Planeta Země má od loňského roku sedm miliard lidí. Sám tento fakt zvyšuje poptávku po základních potravinách. Nedosti na tom: vyšší životní úroveň obyvatel rozvojových zemí zvedá poptávku po mase, a tedy i krmivech. Na kilo drůbežího masa jsou zapotřebí dvě až tři kila krmiv, u vepřového řekněme pět kilo a u hovězího je to deset kilo. Údaje amerického ministerstva zemědělství hovoří o tom, že v případě sóji je možné získat z jednoho hektaru asi stosedmdesátkrát více proteinů než v případě hovězího. Jenže valná část sóji slouží nikoli k přímé spotřebě, ale právě jako krmivo pro zvířata. Uspokojení poptávky po mase nevyžaduje jen ohromné zábory půdy, ale i vody, které je ve velké části světa již dnes nedostatek.
Afrika táhne
Nehledě na to, že velkovýkrmny jsou významným zdrojem ekologické zátěže včetně přímé i nepřímé produkce klimatických plynů a znečištění zdrojů podzemní i povrchové vody, stoupne podle odhadů Světové organizace OSN pro potraviny a výživu (FAO) produkce masa oproti přelomu tisíciletí do roku 2050 na dvojnásobek.
Z hlediska trendů tak vypadá půda, agrobyznys a vše, co se týká vody, jako dlouhodobá investiční alternativa, kterou nelze přehlédnout, natožpak zamítnout. Plynovým pedálem, akcelerujícím hlad investorů po půdě, se staly jak strategické důvody potravinové bezpečnosti u současných či budoucích čistých dovozců potravin, jejichž ceny skokově vzrostly v roce 2008, tak také hledání investiční alternativy, která nabídne uchování hodnoty peněz v časech extrémní nejistoty a volatility na světových finančních trzích. Mnozí investoři se bojí opakování recese a jejího dopadu na ceny akciových titulů. Zlato jim přijde drahé a dluhopisy s fixním úročením zase vystavené riziku buď inflace (tam, kde běží kvantitativní uvolňování), nebo nesplacení v plné výši tam, kde hrozí státní bankroty. Půda vypadá jako jistota. Dalo se na ní vydělat opravdu krásně. V Argentině podle serveru Agrimoney.com stouply ceny prvotřídních zemědělských pozemků od roku 2003 o 250 procent, u půdy horší bonity dokonce o 400 procent. Brazílie nebyla pozadu s cenovým růstem během desetiletí o 350 procent, a podle stejného zdroje ceny loni dále stouply.
Podle mezinárodní databáze Land Matrix, která se pokouší mapovat mezinárodní transakce s půdou, se v letech 2000 až 2010 uzavřely nebo dohodly pozemkové obchody v rozsahu 203 milionů hektarů. To zhruba odpovídá rozloze Česka a Polska dohromady, ovšem vynásobeno pěti. Gigantické dealy byly hlášeny především ze subsaharské Afriky, od Súdánu přes Etiopii až po Keňu nebo Ugandu. Čilá aktivita byla ale zaznamenána i v bývalých zemích Sovětského svazu s velkou zásobou neobdělávané půdy po zaniklých kolchozech nebo z Latinské Ameriky, především Brazílie a Argentiny. Kupujícími jsou jednak petrodolarové země z Perského zálivu, především Saúdská Arábie, jednak Čína, ale v rostoucí míře také Indie a Jižní Korea. Ne všechny transakce skutečně proběhly, ale na druhé straně nebyly zdaleka všechny ani identifikovány.
Malér na Madagaskaru
Masivní obchody s půdou, ať již přímá koupě nebo dlouhodobé nájemní smlouvy, sice nemají za mnoho desetiletí obdoby, ale v žádném případě nejsou bez rizik. V koncentrované podobě je charakterizuje obchod, který chtěla v listopadu 2008 uzavřít jihokorejská firma Daewoo Logistics na ostrově Madagaskar u jihovýchodního pobřeží Afriky. Zamýšlený obchod byl výjimečný jak velikostí, jednalo se o pronájem státní půdy v rozsahu 1,3 milionu hektarů ve čtyřech provincích, tak svými důsledky. Spustil protestní hnutí, které o pár měsíců později vyústilo ve vojenský převrat a útěk prezidenta Marka Ravalomanany do exilu. Krajina po bitvě nevypadá nijak povzbudivě. Daewoo Logistics a další velkoinvestor, indická firma Varun International, která si chtěla pronajmout dalších 200 000 hektarů půdy, vyklidili prostor. Nevládní organizace LandCoalition uvádí, že z celkem 52 navrhovaných pozemkových transakcí, se třetina z nich nedostala dál než za investiční záměr, další skončily, protože nezískaly financování po nástupu finanční krize či v důsledku politické krize na Madagaskaru. Ze všech ohlášených obchodů v rozsahu tří milionů hektarů se pokračuje na projektech s výměrou 150 000 hektarů. Skutečně však „šlapou“ pouze investice do půdy s výměrou 23 000 hektarů, tedy ani jednoho procenta velkolepých plánů. Většina z těch, které investoři ještě sunou dopředu, není zaměřena na výrobu potravin, ale biopaliv, především bionafty produkované z dávivce černého (Jatropha curcas) a etanolu z cukrové třtiny. A to v zemi, kde podle údajů OSN polovina dětí ve věku do pěti let trpí podvýživou.
