Přední britský ekonom Stephen D. King popisuje, co se stane, až na Západě dojdou peníze a skončí blahobyt
Kniha šéfekonoma HSBC Stephena D. Kinga je ideálním vánočním dárkem pro každého, kdo chce porozumět situaci, v níž se nacházejí západní ekonomiky včetně té české, a výzvám, před nimiž není radno utíkat. Autor však nedoporučuje konzumovat toto poněkud depresivní čtivo příliš krátce po štědrovečerní večeři nebo s novoroční kocovinou.
Nechte si to na čistou hlavu, aby vám zůstal prostor na přemýšlení o východiscích z dnešní šlamastyky, která Stephen D. King předkládá.
O fiskálních stimulech
Co by se stalo, kdyby vlády nepřikročily k fiskálním stimulům? No, možná by se opakovala druhá velká hospodářská krize. A lidé zapomínají, že tehdy HDP ve Spojených státech klesl o 30 procent a nezaměstnanost u mužů dosáhla 25 procent. Fakt, že takový propad se USA vyhnul, nasvědčuje tomu, jaké byly přínosy fiskálního stimulu.
Příliš často se však setkáváme s názorem, že fiskální stimul je svého druhu oběd zadarmo a že v deficitním financování potřebujeme pokračovat, abychom se dostali na původní úroveň ekonomického výstupu. To však chceme víc, než můžeme dostat. Podívejme se na změny v trendové míře ekonomického růstu. Když se zeptáte, hodně investorů očekává, že Spojené státy porostou kolem tří procent ročně, což je ostatně přesně v souladu s projekcemi Rozpočtového úřadu Kongresu (CBO). Ale průměrné tempo růstu dosahovalo v průběhu posledního ekonomického cyklu, který se časově shoduje s Bushovou érou, pouhých dvou procent. Jinak řečeno, finanční krize byla zčásti důsledkem neschopnosti americké ekonomiky vrátit se (po prasknutí akciové bubliny) k tempům růstu obvyklým v 80. a 90. letech minulého století. Jedním z důsledků této přetrvávající slabosti je, že jsme kolektivně žili nad poměry. Fiskální stimuly možná pomáhají „vyhladit“ přechod na novou, skrovnější realitu, ale i za „vyhlazování“ se musí platit, protože se rychlý růst hned tak nevrátí. Ostatně jednou z podstatných charakteristik této krize není ani tak hloubka recese, ale absence solidního oživení, což podle mne odráží strukturální potíže spíš než nedostatečnou poptávku.
Argentina aneb Kam vede soběstačnost
Argentina patřila mezi rokem 1870 a začátkem první světové války k nejlépe prosperujícím ekonomikám, a to z velké části díky obchodním instinktům britského impéria, vědeckému pokroku a hromadné migraci lidí na konci 19. století.
Po první světové válce se Argentina, jejíž hospodářské úspěchy mimořádně závisely na jejích vzdálených vazbách, stala náhle mimořádně zranitelnou. Růst kapitálových výdajů v zemi s mladým obyvatelstvem, které logicky nedokázalo spořit, neobyčejně silně závisel na přístupu k mezinárodním kapitálovým trhům, které v poválečném období ztratily schopnost dodávat Argentině potřebné finanční prostředky. Rostl izolacionismus a protekcionismus. Ve snaze omezit závislost Argentiny na užitečných i škodlivých výdobytcích světového hospodářství se argentinští politici ve třicátých letech náhle rozhodli prosazovat vlastní verzi ekonomické soběstačnosti. Buenos Aires se pokusilo za zavřenými dveřmi vyvíjet vlastní výrobní prostředky, byla vytvořena síť tarifů a kapitálových kontrol, jež posléze značně narušila umísťování zdrojů. Argentina si při nedostatku domácích úspor a bez rozumné vývozní strategie prostě nemohla dovolit kapitálové statky, které by zrychlily dlouhodobý růst.
Od roku 1890 do začátku 21. století se Argentina musela vypořádat s pěti případy dluhové platební neschopnosti nebo restrukturalizace a šesti krachy na burze, které posléze přinesly dlouhé období poklesu hospodářství.
Argentina završila 20. století jedním z nejhorších finančních výsledků v dějinách. Tvrzení o budoucím ekonomickém výkonu se často ukázala jako naprosto lichá.
