(perex)
V době, kdy si Ameriku omotala kolem svého elegantního prstíku Marilyn Monroe, naplno se rozjížděla sláva Elvise Presleyho a právě se rodil kult Jamese Deana, zažívali lidé ve Francii něco jako převrat hodnot. Život jim v polovině padesátých let obrátila naruby blonďatá bytost s dívčí tváří a postavou bohyně, která s drzou přirozeností odložila poválečnou prudérnost a maloměšťáctví Francouzů na vedlejší kolej. Měla iniciály B. B., tedy Brigitte Bardotová. Legenda, která právě oslavila 75. narozeniny.
(text)
Co stálo na počátku nové epochy? Dvaadvacetiletá Bardotová s vyzývavým kukučem, plochým nosíkem a našpulenými rty ve filmu … a Bůh stvořil ženu. A samozřejmě Roger Vadim, režisér i scénárista snímku, manžel B. B. Ten, co si usmyslil, že stvoří hvězdu, a nakonec nastartoval změny ve vesmíru. „Nesla hlavu jako královna. Od první chvíle, co jsem ji spatřil, jsem byl fascinován její postavou, její chůzí, křivkou jejího pasu,“ vzpomínal Vadim, jenž měl oko na pěkné dívky a s Brigitte chodil od jejích šestnácti let.
Z dnešního pohledu je to téměř nepochopitelné. Proč takový povyk kolem celkem neškodného díla, v němž se objeví krásná, ale sotva průměrná herečka? Příběh o dospívající dívce Juliete, jež se v Saint-Tropez ráda opaluje nahoře „bez“ a flirtuje s chlapy, je prostý. Jistě, nahota se v něm také objevuje, ale spíše ji tušíte někde za plátnem. Kritik Bosley Crowther z The New York Times o filmu napsal: „Ve skutečnosti nejde o to, co slečna Bardotová umí v posteli, ale co by mohla umět. To dohání tři hlavní mužské postavy k erotickému šílenství. Ona je fenomén, který musíte vidět, abyste uvěřili.“
Nejen oni uvěřili. „Bardotka“ se stala středobodem sexuálních fantazií dospívajících chlapců a neuskutečnitelným snem ženatých mužů. Ženy ji napodobovaly, mravokárci šíleli a paparazziové získali ideální objekt ke svým výbojům.
SEXY KÁČÁTKO
Jak říká její přítel, spisovatel Henry-Jean Servat, žili tehdy v poklidné, ospalé a konformní Francii, která se vzpamatovávala z války a okupace. Čtvrtá republika se však blížila ke svému konci (1958) a jednou z příčin zhroucení mohl být i nástup B. B. „Všechno změnila. V porovnání s hvězdami té doby byla svěží, přirozená a moderní. Na plátně byla to, co v životě,“ dodává Servat. Rovněž její herecký partner z … a Bůh stvořil ženu Jean-Louis Trintignant si myslí, že Bardotová trochu předběhla dobu. „Šedesátá léta vypadala zdánlivě v nedohlednu, ale Brigitte byla jejich první vlaštovkou – svým zjevem a vystupováním předznamenala osvobozující uvolněnost celé následující dekády.“
Zpočátku přitom nic nenasvědčovalo tomu, že se 28. září 1934 narodil budoucí sexuální symbol Francie. Brigitte prý v dětství, jež prožila v středostavovské katolické rodině, bůhvíjak krásná nebyla. Od sedmi nosila brýle a pak i rovnátka. „Byla jsem vychovávaná hodně měšťácky a velice přísně,“ vzpomínala později rodačka z Paříže. Vyrůstala v sedmipokojovém bytě kousek od Eiffelovky se starší sestrou, chůvou a rodiči, s nimiž si vykala.
