gerhardu Schröderovi (byl osočen, že si barví vlasy, a měl potíže s agendou 2010, reformními nelevicovými kroky). Podle sociologa Andrease Dörnera základní otázka o fungování politiky v mediální požitkářské společnosti (v niž se proměnila dřívější výkonnostní společnost), zní: Nechá se ještě logika mediálního provozu instrumentalizovat politickými aktéry, nebo naopak tato logika degraduje politiky do role hráčů (tedy bavičů) v boji o sledovanost, inzerenty a podíly na trhu?
Odpověď na tuto ožehavou otázku zní: Profesionálové mediální prezentace, jako byli v devadesátých letech pánové Clinton, Blair a Schröder, kteří pracovali dokonale se strategií takzvaného politainmentu, čili učinili politiku hrou, zapříčinili revoluci v politice, která ze svých původně hýčkaných dětí učinila už jen statisty. Původně miláčci médií se na čas stali i jejich oběťmi: Clinton při aféře se stážistkou Lewinskou a Blair při aféře s BBC.
Důvod je prostý: o tom, jak jsou politici prezentováni, už dnes nemůže rozhodovat žádná politická strana, úřad či průmyslová lobby; moc mají v rukou centra zábavního průmyslu. I revoluce v mediální politice požírá své děti.
Prezentace v televizi a médiích vůbec je dnes neopomenutelným předpokladem k sebeprosazení a stabilizování moci, ale zároveň aktéry dostala do velice problematické situace: politici se vnutili do zábavního světa, v němž vyplňují jen prostor mezi reklamou a střílečkou, který nejdříve sice využili, ale dnes už tento svébytný svět využívá je samé jako své figurky a oni ho mohou jen velice obtížně a nepodstatně ovlivňovat. Jsou součástí společnosti, která se chce bavit: jednou obdivovat, podruhé vypískávat a jindy se jim aspoň smát či nad nimi, pokud zemřou, truchlit.
V nejlepším případě stojí dnešní politici před novým úkolem, který od nich vyžaduje nesrovnatelně vyšší komunikační kompetenci, na kterou nejsou většinou vůbec připraveni a jsou zaskočeni, když mediální samopohyb si vyžaduje změnu, překvapení a zábavu, místo aby s touto daností počítali předem. Proto cokoliv řeknou, jakákoliv jejich věta, neznají-li nová pravidla, se stává součástí pro ně neznámé mediální hry. Televize díky obrazu, který šíří, transformuje všechna selhání na jedinou podobnou úroveň, která má schopnost zasáhnout rychle velkou cílovou skupinu. Tisková média mohou hrát roli jen iniciační, viz v případě Stanislava Grosse Mladá fronta Dnes a Respekt. Jakmile ale dojde na televizi, rozdíly mezi zprávami o barvení vlasů, snížení podpory v nezaměstnanosti a válce v Iráku se působením obrazu zmenšují: jen přepólovávají emoce. Analytičtí novináři až dodatečně takové změně dají obsah: Der Spiegel napsal, kdo falšuje svůj vzhled, je schopen falšovat i informace.
Nová realita (spojení politiky a zábavy) konstruuje veřejný prostor, skrz který dnes občan vnímá politiku, díky postupující komercionalizaci vychází vždy vstříc obecné poptávce, tedy tušenému očekávání, v němž v Čechách hraje jednu z ústředních rolí korupční a pokrytecký politik. Tomuto očekávání, které se rychle šíří, je možné čelit jen bleskovou transparentní očišťující reakcí, tedy nabídnutím - alespoň na čas - výrazně pozměněné ikony: Clinton se v puritánské Americe národu i své ženě omluvil, Blaira ve sporu s prestižní BBC očistil Lord Hutton. Schröder dokázal, že si vlasy nebarví, a kvůli prosazování agendy 2010 přestal šéfovat stranu. Všichni změnili role: Clinton nabídl ikonu kajícníka, Blair vítěze, Schröder volil ústup, jen Gross nenabídl změnu žádnou.
Premiér Stanislav Gross je tak nejen obětí médií, která fungují jinak, než si představuje, ale i mediálních poradců, kteří tuto zásadní změnu nezaregistrovali. Místo aby rychle přiznal chybu, zveřejnil příjmy, vzal si půjčku a tak dále, svým chováním jen dodával další materiál a živil ikonu korupčního a prohnaného politika, jak si ji představuje hospodský folklór. Omluva přednesená amatérsky nedůvěryhodným hlasem, který mu přeskakoval, bez vyřešených konkrétních problémů pak působila jen jako levná náplast, koupená v bazaru strýčkem z Jihlavy za pomoci podnikatele z Izraele. Těch 562 slov (jak je spočítal v LN Jaroslav Plesl) nenabídlo konzumentům žádnou změnu: jen nudilo.
