Jiří Pehe: Vytunelovaná demokracie
Politolog Jiří Pehe se stal miláčkem českých médiích poprvé během voleb roku 1996, kdy po svém návratu z emigrace (1981) a z angažmá v mnichovské redakci Svobodné Evropy okomentoval v televizních debatách nástup Miloše Zemana a zrod menšinového pravicového kabinetu Václava Klause. Rok nato Pehe vstoupil do služeb Václava Havla, po roce 1998 se kvůli svým názorům stal terčem stran oposmlouvy a pokusil se o aktivní politiku v občanských iniciativách typu Impuls 99. Mezitím ovšem vycouval z Hradu (1999) a po vyšumění iniciativ je dnes zpět v klidnějších akademických vodách: řídí New York univerzity v Praze a přednáší politologii.
Jakkoli Pehe během své politologické a analytické kariéry napsal stovky článků a esejí, ty z popsaného období jsou výjimečné tím, že dostaly příležitost oslovit široké publikum, a spoluutvářely tak veřejné mínění. Publikace Vytunelovaná demokracie obsahuje čtyřiadevadesát textů z té doby a hned je třeba říci, že název sbírky obsahu odpovídá. Sloveso tunelovat díky Miloši Zemanovi v letech 1996-2002 kralovalo nad českou kotlinou jako snad žádné jiné. Zeman moudře usoudil, že v nejlepším je třeba odejít a stejně tak nakladatelství Academia správně rozpoznalo, že s končící érou tunelářů nastal čas vydat Peheho bilanční retrospektivu.
Publikaci tvoří tři oddíly: obecné úvahy (Demokracie a občanská společnost v éře globalizace), zahraničněpolitické analýzy (Mezinárodní vztahy a Evropská unie) a komentáře domácí scény (Česká politická kultura a politický systém). Zejména třetí blok obsahuje svého času odvážné prognózy, které ne vždy politologovi Pehemu vyšly. Kupříkladu článek Zeman promarnil silný mandát z října roku 2001 dnes už jen svým názvem vyvolává úsměv. „Miloš Zeman měl velkou šanci odejít se ctí,“ (str. 255) tvrdil Pehe skepticky, přestože nyní je Zemanův odchod všeobecně považován za nečekaně elegantní. Naopak jasnozřivým se Pehe ukazuje třeba v textu nazvaném Tvůrce českých mýtů z konce 20. století (červen 2001. Když rozebírá postavení Václava Klause v čele ODS a jeho stranické okolí, píše: „Uspokojovat ho nemůže ani oněch zhruba pětadvacet procent voličů, kteří ho znovu podpoří v příštích volbách, protože se jedná o uzavřené voličské ghetto.“ (str. 246)
S odstupem si čtenář při četbě Peheho článků uvědomí, do jaké míry svého času korelovaly názory autora s míněním prezidenta Václava Havla. Tak například nápad s potřebou nástupu mladé generace politiků Havel rozvíjel v posarajevském období, když se objevili mladíci Gross, Mlynář, Bursík či Langer – Pehe o tomtéž psal už v květnu 1997 (str. 165). Autor také často kritizoval chystanou a nakonec nerealizovanou reformu volebního zákona (str. 277, 305). Právem mimo jiné i proto, že viděno zkušeností letošních voleb by zavedení opatrně většinového systému beztak nevedlo k většinové vládě vítězné strany. Na to by ČSSD musela dostat alespoň 35 procent hlasů, což se nestalo.
Pehe si svými „prohradními“ názory vyrobil jak řadu příznivců, tak odpůrců. Ze sumy jeho – mimochodem jazykově brilantních - textů výrazně vysvítá známá věc, že opustit střízlivý pohled na českou politiku jej přiměly zejména čím dál kontroverznější osobnost Václava Klause a opoziční smlouva: Pehe je těmito fenomény občas až nekriticky uhranut. Jeho občanský přístup je možná leckomu sympatický, ale jako politolog si tím trochu kazí renomé. Opostory skončila, otázkou však je, kde bude Jiří Pehe hledat nové téma.
Jiří Pehe: Vytunelovaná demokracie. Academia, Praha, 2002, 334 stran, cena neuvedena.