Přírodní tmavovláska původně chtěla být baletkou, jenže příliš vyrostla. Ve čtrnácti se začala věnovat modelingu a v roce 1950 již ovládla titulní stranu časopisu Elle. Herectví si prosadila takříkajíc navzdory všem, i rodině. Jeden člověk ji však podporoval – Roger Vadim, do něhož se v šestnácti bláznivě zamilovala, když jí dával první lekce herectví. O dva roky později se vzali. Stejný rok debutovala ve filmu po boku slavného Bourvila (Vesnička v Normandii, 1952) a během čtyř let natočila sedmnáct snímků nijak extra vybočujících z řady. Vadim s její kariérou nebyl nespokojený, takže se v roce 1956 rozhodl vzít věci do vlastních rukou. Napsal scénář (spolu s Raoulem Lévym) a sám se pustil i do režie s cílem maximálně zviditelnit sexuální přitažlivost své manželky. Povedlo se mu to dokonale. Francie, poklimbávající a sešněrovaná falešnou morálkou, utrpěla šok. V Americe film způsobil skandál, ale například časopis Life B. B. velebil: „Od časů sochy Svobody žádná Francouzka neozářila tak intenzivně Ameriku,“ napsal.
V PŘÍZNI FEMINISTEK
Zní to neuvěřitelně, ale ještě v roce 1958 byli zatčeni manažeři kin ve Filadelfii, Clevelandu, Providence a Memphisu za to, že promítali filmový hit … a Bůh stvořil ženu. Soudci v parukách a talárech jim sdělili své zhnusení nad jejich „oplzlým charakterem“. Redaktor francouzského týdeníku Paris-Match Raymond Cartier stejný rok věnoval celých osm stran vyšetřování „kauzy Bardotová“, v nichž shrnul názory psychologů, antropologů a sociologů a nakonec dospěl k závěru, že „Bardotová je nemorální od hlavy až k patě“. A ve shodě s americkými cenzory na východním pobřeží vyhlásil: zakázat B. B.
V této chvíli dokonce i francouzské feministky pochopily, že jde o něco víc než jen o ladné křivky mladé filmové hvězdy. Na stranu Bardotové se přiklonila například Simone de Beauvoir, když ji v eseji z roku 1959 představila jako první a nejsvobodnější ženu poválečné Francie a srovnala její vpád do francouzské společnosti se zjevením existencionalistů. Bardotová podle de Beauvoir „dělá jen, co se jí líbí, a to (některým lidem) vadí“. Zároveň však předpověděla i její další život se všemi vzestupy a pády.
Současné feministky by se asi se slavnou spisovatelkou a filozofkou neztotožnily, ale před půlstoletím byla jiná situace a trochu jiná Bardotka, než jakou ji známe dnes. V době, kdy se to u žen nečekalo, bořila zažité konvence. A neobvyklejší to bylo tím více, že pocházela z buržoazního prostředí.
Její vliv byl neoddiskutovatelný. Zpopularizovala bikiny i své oblíbené Saint-Tropez. Po světě běhaly statisíce „bardotek“ s rozpuštěnými vlasy a černými linkami kolem očí. Ženy po jejím vzoru navlékly modré džíny, pánské košile či přiléhavé kalhoty. Stopu zanechala i v populární hudbě (a nejen proto, že byla slušná zpěvačka a nazpívala několik hitů). Bob Dylan přiznal, že první píseň, kterou napsal, věnoval Bardotové. K jejím nadšeným příznivcům se pak hlásili zejména chlapci z Beatles. Patti Boydová, exmanželka George Harrisona, se B. B. velmi podobala a John Lennon byl tak nervózní, když se s B. B. měl v roce 1968 setkat, že si pro jistotu vzal LSD a při schůzce se jaksi „minuli“.
ŠTVANICE NA HVĚZDU
„Žije jako všichni ostatní, ale nikomu z nich se nepodobá,“ tvrdil o ní režisér Jean Cocteau. A poklonu jí složil i někdejší francouzský prezident, generál Charles de Gaulle, když prohlásil, že pro Francii představuje stejnou devizu jako automobil Renault. Bardotová ale prý nikdy hvězdou být netoužila a za svůj úspěch tvrdě platila. Po skandálu svého přelomového filmu a masivním nárůstu popularity prohlásila, že by si přála, aby se nikdy nenarodila. Stala se doslova štvancem paparazziů, přežívala v permanentním stresu, a v roce 1960 se dokonce pokusila o sebevraždu (jen pár měsíců předtím se jí narodilo jediné dítě – syn Nicolas-Jacques Charrier). S Vadimem se rozvedla hned v roce 1957, do roku 1969 pak skončila i další dvě její manželství a řada jiných vztahů s muži slavnými i neznámými.
