Hlavolam Raúla Castra: mít dvě měny je neúnosné, ale současný systém se bude rušit jen těžko
Do června příštího roku má z Kuby zmizet duální měnový systém. Slíbil to Raúl Castro, třiaosmdesátiletý komunistický vládce jedné z nejméně svobodných zemí světa. Je to podle ekonomů krok správným směrem – ovšem snadněji se to řekne, než provede.
Středokubánské město Sancti Spíritus může západnímu pozorovateli uvyklému na pojem „stotisícové město“ připadat jako nešťastně pojmenované: nejenže v něm na první pohled zjevně schází Duch svatý, nýbrž také jakýkoli jiný. Bary jsou chmurně temné a dopravu obstarává často koňské spřežení; starý moskvič, jeden ze tří vozů místní taxislužby, jezdí tankovat za prázdnou stodolu místo k pumpě, protože jen benzin kupovaný načerno je cenově dostupný.
Ospalému hlavnímu náměstí dominují dva obchody zvané Electrohogar; prodávají elektrické spotřebiče. Jeden je zavřený a více než polovinu druhého zabírá prodej zmrzliny a chlazených nápojů. V jednom z rohů je narovnáno zboží, jež dalo obchodu název: elektrické kulmy na vlasy, lednice a pračky. Pračka se sušičkou od korejské firmy Daewoo přijde na 910 pesos. Při zhruba pěti stovkách průměrného měsíčního platu to sice není zrovna láce, ale také žádná tragédie, řekli byste.
Vtip je v tom, že cena není uvedena v oněch pesos, které si Kubánec může legálně vydělat, nýbrž v CUC, takzvaném konvertibilním pesu. Oficiální kurz tohoto konvertibilního pesa je jedna ku jedné k dolaru a zároveň i k „domácímu“ pesu; alespoň tak to funguje pro účely ekonomické statistiky. Ve skutečnosti však za jedno konvertibilní peso dáte v oficiálních směnárnách 24 pesos domácích. Cena pračky se sušičkou tak najednou vyskočí na hodnotu čtyřletého platu. I to však je samozřejmě jen teorie; ve skutečnosti si ji nejspíš nepořídíte nikdy, protože k přežití potřebujete zhruba tisíc domácích pesos měsíčně – ano, zhruba dvojnásobek hodnoty průměrného platu.
DRAHÉ KUBÁNSKÉ BONY
Je zjevné, že někde něco nefunguje. Systém dvojí měny známe i z předlistopadového Československa; tuzexové koruny či bony stály teoreticky korunu, ovšem v praxi dvě koruny padesát nebo pět nebo sedm, podle vývoje ekonomické výkonnosti (který měl, stejně jako dodnes na Kubě, jediný směr, a sice dolů). Rozdíl je v tom, že zatímco předrevoluční Čechoslováci si za své vyšmelené bony kupovali luxus (tím se myslí finská vodka, pěnivý šampon a jiné než plastové oblečení), Kubánec shání konvertibilní peso, aby se najedl. Drtivá většina čehokoli, co má nějakou hodnotu, je k mání pouze za měnu, která je oficiálně určena pouze pro zahraniční obchod a turisty.
S konvertibilním pesem si Kubánci užili už hodně legrace. Používat se začalo někdy v polovině osmdesátých let a v letech 1993 až 2004 bylo jednou ze tří oficiálně platných měn – kromě toho se dalo platit ještě domácím pesem a americkým dolarem. Potom se ale Fidel Castro namíchl na Američany a jejich zostřené sankce a dolar zakázal.
Namísto toho se platilo pouze ve dvojích pesos, přičemž hodnota toho konvertibilního (ono slovo je mimochodem matoucí, protože skutečně směnitelná je tato měna pouze na Kubě) byla uměle zavěšena na dolar. V roce 2008 dokonce havanští komunisté rozhodli, že peso stojí 1,08 dolaru, což z jejich pesa činilo nominálně dvanáctou nejsilnější měnu planety. O tři roky později mu zase Raúl Castro necelých osm procent nominální hodnoty ubral, když usoudil, že 1 : 1 k dolaru stačí.
