ČR v roce 2015
Čím víc se totalitní režim vyžíval ve všelijakých futurologických konstrukcích, tím větší byl po listopadu 1989 odpor ke všemu, co jen trochu zavánělo sociálním inženýrstvím nebo plánováním. Živelnosti ale do času, pomalu nazrává doba vědeckého bilancování a prognóz. Mezeru na trhu vizí nedávno zdařile zaplnilo Centrum pro sociální a ekonomické strategie (CESES) při Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy vydáním obsáhlé studie Vize rozvoje České republiky do roku 2000. Devítičlenný kolektiv autorů vedený profesorem Martinem Potůčkem hned v úvodu upozorňuje, že jde o první pokus formulovat vývojové trendy v celku. Podklady připravilo pětatřicet odborníků, spolupracovníků bylo dohromady 240.
Ambiciózní dílo má tři části: Oddíl A podrobně definuje výchozí stav a kladné i záporné vyhlídky. Jednotlivé oblasti života společnosti mají vždy po kapitole. Některá je napsána čtivě, jiná striktně nezaujatě, další svou kritičností nezapře praktické politické zkušenosti autora s problematikou (například o obraně a bezpečnosti, PhDr. Antonín Raška, str. 52). Pozoruhodný rozbor vnějších vlivů počítá s pěti variantami dalšího osudu Evropské unie: 1. EU převezme liberální model USA; 2. EU se rozpadne; 3. prosadí se myšlenky nové sociální demokracie; 4. dojde k odklonu od spotřební společnosti; 5. v EU budou vládnout velké státy. Autoři věří v bod tři nebo čtyři. Mezi vnitřními vlivy (mimo jiné kriminalita, právní stát, veřejná správa, veřejný sektor, ekonomický růst, občanský sektor, sociální vztahy) stojí za ukázku analýza politického systému. „Lze identifikovat rovněž tendenci k jednostranné dominanci politických stran v řízení společnosti, jež pronikla i do státních institucí a ztížila tvorbu státní politiky a stranicky neutrální výkon státní správy. Tento stav lze charakterizovat jako zúženou podobu demokracie, uvádí se na str. 96. Autoři konstatují, že u rozhodující části politiků zvítězila představa, podle níž má politický systém fungovat na striktně formální zastupitelské, to je stranické bázi, která omezuje prvky přímé demokracie a neformální politickou účast občanů. „Navíc perifernost vůle občanů v mezivolebním období a volnou soutěž politických stran umocňují kartelové dohody, které vnášejí do politického diskursu náhradní (svá) politická témata. Náhradní politická témata ovšem vytěsňují z veřejného diskursu podstatné věcné problémy). (str. 98). Parlament se tak odchyluje od svého poslání a funguje spíš jako nezbytná demokratická fasáda, která dodává legitimitu kabinetním rozhodnutím, soudí autoři. Korektně alespoň nejmenují žádnou konkrétní stranu ani neužívají termínu opoziční smlouva. Kvalitně zpracované jsou pasáže věnované postojům obyvatelstva, zdraví, vzdělání, zaměstnanosti a soužití s menšinami. Důkladný rozbor národní identity Čechů vedl k závěru, že tyto pocity jsou u českého obyvatelstva na ústupu a blíží se prostému vědomí příslušnosti k národu bez pozitivní hodnotové konotace (str. 162). Poměrně značná rizika jsou shledávána na poli informatizace společnosti: obchod na internetu mimo jiné přináší nové druhy kriminality bez možnosti zjistit pachatele a obsah internetu zatím nelze regulovat. V záplavě zajímavých čísel a argumentů ale čtenář nemůže přehlédnout skutečnost, že některé trendy hodnocené v různých kapitolách jako pozitivní se mohou navzájem vylučovat. Například požadovaná větší důvěra v nadační financování může zvýšit nežádoucí ekonomickou kriminalitu. Tady se limity teoretické politologie opět dotýkají praktické politiky. Nejatraktivnější částí studie je díl B. Teprve zde autoři obalili kusé teze masem „reálných situací. „Ne pravděpodobnost, ale hodnověrnost scénářů by měla být kritériem jejich kvality, píší úvodem a varují, že scénáře tohoto typu jsou vždy autorským textem a promítá se do nich hodnotové zázemí jednotlivce. Výsledek to potvrzuje. Už z předchozí analýzy vyplynulo, že v ČR existují tři hlavní názorové proudy: liberální, sociálnědemokratický a konzervativní. A přesně v jejich intencích se pohybují tři hlavní scénáře. „Vítězné trhy (aneb ČR jako premiant liberalismu) je nástinem amerikanizace Česka s důsledkem úspěšné silné ekonomiky, ale též tvrdých sociálních konfliktů, hybatelem změn je trh. „Institucionální přizpůsobení (aneb ČR – štika v evropském rybníce) představuje europeizaci Česka, eklektickou cestu s opatrnou transformací ekonomiky, hybatelem je stát. Třetí varianta je žalostná, „Mírný pokrok v mezích dosaženého konsenzu (aneb co je doma, to se počítá) vychází z předpokladu, že „ani trh, ani stát, ani občanský sektor na sebe nedokázaly strhnout roli hlavního hybatele . Vnitropolitické třenice slabé vlády oddálily vstup do EU (2008) a stát se stal obětí nátlakových skupin. Zmínky o vyšší porodnosti, neproběhlé sociální reformě a podobně nenechají čtenáře na pochybách, o čí vládě je řeč. Tak čitelných manipulací by měla být seriózní studie ušetřena. Čtyři menší scénáře v závěru ilustrují hrozbu globálních klimatických změn, romských nepokojů, nenadálého útoku ze Středního východu a vítězství pokrokové strany ve volbách (inspirací je pomyslný úspěch KSČM). Průkopnická práce týmu CESES je přes jistou nevyrovnanost textů kapitol velice užitečným, vyostřeným souhrnem informací a představ. Pro politické strany by to mohla být určitá kuchařka, podle níž by se daly vařit programy. V neposlední řadě jde do jisté míry i o zábavné čtení v nápadité obálce, což u podobných publikací nebývá běžné.
Potůček Martin a kolektiv: Vize rozvoje České republiky do roku 2015. Nakladatelství GUTENBERG, Praha 2001. 245 stran, cena 179 Kč.