V roce 1974 přišel do kin poslední snímek s B. B. v hlavní roli: Příběhy velmi dobrého a veselého Colinota Trousse. Bylo jí 40 let. Za více než dvacet let natočila přes čtyřicet filmů, mezi nimiž je mnoho propadáků, ale také několik filmů, které se vymykaly: V případě neštěstí od Clauda Autanta-Lary (1958), Pravda od Henriho-Georgese Clouzota (1960), Pohrdání Jeana-Luca Godarda (1963) nebo Soukromý život režiséra Louise Malleho (1961), v němž se míchá fikce se skutečností.
Film opustila bez sebemenších výčitek, o milionové nabídky na pokračování kariéry přitom neměla nouzi. Přesto udělala ostrý střih a našla smysl svého života. „Předtím jsem pracovala na úspěchu, teď na svém štěstí,“ vyjádřila se později, když už se pohybovala v úplně jiném světě.
EXTRÉMNÍ AKTIVISTKA
Sexy blondýnka, jež si dělala, co se jí zachtělo, změnila zamindrákovanou Francii, aby se z ní nakonec stala nesmiřitelná ochránkyně zvířat, jež dští síru na přistěhovalce, islám, homosexuály, sympatizuje s krajní pravicí a obdivuje Putina. Je to krutá pohádka trochu jako od Andersena, nebo už horor? Ne, jen příběh Brigitte Bardotové v kostce.
B. B. zmizela z filmového plátna, aby se jako vnadná čtyřicítka objevila nahá v časopisu Playboy. Celý svět pak objevil její angažovanost v otázce ochrany zvířat v roce 1977, kdy pózovala v leže na kanadské ledové kře – chtěla zastavit masakr tuleních mláďat. Od té doby je o ní slyšet všude tam, kde zvířata trpí. V roce 1986 si pro tyto účely vytvořila vlastní nadaci, které dala své jméno, svůj čas a své peníze. Odsuzuje koridu, lov, nošení kožešin, zastává se divočáků v Saint-Tropez, které je jejím domovem, spílá pojídačům psů, ochraňuje bernardýny atd. V roce 1992 si vyšlápla i na organizátory Velké pardubické. „Považuji tenhle závod za jeden z nejodpornějších na světě,“ prohlásila. K dobru jí budiž připsáno, že ve Francii prosadila například zákon o milosrdnějším způsobu zabíjení zvířat na jatkách.
Od roku 1992 je Bardotová počtvrté provdána, tentokrát za podnikatele Bernarda d’Ornala, sympatizanta a bývalého poradce pravicového nacionalisty Jeana-Marii Le Pena. Někdy od té doby její názory silně zavání extremismem. Na paškál si s upřímností sobě vlastní bere především islám. (Tuto víru nenávidí zejména kvůli rituálnímu zabíjení zvířat.) Je ale pravda, že podobně ji irituje i katolická církev, protože její kněží posvěcují hony na lišky ve Francii a býčí zápasy ve Španělsku. „Vždy jsem se vyznačovala politickou nekorektností a jsem na to pyšná,“ podotýká Bardotová, jež byla v posledních třinácti letech pětkrát odsouzena za podněcování k rasové nesnášenlivosti a diskriminaci islámské víry.
Tvrdí, že jí vyhovuje role, kterou si zvolila. Přesto dokázala den po svých 75. narozeninách nostalgicky zavzpomínat na dobu, kdy byla mladá, slavná a nešťastná. „ Dnešek je v porovnání s těmi fantastickými časy peklo. Tehdy jsme měli svobodu a radost ze života. Mohli jsme si dělat, co se nám zlíbilo, řídit auto bez limitů, být nepřipoutaný a každé tři minuty nás někdo nezastavoval. Mohli jsme se milovat dle libosti, neexistoval žádný AIDS. Nebrali jsme žádné drogy, ale užívali jsem si dobrého pití…“ řekla Bardotová v rádiu Europe 1. Tak nevím, co si myslet. Snad stáří? Možná je ale nyní lepší herečka, než bývala kdysi.