Při zpětném ohlédnutí je snadné pochopit, proč se v meziválečném období Argentina vydala na předem k nezdaru odsouzenou cestu. Argentinu z jejího pohledu zklamali mezinárodní finančníci, hroutící se britské impérium už nenabízelo dřívější jistoty, Američané raději investovali doma než v zahraničí a pomalý pochod Evropy směrem k další válce Argentinu přesvědčil, že je pro ni soběstačnost to nejlepší. Postupně však tato snaha vedla k ekonomické stagnaci, a politický diskurz se proto stával stále více do sebe zahleděnějším a násilnějším.
euro Ačkoli je Argentina na druhé straně zeměkoule, její moderní dějiny jsou téměř encyklopedií slepých uliček v hospodářské politice. Kde jinde se můžete dočíst něco tak přesvědčivého o křehkosti, jež plodí závislost na jednom partnerovi (Argentina–Británie), nebo o ekonomických „výhodách“ soběstačnosti, jejímž jediným ovocem je stagnace. Zlatý standard v předválečné Británii a poučení pro eurozónu
Volba měnového režimu má ve skutečnosti na společnost obrovský vliv a zejména v ekonomicky neklidných dobách přináší vítěze a poražené, ovlivňuje výši i rozdělení důchodů a bohatství. Měnový režim získává politický rozměr, zvláště když využívání stále nekonvenčnějších měnových nástrojů smazává hranici mezi měnovou a fiskální politikou. Abychom pochopili proč, je dobré analyzovat dvě minulá období ekonomických zvratů – britský návrat ke zlatu ve dvacátých letech minulého století a velkou hospodářskou krizi třicátých let… Z obou plyne ponaučení pro dnešní debaty o měně, zejména v eurozóně, a o relativních výhodách podpory růstu proti politice šetření… rozdíly mezi západními ekonomikami dnes a ve třicátých letech jsou ale ohromné, jednak vzhledem k mnohem vyššímu současnému výkonu a jednak proto, že dnešní fiskální pozice jsou proti těm minulým o tolik horší.
Britské rozhodnutí vrátit se ke zlatému standardu v předválečné paritě (v roce 1925) vedlo k závažnému nadhodnocení libry na mezinárodních trzích. Obchodní bilance byla proto pod neustálým tlakem a britské vlády musely přijímat další a další úsporná opatření… Vzhledem k vysokým daním bylo jedinou možností, jak dosáhnout vyrovnaného rozpočtu, výrazné seškrtání veřejných výdajů včetně snížení podpory v nezaměstnanosti. 10. září 1931 představil ministr financí „národní vlády“ Philip Snowden mimořádně drastický rozpočet (u státních zaměstnanců snížení platů o 15 procent… u nižších šarží ve válečném námořnictvu o 25 procent).
Část posádky na základně v Invergordonu se vzbouřila… burza se propadla… zahraniční investoři zaveleli k odchodu… 20. září libra opustila zlatý standard.
V roce 1931 už krize dávno probíhala…, ale po opuštění zlatého standardu v předválečné paritě britská ekonomika už v následujícím roce vykazovala první známky zotavení (v přepočtu na obyvatele růst o 0,2 procenta oproti americkému poklesu o 13,8 procenta, o 7,9 procenta v Německu a 6,5 procenta ve Francii). V roce 1933 vzrostl britský důchod na obyvatele o 2,5 procenta a v roce 1934 o vysokých 6,3 procenta… Snowdenův rozpočet prokázal politickou neudržitelnost udržování měnového systému…, protože úroveň britských cen a mezd byla již v polovině dvacátých let vzhledem k pořádné náloži inflace během války a bezprostředně po ní prostě příliš vysoko, než aby Británie mohla být na mezinárodních trzích konkurenceschopná při předválečném směnném kurzu.
euro Paralely k Británii v roce 1931 najdeme i v Česku – v roce 1997, kdy se pokoušelo udržet fixní kurz koruny na úrovni konce roku 1990 (přes velké inflační diferenciály ve srovnání s hlavními obchodními partnery v český neprospěch) mimo jiné i přijímáním balíčků v podobě rozpočtových restrikcí, opatření strukturálního charakteru a růstu úrokových sazeb. „Hození ručníku do ringu“ po několika dnech neúspěšné obrany koruny a přijetí jiného kurzového režimu v podobě plovoucího kurzu koruny je ekvivalentem britského opuštění zlatého standardu z 20. září 1931. Další paralely lze vidět ve vztahu k jižnímu křídlu eurozóny, kde mzdy a ceny stoupaly rychleji než v Německu, a při držení eura nemůže být výsledkem nic jiného než bolestivá a dlouhá adaptace v podobě poklesu mezd a ohromného růstu nezaměstnanosti. (To, co udělala ČNB v listopadu 2013, není srovnatelný krok – je to pokus o reflaci s mírným příznivým efektem pro konkurenceschopnost a zaměstnanost.)
