Roky hojnosti jsou u konce a ani moc dlouho netrvaly a zase tak moc se při nich nehodovalo. Alespoň v Evropě. Růst HDP se po tři roky držel dost nízko nad dvěma procenty a trvalo to, bratru, tři roky. A to při velmi nízké nezaměstnanosti naznačující velmi vysoké využití produkčních kapacit a expanzivní měnové politice Evropské centrální banky, která pumpovala do ekonomiky nové peníze odkupy cenných papírů na trhu a udržovala nulové základní úrokové sazby. Teď přichází zpomalení růstu - ještě dřív, než se centrální banka začala vracet k normální měnové politice. Odkupy na trhu skončily teprve se starým rokem a minulý týden už šéf ECB Mario Draghi připustil, že banka je připravena s nimi v případě potřeby zase začít.
Česko je na tom přece jen o něco lépe. Zřejmě i proto, že prošlo o něco hlubším poklesem v době krize a firemní sektor se díky tvrdé fiskální a střízlivé měnové politice významně oddlužil a dokázal pak využít uvolněných podmínek, když ČNB začala intervenovat proti koruně a zlepšilo se i okolní prostředí. A teď zase začíná všude kolem přituhovat, přestože na palubě se stále tančí a experti a politici nás přesvědčují, že nejde o návrat k recesi, ale o chvilkové ochlazení.
Menší potenciál
I kdyby měli pravdu, růstový potenciál evropské ekonomiky je jednoduše nižší, než byl před krizí, a s vnějším šokem se Evropa vyrovnávala mnohem pomaleji a hůře než Amerika. Na předkrizovou úroveň se unijní HDP dostal až v roce 2015; ve stejné době už byly USA o deset procent výše než v roce 2007.
Ilona Švihlíková Můžeme si dovolit recesi? Centrální banky jsou bez střeliva
Vina za to bývá dávána především pomalé reakci měnové politiky ECB a rigidnímu německému přístupu k fiskální politice. Případně se občas diskutovalo o způsobu řešení krize bankovního sektoru, kde USA postupovaly rychle a rázně vyvlastňovaly akcionáře, zatímco v Evropě to řešila měnová politika metodou vyhnívání. Aby toho nebylo málo, byly banky týrány přitvrzováním regulatorních pravidel a především tvrdým požadavkem na navyšování kapitálové přiměřenosti.
Následkem byla dlouhodobá neschopnost bank financovat ekonomiku novými úvěry a neustálá obava, kdy a kde zase vznikne problém. Koneckonců nestabilní a špatnými úvěry přetížený italský bankovní systém není dořešen dodnes.
Kritici evropské integrace pak nemohou opomenout neblahou roli společné měny, která znemožnila jižní periferii EU adaptaci znehodnocením kurzu vlastní měny. Na jižní problémy přitom bylo zaděláno už před krizí, protože společná měna od samého počátku způsobovala ekonomickou divergenci členů eurozóny. HDP na hlavu v paritě kupní síly podle Eurostatu dosahoval v roce 2000 v Itálii 118 procent průměru EU. V roce 2009 to už bylo jen 106 procent a v roce 2016 pouhých 96 procent. A to do průměru na počátku století nejsou počítány postkomunistické země, které ještě nebyly členy EU a po svém vstupu snížily celkový průměr EU. Dokládá to významný pokles konkurenceschopnosti těchto zemí a z toho se odvíjející významný růst zadlužení, což ve vzájemné kombinaci velmi zkomplikovalo vyrovnávání se s krizí.
Slabá vazba volič-politik
Dalo by se to dalekosáhle rozvádět a vést o tom vášnivé polemiky. Lze ale nalézt příčiny slábnutí potenciálu mohutné čtyřsetmilionové ekonomiky jen v jejím modelu integrace a z definice vždy suboptimálních makroekonomických politik? Ona má Evropa totiž ještě další specifika, jejichž vliv na hospodářský růst a blahobyt nejsou hned vidět, ale to neznamená, že následky nejsou stejně vážné, ne-li vážnější a dlouhodobější. O těch se však nemluví a dosud se ani neslušelo o nich mluvit.
