Výroba nábytku patřila v Česku k tradičním odvětvím. V posledních letech však musí vzdorovat nejen levné asijské konkurenci, ale také následkům ekonomické krize a rostoucím cenám dřeva. Nábytkářské firmy přesto našly recept. V modernizaci výroby a sázce na design.
Ještě v 90. letech byly kuchyně Koryna hlavní značkou v oboru. Výrazné červenobílé logo, osvědčená kvalita a hustá síť poboček po celé republice zajišťovaly firmě odbyt i v dalších letech, když jí narůstala konkurence. Zlom přišel s nástupem ekonomické krize. Zatímco ještě v roce 2009 firma vykázala zisk 7,5 milionu korun, o rok později se nečekaně propadla do ztráty 76 milionů korun.
V současnosti společnost dluží již přes dvě stě milionů. Nepomohla ani změna majitele, kdy podnik od původního vlastníka koupila v závěru roku 2011 společnost L. A. Bernkop, ani změna názvu. Namísto zavedené značky Koryna začala firma vystupovat pod novým jménem Kornab.
Letos v červnu podal management firmy návrh na konkurz společnosti a opustil svůj původní plán na reorganizaci firmy. Budoucnost společnosti je nejistá, vyrábí však zatím dál. Těžké roky má za sebou nejenom Koryna, ale celé tuzemské nábytkářství.
Garážové firmy
Ekonomická krize, která snad nejvíce dopadla na realitní sektor, po developerech a stavebních firmách nemohla minout ani výrobce interiérů a nábytku. Zatímco ještě v předkrizovém roce 2008 dosahovala produkce tuzemských nábytkářů 40,3 miliardy korun, v roce 2010 se propadla na 35 miliard. Spolu s tím dramaticky klesal i počet zaměstnanců v oboru. Ještě v roce 2006 dávalo nábytkářství práci více než devětatřiceti tisícům zaměstnanců, loni zaměstnávalo jen sedmadvacet tisíc lidí.
Přes řadu špatných čísel prokazují však tuzemští výrobci nábytku velkou odolnost. Kdo by čekal, že pokles v oboru doprovází dlouhý seznam zkrachovalých firem, mýlil by se. „Vím pouze o jedné firmě, která v oboru výroby nábytku skončila, a to společnost Intext,“ říká Tomáš Lukeš, tajemník Asociace českých nábytkářů (AČN). Podle některých výrobců nemusejí mít hubená léta pro sektor jen negativní důsledky. „Myslím, že tato doba naopak ukáže, že zdravé firmy dokážou přežít a oddělit se od těch, které nemají své výrobní a komunikační procesy nastaveny dobře,“ říká Jan Jůza, ředitel marketingu nábytkářské společnosti Ton.
I když se velké a střední firmy zmenšují, celkově subjektů vyrábějících nábytek přibývá. Včetně drobných živnostníků. Pro řadu propuštěných zaměstnanců, kteří celý život pracovali se dřevem, je totiž místo hledání nové práce často jednodušší otevřít si vlastní firmu. Mnohdy jde o malou, zakázkovou výrobu fungující v garáži nebo dílně za domem.
Dramatická proměna, kterou v posledních letech nábytkářské firmy procházejí, ukazuje, že v poli poražených nechce skončit nikdo. Firmy především investují do moderních technologií. Právě to je podle tajemníka Lukeše jedním z důvodů výrazného poklesu zaměstnanosti v oboru. A nejde jen o tuzemské nábytkářské giganty. „I malé firmy si poměrně běžně kupují zařízení v hodnotě mnoha milionů korun, čímž se jim ohromně zvedá produktivita,“ zmiňuje Tomáš Lukeš. Navíc firmy navzájem spolupracují výrazně více než v minulosti. „Větší firmy outsourcují více než v minulosti, dostupné jsou různé nábytkové polotovary a lépe připravené materiály,“ vysvětluje tajemník AČN.