K čemu vlastně potřebujeme hospodářský růst?
King cituje Adama Smithe: „…postavení pracující chudiny, jež představuje valnou část společnosti, je podle všeho nejšťastnější a nejutěšenější spíše v době vzestupu, kdy společnost spěje ještě k dalšímu obohacování… (Naproti tomu) ve společnosti, která již ustrnula, je postavení pracující chudiny těžké a ve společnosti upadající je nesmírně bídné. Stav rozvoje je šťastný a radostný vlastně pro všechny společenské vrstvy. Stav ustrnulosti je nevábný, stav upadání je chmurný.“
A ještě jedna věta od Alexise de Tocquevillea: „Nejnebezpečnější moment pro špatnou vládu je ten, kdy se začíná reformovat…“
K tomu King dodává: Při růstu ekonomiky se mohou občané rozhodnout, že maximalizují svůj zisk. Při stagnaci ekonomiky se natéma opak asi budou snažit minimalizovat ztráty. Budou tedy odmítat reformy, které se mohou stát pro obnovu růstu nutností. Vymizí podnikatelský duch a nahradí ho touha jen chránit stávající příjem a majetek… Jedná se o hluboce zakořeněnou psychologickou charakteristiku, jíž se říká averze ke ztrátě… Tento vhled do psychologie je ve světě ekonomické stagnace nebo kontrakce, Smithově stavu nevábnosti a chmurnosti, nesmírně důležitý. Chmury se zmocní společnosti nejen proto, že chybí rozvoj hospodářství, ale také, a to je horší, protože zuří boj o zbylé produkty ekonomického úsilí. Někteří využijí své moci a vlivu (pomocí nejrůznějších forem korupce a úplatkářství), aby předběhli na začátek fronty. Jiní vytvoří kartely či zneužijí monopolní postavení, aby si zajistili maximální ekonomickou rentu, vyšší příjmy, než jaké by měli při patřičně konkurenčním trhu… Je přitom stále obtížnější zavádět reformy, jež mají problém napravit – tedy reformy s cílem vrátit hospodářství na cestu k prosperitě. Bez okamžitého nárůstu prosperity se na tyto reformy běžně pohlíží jako na prostředky, jak odměnit některé na úkor jiných. Místo aby společnost stmelovaly, nabourávají ji.
euro Tyhle řádky velmi dobře vysvětlují, proč má Francie a Itálie takové problémy se zaváděním strukturálních reforem a koneckonců také proč se nikam nepohnula reforma zdravotnictví či penzí v Česku.
Proč znát hospodářské dějiny?
Citáty od Adama Smithe či Alexise de Tocquevillea a četné exkurze do dějin jednotlivých zemí, od Argentiny přes Velkou Británii až po Japonsko či Jižní Koreu, jen potvrzují, proč se podle Stephena Kinga při „univerzitním vzdělávání ekonomů musí začít klást důraz na výuku hospodářských dějin, jež by se měly zabývat nejen nejznámějšími epizodami, ale také četnými případy, kdy se státy pokusily žít si nad poměry… Pouze díky studiu těchto událostí mohou ekonomové skutečně tvrdit, že znají něco užitečného o problémech, s nimiž bojujeme dnes a jimž budeme bezpochyby čelit i zítra“.
euro Jakkoli je dnes v ekonomii zapotřebí zvládat matematiku na velmi pokročilé úrovni, je to zároveň obor, kde znalost historie pomáhá udržovat odstup. Stejné chyby, velmi podobné známky. Co jiného chcete od permanentního studenta ekonomických dějin a občasného pedagoga slyšet? l
euro V Řecku dosahuje kumulovaný propad a nezaměstnanost podobných hodnot jako ve 30. letech v USA, ale Řecko vyčerpalo dávno před vypuknutím krize veškerý fiskální prostor a vzhledem k euru nemělo ani možnost devalvovat měnu.
O autorovi| Miroslav Zámečník • zamecnik@mf.cz