Evropská unie představuje jen sedm procent světového obyvatelstva, vytváří kolem osmnácti procent světového HDP, ale rozdává padesát pět procent světových sociálních výdajů. To neznamená jen to, že pracovní síla je drahá a špatně se motivuje, což brzdí žádoucí strukturální změny. Vysoký podíl příjmů domácností nenavázaných na výkon ekonomiky navíc oslabuje vazbu odpovědnosti mezi voličem a jím zvoleným politikem. Volič příliš neřeší, zda rozhodování jeho zástupce v parlamentu ovlivňuje chod jeho fabriky.
Nastal čas připravovat se na horší časy. Čtěte více:
Zkouška orchestru, než začne stoupat voda. Recese přijde, jsme připraveni?
Tato vazba, velmi podstatná pro fungování demokracie, se vytrácí. Mohutný přenos rozhodovacích kompetencí od voličům blízkých parlamentů na bruselskou administrativu pak tento trend jen posiluje.
Vytváří to prostředí pro vznik politické oligarchie, která si uzurpuje ekonomickou moc prostřednictvím regulačních zásahů do tržních mechanismů víceméně mimo mandát získaný od voličů. Tak vznikly tzv. evropské politiky a od nich odvozené systémy evropských dotací, které sice opticky distribuují kapitál od ekonomicky silnějších členů Unie k těm slabším, nicméně tak činí nikoli na základě tržní informace, ale podle politické preference.
A to je vždy problém. Výrazně se projevil zejména v souvislosti s fenoménem klimatické změny a dalších „zelených“ témat. Pomiňme na chvíli samotnou smysluplnost politiky snižování emisí oxidu uhličitého z hlediska jejího reálného vlivu na vývoj klimatu i zjevnou neúčinnost zvolených politik na reálné emise. Podívejme se raději na dopady, jaké to má na evropskou ekonomiku, její konkurenceschopnost a růstový potenciál.
Přečtěte si: Pokus o optimistického průvodce českou budoucností
Jako první to odskákala energetika jako viditelně největší znečišťovatel. Mantrou se staly „obnovitelné zdroje“. Byl stanoven jejich podíl na celkové produkci energie na dvacet procent v roce 2020, což bylo dále navýšeno pro rok 2030 na 32 procent. Protože takto produkovaná energie nebyla a stále není v tržních podmínkách konkurenceschopná, byla posazena na silnici s absolutní předností v jízdě. Energetické systémy tak musejí odebrat veškerou produkci větrníků a solárů a až pak mohou sáhnout po klasických zdrojích. A protože ani to nestačí k návratnosti investic, jsou poskytovány investiční a provozní dotace.
Klasické zdroje v důsledku toho ztratily schopnost využívat optimálně svoji kapacitu. Jejich náklady stouply, zatímco výkupní ceny klesaly. Aby toho nebylo málo, „staré“ elektrárny byly zatíženy emisními povolenkami a platí za každou vypuštěnou tunu CO2 nemalou částku státu.
Mráz přijde z Pekingu: světovou ekonomiku čeká ochlazení
Důsledkem byla naprostá ztráta rentability investic v klasické energetice. A tak se investovat přestalo. To mělo samozřejmě fatální důsledky pro evropské energetické strojírenství. Energetické divize Siemensu, Alstomu, ABB a mnoha dalších strojírenských koncernů, včetně bývalých závodů naší plzeňské Škody, ztratily odbyt a tím i perspektivu. A s nimi podniky návazných odvětví výroby a služeb. Dohromady statisíce zaměstnanců.
Tradiční odvětví s vysokou přidanou hodnotou, sofistikovaným vývojem a vysoce kvalifikovanou a dobře placenou pracovní silou ztratilo a dál ztrácí konkurenceschopnost. Nikoli v tržní soutěži, ale politickým zásahem.