Malí proti největším
Petr Sedláček provozuje truhlářskou dílnu v Ratajích u Kroměříže. Než začal podnikat, působil v truhlárně tehdy gottwaldovských Průmyslových staveb, kde se vyráběl nábytek a dřevěné interiéry pro banky, hotely a další projekty. „Člověk odcházel v půl třetí s čistou hlavou, nemusel se o nic starat. Dnes si musím všechno obstarat, od návrhu přes materiál, dopravu až po smlouvy a fakturaci,“ říká.
Původně začínal se třemi společníky v bývalém statku. Později se rozešli a Sedláček zamířil do menších prostor. Jak firma vydělávala, přestěhoval se před časem opět do prostornějších dílen. Hned zpočátku se pouštěl i do velkých zakázek, i když investovat peníze do materiálu a výroby je pro menší firmy rizikovější než pro velké společnosti. „Měl jsem štěstí, za těch dvaadvacet let podnikání jsem narazil jen na tři neplatiče,“ podotýká podnikatel.
Zvládnout velké projekty bylo náročné nejenom finančně, ale i organizačně. „Musel jsem najímat brigádníky, dělaly se čtyřiadvacetihodinové směny. Jednou jsme kvůli tomu málem vyhořeli, protože jsme přetížili elektroinstalaci, a ta se vznítila,“ vzpomíná Sedláček. Podnikatel z Ratajů je jedním z mnoha příkladů toho, že garážové firmy často konkurují těm největším. Podobně jako ve stavebnictví, kde se nyní o zakázky na opravu lesních cest ucházejí společnosti, které dosud stavěly dálnice za miliardy, také nábytkáři musejí bojovat o každou zakázku.
To však není podle Sedláčka oproti situaci v 90. letech, kdy s podnikáním začínal, jediný rozdíl. „Tenkrát bylo všude plno práce. Dělalo se vybavení pro obchody, restaurace. Nikdo se neptal, za kolik to bude, ale jak rychle to bude hotové,“ vzpomíná Petr Sedláček. „Dnes je to přesně naopak,“ dodává.
Nové konkurence garážových firem, která se rodí kvůli propouštění ve velkých nábytkářských továrnách, se ale příliš nebojí. „Často jsou to firmy, které fungují rok dva, a pak zjistí, že je pro ně pohodlnější se nechat někde zaměstnat. Není to totiž jen o tom, že si koupíte pilu a pak už jen vyděláváte. Veškeré peníze, které vydělám, musím dávat zpátky do modernizace dílny,“ doplňuje Petr Sedláček.
Sázka na design
Podobně jako v jiných oborech se ukazuje, že pokud tuzemští výrobci chtějí uspět, nemohou soutěžit s cenami levné asijské konkurence. Musejí nabídnout především špičkovou kvalitu a stále více také originální design.
Některé firmy samy přiznávají, že jim lekce v podobě ekonomické recese pomohla. „Paradoxně pro Ton bylo dobře, že krize přišla. Museli jsme se zaměřit na design a ještě více zvýšit kvalitu výsledného dokončení produktů. Obecně produkty inovovat tak, aby vyhovovaly evropským trendům. I díky tomu se nám daří stav zaměstnanců udržet -jelikož jsme jedním z největších zaměstnavatelů v kraji, cítíme velkou zodpovědnost,“ říká Jan Jůza.
Proměnu, kterou Ton prošel v posledních letech, oceňují i jejich tuzemští konkurenti. „U společnosti Ton je posun ke špičkovému designu v posledních letech velmi markantní. Vsadili na zahraniční i české designéry a udělali velký krok vpřed,“ říká Josef Barták, zakladatel nábytkářské firmy FormDesign, a dodává: „Pokud se chcete prosadit proti dovozům z Itálie a z Německa, je špičkový design podmínkou. Chcete-li exportovat, nemáte bez výborného designu šanci.“
Firma FormDesign vsadila na výrobky s originálním vzhledem hned od svého vzniku v roce 1991. Letos si za pohovku Quickstep odnesla cenu Nábytek roku. Ne vždy přitom bylo jednoduché se s takovým zaměřením na trhu prosadit. Především zpočátku, kdy lidé masově kupovali levný polský, v posledních letech pak i čínský nábytek. S největším problémem ovšem bojovala firma dlouho na jiném poli.
