Odmítnutí nedotaženého plánu ministra Bursíka vládou je projevem její odpovědnosti
Čestmír Klos konstatuje (EURO 2/2009), že „čeští ministři odmítají evropskou tradici a nechtějí mírnit svou ekologickou stopu“. Odvozuje to z faktu, že ministra životního prostředí Martina Bursíka „zahnali s nápadem“ na takzvaný „offsetting leteckých emisí oxidu uhličitého“ spojených se zajištěním českého předsednictví EU.
Racionální přístup
Klos se dovolává odpovědnosti českého kabinetu. Vládní odmítnutí nepromyšleného a nedotaženého plánu ministerstva životního prostředí (MŽP), spočívajícího v neovlivnitelném a nepodloženém transferu minimálně dvou miliard korun z českého státního rozpočtu do „globálního fondu“, je však právě projevem odpovědnosti a vítězstvím racionálního přístupu. Dokument, s nímž Bursík neuspěl na lednovém jednání vlády, navrhuje „zapojit všechny resorty do programu náhrad za emise CO2 z letecké dopravy vzniklé v rámci služebních cest státních úředníků během předsednictví ČR v Radě EU ke zvýšení pozitivního image CZ“. Klos tento cíl interpretuje jako závazek předsednického státu EU, dle nějž „zvýšené emise, způsobené nadměrným létáním úředníků, bude finančně kompenzovat“. O co tedy jde?
Neznámý cíl
Letecké cesty úředníků jsou plánované dlouho předem. A navíc platí, že čím více ambicí, tím více setkání. V dokumentu popisujícím české předsednictví EU každý zjistí, že právě MŽP patří mezi nadprůměrné cestovatele, zatímco hospodářské resorty více šetří prostředky daňových poplatníků. Kdyby MŽP chtělo skutečně omezit emise, nebylo by lepší tolik necestovat a využít fungujícího systému videokonferencí?
Je tedy cílem takzvaného offsettingu snížení emisí oxidu uhličitého nebo zajištění příjmu pro fond Globální aliance pro změnu klimatu? Neměli by daňoví poplatníci vědět, jak by se ve fondu hospodařilo s jejich často nedobrovolně vynaloženými penězi? Kdo fond kontroluje, jaké má náklady na vlastní fungování a jak se rozhoduje o výdajích? Kdyby Bursíkův materiál poskytoval na tyto otázky jasné odpovědi, mohl třeba kabinet diskutovat jinak. Stejně jako v případě, že by dokument prošel do vlády standardní procedurou, protože záměr jistě nebyl nový a neočekávaný. Tedy s připomínkami ministerstev, a nikoli ve formě bleskového „vánočního překvapení“.
Účinnější postup
Otázek je mnoho, odpovědí málo. Na pravou míru by bylo vhodné uvést i informaci, že „zelená ministerstva“ navzdory vládnímu odmítnutí návrhu „offsettingu“ budou své evropské cesty zpoplatňovat dle „emisního klíče“. Pokud s tím tyto resorty počítaly dopředu, při tvorbě rozpočtu, který schvaluje parlament, a mají na to rozpočtovou subkapitolu, je to v pořádku. Pokud nikoli, dostanou se do zásadního rozporu s platnou legislativou, například s rozpočtovými pravidly.
Co je to emisní klíč? Jde o problematické vyčíslení množství emisí CO2 vyprodukovaných uskutečněným letem a přepočítaných na jednoho pasažéra, zejména pak o přepočet na finanční hodnotu odpovídající ceně emisní povolenky. Tato cena povolenky je v současnosti relativně nízká, neboť se na burze neobchodují všechny emise CO2, a vůbec ne z letecké dopravy. Jde tedy o „tržní hodnotu“ jiné komodity a na jiném trhu.
Mnohem účinnější postup než stachanovské závazky a normování od zeleného stolu tkví v korektní diskusi o ekonomických, environmentálních i sociálních dopadech různých opatření na snižování emisí, zejména znečišťujících a zdraví škodlivých látek. A také v preferování dobrovolných přístupů a závazků podniků – právě ty totiž vedou k zásadním inovacím a změnám technologií. Regulace, jako jsou poplatky či jiné kvazidaně, peníze z byznysu odčerpávají, a proto se investice většinou odkládají. Naopak, uskutečněné „miliardové investice velkých koncernů“, o nichž hovoří Klos, nejsou většinou vynakládané z donucení, ale z přesvědčení. A právě to si všichni, nejen „čeští ministři u evropského kormidla“, uvědomují.
Polemika:
Na článek Nastupují křováci od redaktora týdeníku EURO Čestmíra Klose (EURO 2/2009) zareagoval Erik Geuss, ředitel sekce Strategie a ekonomiky průmyslu na Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR.