„Díky četným institucionálním změnám nejsou reálné dopady současné krize ani zdaleka tak kruté, jako dopady Velké deprese po roce 1929,“ říká v rozhovoru pro EurActiv ekonom a někdejší prezidentský kandidát Jan Švejnar. Dalšími tématy interview jsou protikrizová opatření, manažerské bonusy nebo reforma Mezinárodního měnového fondu.
Jan Švejnar
Autor: Martin Siebert
„Máme sklon špatně hodnotit riziko, přikládáme větší váhu informacím, které potvrzují naše vidění světa, a často máme sklon ke stádovitému chování,“ vypočítává Jan Švejnar důvody, proč se budou finanční i hospodářské krize opakovat i do budoucna.
„Dříve nebo později nám otrne a začneme opět ignorovat stará a jednoduchá pravidla a budeme věřit, že jejich porušování nám prochází ne kvůli tomu, že se k velkému problému teprve schyluje, ale proto, že se něco změnilo a ekonomický systém najednou funguje jinak,“ říká Švejnar.
Podle bývalého prezidentského kandidáta mají však krize „nezastupitelnou úlohu“, protože nám dávají jasný signál, že vše nefunguje tak, jak by mělo, a že se musíme „vrátit z výšin důvěry ve vlastní schopnosti zpět na zem“. „Platí, že výraznější změny v hospodářské politice i dalších oblastech je snazší docílit v době krizí či bezprostředně po krizi, často je to až krize, která umožní prosazení reforem, které odborníci již dlouhá léta navrhovali,“ odhaluje pozitiva hospodářských a finančních otřesů Švejnar.
Protikrizové balíčky? To je alchymie
Pokud jde o opatření namířená proti hrozícímu kolapsu finančního sektoru, myslí si Švejnar, že centrální banky po celém světě balancují na velmi tenké hraně, ale zároveň věří v úspěšné zvládnutí celé situace. Hlavní problém podle něj vězí v neochotě ekonomiky přijímat měnové stimuly (hodnota tzv. peněžního multiplikátoru je nízká) – centrální banky tak musí k jejímu povzbuzení tisknout mnohem více peněz než je obvyklé.
„Zjednodušeně jde o to, jak se prvotní impuls spočívající ve zvýšení měnové báze (oběživo a rezervy komerčních bank, pozn red.), přelévá finančním systémem. V situaci, kdy banky nechtějí půjčovat firmám nebo občané preferují své úspory držet v hotovosti místo ukládání do bank, hodnota multiplikátoru extrémně klesá,“ vysvětluje Švejnar.
„Problémem je, že hodnota multiplikátoru se postupně bude vracet blíže k původním hodnotám a centrální banka by měla být schopna tento moment anticipovat a postupně růst měnové báze brzdit a případně ji opět snižovat,“ dodává Švejnar s tím, že v dnešním turbulentním prostředí není tato „učebnicová doporučení“ lehké realizovat.
U fiskálních opatření a jejich účinnosti směrem k nastartování dlouhodobého růstu (který bude trvat i po jejich odeznění), vidí Švejnar v případě velkých ekonomik dvě základní podmínky. Musí se „stabilizovat a zprůchodnit finanční systém, aby byl opět schopný efektivně sloužit k financování podnikatelských aktivit“ a také „nastolit důvěra v další vývoj mezi podnikateli a spotřebiteli“.
„Jde zde o to, zda se situace a nálada v těchto ekonomikách v době působení stimulů zlepší natolik, aby roli vládních výdajů dokázaly převzít výdaje na soukromou spotřebu a investice,“ říká Švejnar a dodává, že malým otevřeným ekonomikám (jako je ta česká) nezbývá než provádět uvážlivou a transparentní hospodářskou politiku a čekat, až dojde k celosvětovému oživení.
Na velikosti nezáleží **
Jak známo, německá kancléřka Angela Merkel se na začátku září (za vydatné francouzské podpory) opět opřela do nadměrných bonusů pro manažery některých finančních ústavů, které podle jejích slov běžné občany „pěkně vytáčí“. Očekává se, že toto téma bude také jedním z hlavních bodů nadcházejícího jednání států G20.
Jan Švejnar k tomu říká: střílíte ostrými, ale na špatný cíl. Podle něj se až příliš diskutuje o samotné výši manažerských odměn, ale už méně o jejich struktuře, která byla pro sklon k nadměrnému riziku podstatnější.
„Svým způsobem je možné, že k tomu (ke vzniku finanční krize, pozn red.) mohla přispět i výše odměn (astronomické odměny mohly vést k neodůvodněnému nadhodnocení kvality vlastního úsudku), ale významnější roli hrála struktura kontraktů, rozdělení rizika v kontraktech a vymezení časového horizontu rozhodujícího pro stanovení odměn,“ vysvětluje Švejnar.
„Bude zajímavé sledovat, jakým směrem se trh v této oblasti bude vyvíjet a jak se ustaví nová tržní rovnováha ve vztazích mezi vlastníky a manažery. Vyplácené bonusy jsou totiž součástí vztahu mezi těmito dvěma skupinami, a to, co si mezi sebou vlastníci a manažeři soukromých společností dohodnou, bude vždy záviset především na nich,“ upozorňuje Švejnar s tím, že podle něj by snahy o regulaci manažerských odměn ze strany státu byly v současnosti „dosti bezzubé“.
Celý rozhovor s Janem Švejnarem si můžete přečíst zde.