„Kvůli rozsahu korupce v naší zemi jsme měli v minulých letech velmi ztížené podnikání. Působíme v Moravskoslezském kraji a chodit do výběrových řízení pro veřejný sektor pro nás nemělo cenu. Všechna vyhrávala jediná firma, která měla vazby napříč politickými stranami,“ říká Josef Barták. Jako velkou satisfakci vnímá, že konkurenční společnost loni na trhu skončila. „Jsem rád, že se nám sázka na poctivost z dlouhodobého pohledu vyplatila,“ doplňuje Josef Barták.
Stejnou zkušenost má i Petr Sedláček. „Lidé zjistili, že levný nábytek jim vydrží dva tři roky. V posledních dvou letech je proto znatelný návrat zákazníků ke kvalitě. Špatnou zkušenost s levným nábytkem už nechtějí znovu opakovat,“ říká Petr Sedláček.
Kromě designu a kvality jdou nábytkářské firmy také cestou rozšiřování sortimentu. Dříve úzce specializované společnosti se tak pouštějí do dalších oborů. Firma Hanák nábytek, tradiční výrobce kuchyní, prolomila letos tabu své specializace a pustila se také do designového nábytku pro obývací pokoje, ložnice, předsíně a koupelny. Nově začala také s výrobou interiérových dveří.
Novinka ve výrobním programu má uspokojit současný trend v zařizování interiéru v jednotném designu. „Lidé stále více touží po tom, aby si mohli vybavit celý interiér nezaměnitelným rukopisem, a tak jim vycházíme vstříc. Věříme totiž, že budoucnost je v celkovém zařizování interiérů,“ říká majitel společnosti Stanislav Hanák. Firma veškerý interiér vyvíjí ve vlastním designérském studiu.
Ani v novém oboru nechce konkurovat nízkou cenou a masovou produkcí, ale kvalitou. Dveře proto pokrývá sedmi vrstvami laku, teplotní odolnost navíc dosahuje až 250 stupňů Celsia. Na rozdíl od levných, „papundeklových“ dveří se tedy tyto neprohýbají, pokud oddělují místnosti s velkým teplotním rozdílem, například garáž a obytnou část.
Pro další firmy se staly kuchyně naopak oborem, kam expandují. To se týká například společnosti ArtStyle. Ta dlouhá léta vyráběla masivní nábytek především do obývacích pokojů a pracoven. „Museli jsme reagovat na změnu poptávky. Zatímco před několika lety jsme kuchyně nevyráběli vůbec, nyní tvoří třetinu naší produkce,“ říká manažer prodeje ArtStyle Daniel Bilý.
Zpracovat, nebo spálit?
Zatímco lepší design a kvalitu mohou firmy samy ovlivnit, u dalších vlivů je to obtížnější. Obor například negativně ovlivňuje vysoká cena dřeva na tuzemském trhu. Na tu mají vliv i některé deformace tržního prostředí. „Velmi nám vadí energetická koncepce, kdy je kvalitní dřevo spalováno s dotací. Pokud by bylo spalováno bez dotace, neprotestovali bychom. Trh by si sám určil, co je důležitější, jestli energie, nebo nábytek,“ vysvětlil Tomáš Lukeš. Na druhou stranu již není nábytkářství na cenách dřeva tolik závislé jako před lety. V současnosti dřevo tvoří v průměru 40 procent používaných materiálů. Další problém představuje mizerná nálada tuzemských spotřebitelů. Ti mají kvůli reformám hlouběji do kapsy, a navíc z obav z dalšího vývoje odkládají větší investice na později. „Nábytek nepatří k tomu, co lidé nezbytně potřebují. Takže když se bude zdražovat všechno, co je k životu důležitější, tak to nábytkářství určitě příliš nepomůže,“ míní Ladislav Fiala, předseda družstva Dřevo Měřín.