Zastavené jádro
Ještě horší je osud jaderného strojírenství. Systematická zelená propaganda a lobbistický tlak mimo demokratickou soutěž a zcela proti trhu zastavily rozvoj jaderné energetiky v Evropě. Smrtelný zásah jí zasadila Angela Merkelová rozhodnutím odstavit německé jaderné zdroje. Technologicky špičkové odvětví spojené s elitním výzkumem a vývojem opustilo starý kontinent.
Udržení kompetencí a financování dalšího vývoje posilujícího bezpečnost i efektivnost totiž vyžaduje stálé zakázky. A s tím je v Evropě konec. Ještě před pár lety, kdy ČEZ pořádal tendr na dostavbu Temelína, byla ve hře alespoň francouzská Areva a Američané. Jestli dnes někdo někde postaví jadernou elektrárnu, tak je to už jen Rus, Číňan či Korejec. A budou to oni, kdo dosáhnou na novou generaci zcela bezpečného a bezemisního zdroje energie, zatímco Evropané budou v garážových firmách bastlit jednoduché kotlíky do bioplynek. Dobrovolné předání technologického náskoku ekonomickému soupeři je fascinující a těžko budeme v historii hledat obdobu.
Kupředu, elektrická! Automobilový průmysl v Evropě se dramaticky mění
Voluntaristickým zásahem vyvolané strukturální změny se šíří do celé ekonomiky a mají dopad i mimo sektor průmyslu - na služby finanční, právní, bezpečnostní, ale i na výzkum a vývoj v řadě technických oborů. Slibovaný vzestup průmyslu obnovitelných zdrojů se nekoná a ani se konat nemůže. Přidaná hodnota je tak nízká, že nepokryje vysoké evropské platy a sociální standardy, a třeba v případě solárních panelů vyžaduje suroviny, které v Evropě nejsou a čínská konkurence je má pod nosem.
Z energetiky, která svou ziskovostí a efektivností táhla významnou část sofistikovaného průmyslu, je nyní odvětví, které poskytuje potřebnou službu jen díky transferům přidané hodnoty vytvořené někde úplně jinde. Dopad na růstový potenciál je nasnadě. Kdyby to mělo alespoň nějaký kvantifikovatelný dopad na to planetární klima… Ale ono to žádný dopad nemá.
Revoluční likvidace
A tak pokračujeme dál kolem bílých skal. Hlava nehlava, i kdybychom se měli jít pást. A po posledním hitu, jímž je boj s emisemi automobilů, k tomu nebude daleko. Jestli je Evropa v nějakém oboru ještě světovým technologickým lídrem, tak jsou to autíčka. Přirozený tržní vývoj, kdy dochází postupně ke snižování spotřeby, až se najde alternativní pohon, jehož užitná hodnota vůči ceně je skutečně lepší než u benzinu a nafty, přetrhla evropská klimakterická politika absurdním a od reality odtrženým emisním nařízením, které nutí evropské automobilky přejít na elektrické pohony, jakkoli jsou výrazně dražší a jejich užitná hodnota je nižší než u těch dieselů či benziňáků.
A především zde existuje zásadní konkurenční výhoda Číny, která disponuje většinou zásob surovin pro výrobu toho nejdražšího a nejproblematičtějšího komponentu - baterií. Ty navíc nejsou také žádný technologický zázrak a vyžadují toleranci země výrobce k ne zrovna nejzdravějším pracovním podmínkám v továrnách a ekologickým dopadům při likvidaci tohoto produktu. Navíc je otázkou, zda je vůbec na světě v těžitelných zásobách tolik lithia, kolik bude při této revoluci potřeba.
Je vysoce pravděpodobné, že nakonec si praxe a stále žijící trh vynutí zcela jiný pohon. Ten ale nepochybně nevznikne v revolučně zlikvidovaných evropských automobilkách. Tomu se prostě říká „trefit tu správnou cestu do chudobince“. To se pak rachitickému růstovému potenciálu evropské ekonomiky nelze moc divit.
Dále čtěte:
Konkurenceschopnost Česka stagnuje, v inovacích výrazně zaostáváme
Komentář: Ochlazení ekonomiky? Zatím fakt nemrzne
