ČSSD se musí specializovat na určitou skupinu voličů a dle toho si vybrat vůdce
Po „nevítězství“ v květnových volbách se jistá frustrace sociální demokracie dala očekávat. Dosavadní předseda strany Jiří Paroubek na funkci hned po vyhlášení volebních výsledků rezignoval a dnes je téměř řadovým poslancem. Vedení strany převzal první místopředseda ČSSD Bohuslav Sobotka. Ve svých 38 letech mimochodem už podruhé. Jako „úřadující předseda“ byl v čele ČSSD již před pěti lety po rezignaci Stanislava Grosse a před nástupem Paroubka, který tehdy rozjívenou stranu „postavil do latě“ a zavelel. A strana se uvedla do chodu a z devíti procent volebních preferencí na jaře 2005 to v červnu příštího roku ve volbách do sněmovny dotáhla na víc než 32 procent hlasů. Sobotka však sociální demokracii „do latě“ nepostavil, nezavelel jí a neuvedl ji do chodu. Nějakého „generalissima“ však ČSSD v čele potřebuje, poněvadž když ho – jak vidno – nemá, stává se nevýraznou a rozhádanou.
Pravda, Sobotka je v nezáviděníhodné situaci! Stranu převzal pouhých pět měsíců před dalšími, tentokrát komunálními a senátními volbami. Z oněch pěti měsíců jsou sice dva „hluché“ prázdninové, navzdory tomu měl ČSSD se svými stoupenci zmobilizovat a zorganizovat stranický sjezd už na září, aby nešla do říjnových voleb s „úřadujícím“, ale s řádně zvoleným předsedou se silným mandátem a pevnou autoritou. Urychlené uspořádání sjezdu by nebylo o mnoho riskantnější než osočování a hádky významných představitelů ČSSD, jež propukly v čase provizoria a potenciální příznivce strany ještě víc znejistí. Z výsledků aktuálních šetření veřejného mínění přitom ČSSD stále vychází jako „jednička“, i když TOP 09 a ODS jí už „leží na zádech“. Brzy to však přestane platit a v říjnových volbách nedopadne ČSSD dobře, pokud bude dál přešlapovat na místě a její předáci se vzájemně napadat a urážet.
Aby se však mohla ČSSD opět aktivně zapojit do politiky, musí se rozhodnout, jakou stranou chce vlastně být. Tím, že ve volbách výrazně uspěla TOP 09 na pravici a poblíž „středu“ Věci veřejné (VV), se pro ODS a ČSSD výrazně zúžil prostor, odkud až kam se mohou „rozkročit“. Jiří Paroubek byl patrně posledním předsedou české sociální demokracie, který pro ni mohl hledat voličskou klientelu v širokém pásmu od levicových radikálů jednou nohou v KSČM až po středostavovské vrstvy. Do tohoto prostoru se nyní vklínily VV, jejichž populistickým slibům, propagování referend, přímé volby starostů a dalším požadavkům původem z arzenálu ČSSD dalo přednost téměř jedenáct procent voličů. Je to zhruba tolik, kolik jich od voleb 2006 ztratila sociální demokracie! Chytlavý program má i Suverenita Jany Bobošíkové, jež pokud bude dál nabírat příznivce, omezí i akční rádius ČSSD.
Co to znamená, je jasné. ČSSD se musí „specializovat“ na určitou skupinu voličů a dle toho si vybrat vůdce. Prakticky má dvě možnosti. Může se nasměrovat hodně doleva, „vyfouknout“ část příznivců komunistům, ale zároveň tím přijít o podporu „levého středu“. Tímto směrem vykročil před volbami Paroubek a vhodného pokračovatele by našel ve středočeském hejtmanovi, rétoricky drsném Davidu Rathovi, jehož ostatně expředseda do vedení ČSSD provokativně doporučil. Druhá možnost je špidlovská. Pro ČSSD by znamenala odtáhnout se od KSČM a hledat si příznivce ve „středu“ mezi liberálními intelektuály, živnostníky, drobnými podnikateli či zelenými, křesťanskými a jinými občanskými iniciativami. Tento obrat by s ČSSD asi dokázal provést jihomoravský hejtman a kandidát na předsedu strany Michal Hašek. Stejně jako dokázal v krajském zastupitelstvu odejít po dvou letech z koalice s ODS a vytvořit novou s lidovci. Dle brněnského politologa Stanislava Balíka by se však mohla ČSSD také posunout „úplně do středu a v roli menší sociálně-liberální strany akcentující všemožná postmoderní práva být vítaným partnerem téměř pro všechny“. Po protagonistovi takového směru však není v ČSSD ani vidu ani slechu. Liberální „střed“ představovalo před dvaceti lety Občanské hnutí, ale po fiasku ve volbách 1992 brzy dožilo. Straničky, jež na ně navázaly, už víceméně jen živořily.
Flirt s liberalismem by pro ČSSD znamenal podstatnou ztrátu vlivu, a proto si jej nedovolí. Naopak ať už půjde ČSSD se Sobotkou a Rathem v Paroubkových šlépějích doleva, anebo s Haškem, Milanem Urbanem a dalšími špidlovskou cestou, vládní moc pro ni zůstane dosažitelná. Musí se však pro jednu z možností rozhodnout dřív, než ji vnitřní sváry rozštěpí. Na rozdělení do názorových frakcí, jež by se sice přely, ale „stranický prapor“ nesly společně, je ČSSD stále příliš malým tělesem.