Jeho slova potvrzuje i vývoj tuzemského trhu s nábytkem. Zatímco v roce 2008 se ho prodalo za 37,2 miliardy, loni už to bylo jen za 31 miliard. Podle odhadů by měl být letošní výsledek o zhruba čtyři sta milionů lepší než loňská čísla, ale k objemům trhu před nástupem krize se nebude blížit ani zdaleka. Navíc na tuzemském trhu mají výrazný podíl zahraniční řetězce jako Ikea nebo Kika. „Jejich přítomnost na našem trhu samozřejmě vliv má. Na druhou stranu do všech velkých řetězců, které u nás působí, čeští výrobci nábytek dodávají,“ zmiňuje Tomáš Lukeš. Německý polštář Tuzemské výrobce tak drží nad vodou hlavně export. Ten raketově roste ze 7,4 miliardy v roce 2008 na 12,2 miliardy korun v letošním roce. Alespoň tolik Asociace českých nábytkářů odhaduje podle výsledků předchozích měsíců. Hlavní cílovou stanicí pro vyvážející české nábytkáře je sousední Německo.
Tam stále více pronikají i firmy, pro které byl ještě před pár lety vývoz k našim západním sousedům nedostižným snem. Příkladem je společnost Mias OC z Krouny na Chrudimsku. Ta letos svůj export do Německa zdvojnásobila. Zatímco loni tam firma vyvezla nábytek za 3,9 milionu korun, letos za první půlrok už za 6 milionů. V budoucnu by měl export do Německa tvořit zhruba 12 až 13 procent celkového obratu firmy.
„Ceníme si hlavně toho, že jsme na německý trh pronikli ne jednorázovou akcí, ale postupným rozšiřováním sítě prodejců,“ říká jeden z jednatelů firmy Martin Pavliš. Úspěch v Německu přičítá i tomu, že se firma v roce 2010 osamostatnila z nizozemské skupiny Samas, která skončila v konkurzu. Závod v Krouně koupili čeští manažeři a zachránili jej před úpadkem.
České vedení dokázalo firmu vyvést z krize. Letos plánuje růst obratu o 10 procent. Zvýšil se i počet zaměstnanců, z loňských 43 se letos stabilizoval na 52. „Přijali jsme lidi hlavně do dělnických profesí,“ doplňuje další z jednatelů Aleš Sokolík. Do Německa firma exportuje hlavně kancelářský nábytek.
Růst exportu je sice pozitivní, ale přesto skrývá podle odborníků určitá rizika. Stačí prudší výkyv kurzu koruny, který zdraží tuzemské zboží, a pracně dobyté trhy se mohou velmi rychle stát nedostupnými. Své o tom vědí firmy, které od počátku 90. let vyvážely do USA. Po prudkém posílení koruny vůči dolaru se musely před několika lety velmi rychle přeorientovat a podniky, které dříve do zámoří vyvážely 95 procent své produkce, nyní často dodávají výhradně na tuzemský trh.
Vývoz do Německa a dalších evropských zemí je ale stabilnější. I přes určitou míru nejistoty tak právě sázka na export drží menší i velké firmy nad vodou a pomáhá jim kompenzovat výpadek domácí spotřeby. Právě díky vývozu loni Ton zvýšil tržby a letos očekává, že stejný trend bude pokračovat. „Musím to zaklepat na dřevo,“ uzavírá s úsměvem Jan Jůza.
Nábytek pro mazlíčky
Zatímco si lidé kvůli úsporám často odepřou nákup nového nábytku, výrobci začínají sázet na jejich slabost pro domácí mazlíčky. Na českém trhu se loni objevila nová značka Cocici, která se specializuje na výrobu nábytku pro psy a kočky. Ten má stejné funkce jako jednodušší příslušenství ze zverimexů, ale svým designem dotváří interiér. Zatímco česká firma se zaměřuje na praktické kusy jako boudy pro psy, pelíšky pro kočky nebo škrabadla, na západ od našich hranic je tento druh byznysu ještě dále. V Německu výrobci nabízejí komody, skříňky, regály nebo stoly z bukového či dubového dřeva a dalších materiálů. V luxusním provedení je má v sortimentu například firma Aranzo. Nábytku v této kategorii se možná dočkají i tuzemští zákazníci, jeden z německých výrobců v současnosti hledá pro své produkty výrobce v České republice.