Takový schizofrenní systém má své výhody i nevýhody. Výhody pociťuje především kubánské vedení, jemuž umožňuje takřka dokonale ovládat veškerou ekonomiku, ačkoli čtvrtina z ní již dnes je v soukromých rukou (viz graf ). Může také libovolně fixlovat s ekonomickými statistikami – jestliže Havana například udává HDP za rok 2013 ve výší 77 miliard pesos, nikdo neví, v jakém kurzu vůči dolaru je to počítáno. Oficiální sazba 1 : 1 je samozřejmě absurdně nadhodnocená, ale realitě neodpovídá ani běžně používaný kurz 24 : 1. Patrick Symmes, reportér agentury Bloomberg, jež problémům s kubánskými měnami letos v květnu věnovala obsáhlý text, píše, že „od vystrašeného muže v jedné temné havanské aleji dostal za jediný dolar 125 domácích pesos“.
Tak či tak, stav věcí je neúnosný natolik, že se Raúl Castro letos rozhodl se schizofrenním měnovým systémem skoncovat: konvertibilní peso má zmizet. „Nastane Den nula,“ citoval Castra list El Economista de Cuba. Po něm zůstane jednotné, „všekubánské“ peso; jeho plovoucí kurz bude určován vztahem ke koši pěti měn (americkému dolaru, euru, jüanu a „dvěma dalším, které budou oznámeny později“, jak napsal kubánský vládní věstník Gaceta Oficial).
V JAKÉM KURZU?
Potíž je v tom, že nikdo neví, kdy se tak stane; jediným vodítkem je, že Castro slíbil, že tak učiní do příštího sjezdu komunistické strany, jenž je naplánován na červen 2016.
I kdyby slovo dodržel, na což není radno spoléhat (český čtenář může mít v paměti, jak se Antonín Zápotocký v roce 1953 dušoval, že žádná měnová reforma nebude – ještě pár hodin před jejím provedením), zbývá klíčová otázka, v jakém kurzu bude konvertibilní peso převedeno na peso všekubánské. Jak píše týdeník The Economist, pokud by převod proběhl v oficiálním kurzu 1 : 1, znamenalo by to okamžité znehodnocení veškerých úspor nepočetné střední třídy. Realističtější kurz 24 : 1 by sice zvýšil konkurenceschopnost, ale zase by bezprostředně prohloubil příjmové rozdíly mezi aktéry domácí ekonomiky (té, jež dnes vyplácí v domácím pesu) a ekonomiky externí, jejíž protagonisté vydělávají v pesu konvertibilním. Tomu se bude Castrův režim pochopitelně chtít vyhnout. The Economist Intelligence Unit proto odhaduje, že kurz se bude pohybovat někde mezi 1 : 10 a 1 : 15. A pokud na měnovou reformu navážou další kroky, třeba půjdou i pračky v Sancti Spíritus na odbyt lépe než dnes – ale to je pořád hudbou budoucnosti.
Kubánské reformy v číslech • 79 procent Kubánců je nespokojeno se stávajícím ekonomickým systémem. • 70 procent Kubánců tvrdí, že si chce založit vlastní firmu. • 64 procent Kubánců si myslí, že normalizace vztahů s USA přinese změnu ekonomického systému. • 37 procent si Kubánců myslí, že normalizace vztahů s USA přinese změnu politického systému. • 300 milionů dolarů činí roční import na Kubu z USA (maso, drůbež, sójové boby, kukuřice, krmivo pro hospodářská zvířata). • 77,2 miliardy pesos čítal HDP podle oficiálních údajů; to může znamenat leccos, od 77,2 miliardy dolarů (podle oficiálního nominálního kurzu 1 : 1) až po 3,2 miliardy dolarů podle kurzu 24 : 1, což je kurz platný pro směnu v bankách a směnárnách. Zdroje: The Washington Post, CIA
O autorovi| Daniel Deyl • deyl@mf.cz