Hans-Jörg Schmidt, pražský korespondent Die Weltu, říká: „Kdyby nějaký premiér ve staré Evropě přiznal jako Gross v Parlamentu, nebo by se to média o něm dozvěděla, že si koupil pozemek před vstupem do EU, aby ho později se ziskem prodal, musel by už dávno odstoupit a k žádným dalším aférám by vůbec nedošlo.“ Tato skutečnost svědčí o tom, že uvnitř sociální demokracie, jako nejspíš i v jiných stranách, neexistují závazné morání kodexy, které by takového člověka okamžitě vytěsnily z veřejného života a které by spoluvytvářely politickou kulturu země. A média, jak o tom hovoří Schmidt, jsou zvláště vůči špičkovým politikům ve srovnání se starou Evropou většinou velice servilní a nenutí je svými postoji ke změnám chování.
Zákon o metafyzické matce
Problém naší politiky, ve srovnání s většinou sousedů včetně Polska a Maďarska, je hlubší, chápeme-li politiku jako garanta předání sociálního konsenzu další generaci. Kvůli častým společenským změnám po mnoha staletích je naše společnost málo stratifikována a společenský konsenzus má velice nízkého společného jmenovatele. Politika tu nemusela zatím oslovovat mnoho nejrůznějších pevně ukotvených vrstev, které jsou již samy o sobě pevně začleněny ve strukturách Evropy či světa vůbec, a nemusela mít tedy velký a vše přesahující svorník. K vytvoření pocitu sounáležitosti, což je hlavní úkol politika, u nás stačily staré levné národovecké vzory z 19. století, a ty nás - aniž si to často uvědomujeme - vyřazují z evropského myšlenkového proudu.
Český politik, aby byl úspěšný doma i v Evropské unii, má ovšem úkol mnohem těžší než politici v sousedních zemích: k získání legitimity musí vybudovat vzájemnost mezi Českou republikou a Evropou (třeba Polsko je spojeno s vnějším světem deseti miliony emigrantů) i mezi nově vznikajícími společenskými vrstvami. Na všechny tyto změny a rozdíly není náš občan zvyklý a politikům v tom nikdo nemůže pomoci, ani církev, protože homo metaphysicus po husitství a rekatolizaci tu již nikdy nenašel širší kořeny a homo politicus (jak říká například profesor Jiří Přibáň) se tu dodnes nezrodil.
Aby tuto náročnou roli někdo mohl kdekoliv na světě, ale zvláště v tak těžce zkoušených Čechách a na Moravě plnit, stal se tedy skutečně politikem, musí - dle dalšího zákona - projít duchovním přerodem od matky fyzické k matce metafyzické (termín Petera Slotardijka). Řečeno méně vznešeně, aby někdo mohl být státníkem, politikem, nestačí jako v rodové společnosti, aby byl premiérem po vzoru svého otce či šéfa (jako Gross), ale musí být k tomu odmalička veden a vychováván. Aby mohl dělat velké věci, musí projít dlouhodobým tréninkem, tvrdým učením, mít vysokou disciplínu a musí se umět vybičovat k velkým výkonům. A právě tento trénink - dříve v klášterech a dnes na speciálních univerzitách a kolejích - odvádí jedince od jeho prvotní a tradiční rodinné výchovy. Vlastně za touto speciální výchovou se skrývá snaha odvést takto vyvolené jedince od vlivu rodinné výchovy (dobře jsme to mohli pochopit, když se u nás psalo o výchově dalajlámy) a vštípit mu zcela nový paralelní druh výchovy s jinou odpovědností, která přesahuje horizont rodiny. Už v původním řeckém slovu pro výchovu paidea zaznívá snaha vytvářet jedince vhodného pro soužití ve státě.
To, co Stanislava Grosse z politického provozu doma i v Evropě vyřazuje, je nejspíš právě to, že o existenci zákona o osvojení si metafyzické matky, která teprve činí z občana politika, nemá ani tušení a tuto neznalost šťastně vyzařuje na okolí, které se pak od něj musí nutně stydlivě odvracet.
Item
Jen v tomto kontextu je možné rozumět výroku belgického politologa Jeana-Michela De Waela, který přednáší o střední Evropě na Svobodné bruselské univerzitě. Pan profesor ČTK po sjezdu ČSSD řekl: „Jak Grossovo chování, tak neschopnost strany ho kvalitně vystřídat svědčí o značném amatérismu české politické elity a naprostém nedostatku talentovaných politiků v ní.“ Vlastně nám říká, že jen špatný geograf, který neuvažuje o čase jako proměnné hodnotě, by mohl Evropu umístit do stálých hranic (Krzystof Pomian), neboť skutečné hranice Evropy určuje proudění a osvojování si myšlenek a kulturních zákonů.
Česká republika je po dvou totalitách tak hluboce poškozena, že zatím nemá ani na jednu úplnou politickou elitu v jedné straně, natož aby vyprodukovala elity dvě. Slabá a bezzubá hlavně veřejnoprávní média akceleraci reprodukce politických elit zatím nijak nepomáhají, a tak se pohybujeme v modelu chování, který je starý hodně přes tisíc let: vládci žijící na našem území si vyměňovali luxusní zboží s Římskou říší za otroky. Rozdíl je jen v tom, že naše nové elity nabízejí za luxusní zboží Západu levnější pracovní sílu.
