Fotografie
Snem většiny fotografů je alespoň jednou si vyzkoušet klasickou krajinářskou fotografii. Toulat se krajinou, hledat záběr, kompozici, čekat na příhodné světlo nebo i roční období. A potom dlouze exponovat na velký formát negativu. Málokterému se ale podaří přinést do krajinářské fotografie něco nového. A po pravdě: při pohledu na snímky Josefa Sudka nebo Jana Reicha mnohý odvážlivec o svou odvahu přijde.
Semtam se ale nějaký rytíř přece najde a Šípkovou Růženku české krajiny se pokusí probudit. Historik umění a aktivní fotograf Tomáš Pospěch krajinu nehledal v českých luzích a hájích, ale doma na židli, v monitoru počítače. Okem krajináře procházel počítačové programy, hry a tapety. Protože sám není zrovna velký „pařič“, dostával tipy na zajímavé scenérie od přátel nebo si jich všiml na stránkách fanoušků počítačových her. „Měl jsem třeba tip na pěkný záběr v šestém levelu, ale vždycky jsem vypadl už ve druhém. Když se mi to konečně podařilo, tak jsem se ještě snažil trefit do dobrého počasí a nabourat se tak, abych vytvořil zlatý řez,“ vysvětluje. Potom už jen dotáhnout před obrazovku masivní fotoaparát, stativ a na dlouhý čas snímat. U krajin je přece důležitá hloubka ostrosti záběru. Velkoformátové negativy pak v černé komoře převedl na kontaktní pozitivní fotografie.
Když vejdete do „jedničky“ na pražské VŠUP, kde jsou Pospěchovy Krajinky.jpg vystaveny, v první chvíli vás ani nenapadne, že to nejsou skutečné krajiny - zřetelný horizont a v popředí nějaký detail: strom, křoví, cesta nebo kopec. I počasí vypadá reálně, fouká vítr, nebo padá sníh… Až když přijdete blíž, něco tu nehraje, stromy jsou si nějak nápadně podobné, zřetelně vystupují pixely. „Zajímalo mě, co všechno ještě považujeme za krajinu,“ říká Pospěch, „jaké jsou její univerzální rysy.“
Dnes je běžné snímky reálného světa prohnat počítačem a tu a tam něco upravit a vylepšit. Tomáš Pospěch se vydal opačným směrem.