Investice do půdy v nejméně rozvinutých zemích jsou spojeny nejen s vysokým rizikem, ale jsou sporné i z hlediska etického. V zemědělsky vyspělých zemích není zase půda levná.
Za černozemí do Ruska
Možná je proto vhodnější poohlédnout se po příležitostech, které se nabízejí v regionech, jež jsou Česku přece jen kulturně nesrovnatelně bližší. Co třeba Rusko, Ukrajina nebo Kazachstán, kde podle údajů FAO a Evropské banky pro obnovu a rozvoj disponují asi třinácti miliony hektarů zemědělské půdy, která již za časů vlády sovětů byla pro produkci potravin využívána. Kolaps zemědělství po rozpadu Sovětského svazu, zejména pokud jde o živočišnou výrobu, se naprosto vymyká středoevropským představám. V Rusku je dnes o desítky milionů kusů hovězího dobytka méně než před pětadvaceti lety. V produkci pšenice je situace podstatně lepší, a Rusko se z obrovského dovozce stalo jedním z největších světových vývozců. Za předpokladu investic a lepšího managementu je potenciál zvýšení výroby obrovský, neboť výnosy jsou i v oblastech se srovnatelnými podmínkami s Evropou ani ne poloviční. Navíc ceny úrodné půdy v černozemní oblasti jsou při zhruba 500 dolarech za hektar podstatně nižší nejen ve srovnání se západní Evropou nebo Spojenými státy, ale i s Argentinou, Brazílií a dalšími významnými světovými produkčními oblastmi, nové členské země EU nevyjímaje.
Vytvořit novou obilnici světa v podobě Ruska nebo Ukrajiny je sice možné, ale komplikované. V Rusku se typicky nakupuje půda prostřednictvím zde registrovaných společností, jinak je – stejně jako na Ukrajině – povolen pouze dlouhodobý pronájem zemědělské půdy. Cenám může pomoci jejich vzestup v USA a v řadě dalších zemí, jakož i právní omezení, jež zvažuje Argentina a Brazílie v obavách ze skupování půdy cizinci, což může přesměrovat poptávku po půdě právě do oblasti kolem Černého moře. Farmy, které vznikají na ruinách někdejších kolchozů, se vymykají běžným evropským rozměrům. Výnosnost kapitálu mohou zhodnocovat i díky zvýhodněným půjčkám se subvencovanými úroky (v živočišné výrobě), neboť agrobyznys je jednou z vládních hospodářských priorit. O logistiku a zlepšení výkonnosti farmy se mohou postarat soukromí investoři, ale bez masivních vládních investic například do dopravní infrastruktury, která je na venkově velmi zanedbaná, to samozřejmě nepůjde.
Zemědělské podniky hospodařící na výměrách okolo 100 000 hektarů jsou vcelku běžné, a v posledních několika letech vzniklo pár konglomerátů hospodařících na půlmilionu až milionu hektarů. V ruských „jumbofarmách“ už má „svého“ investora i Česko prostřednictvím PPF, která koupila loni v létě stoprocentní podíl holdingové společnosti RAV Agro-Pro, registrované ve Voroněži v centrální černozemní oblasti. RAV Agro-Pro podniká na 164 500 hektarech jak v rostlinné, tak živočišné výrobě, nicméně oficiální strategií holdingu je rozšířit svůj záběr až na 300 000 hektarů. Podíl na resuscitaci ruského zemědělství mohou samozřejmě získat i drobní investoři prostřednictvím nákupu akcií firem obchodovaných na burze, kterých je dost a jichž bude přibývat. Je tu jeden problém: mnohé z nich ještě nedosáhly na provozní zisky. Silnější ovšem přežijí, a ještě se mohou přiživit na vlně konsolidací, která naopak může smést ty, kteří se nechali unést nadměrným optimismem a nakupovali draho před rokem 2008 během něj.
Proč za půdou do Česka
Agrobyznys ale neláká jen na širé ruské pláně. O českou půdu stojí nejen zemědělci či myslivci, ale v poslední době i byznysmeni, finanční investoři, realitní magnáti, advokáti, lékaři a různí movití lidé od nás i ze zahraničí. Každý dle svých možností a příležitostí nakupuje pole, louky či lesy na českém území. Hektary se u nás dají stále pořídit za pakatel. Jsou v průměru dvacetkrát levnější než v Nizozemsku a osmkrát ve srovnání s Velkou Británií. Většina kupujících přitom ví, že tyto investice v dohledné době pohádkově nezhodnotí, pokud zrovna neposlouží k nějakému developerskému projektu. Zemědělská půda je považována především za bezpečné úložiště peněz.
Českým trhem s půdou nijak neotřáslo jeho otevření od loňského května, kdy vypršel sedmiletý zákaz prodeje zemědělských pozemků cizincům. „Na cenu půdy to nemělo vliv,“ hodnotí Jaroslav Urban, majitel společnosti Farmy.cz zaměřené na obchod se zemědělskými nemovitostmi. Dopředu předvídal, že zrušení zákazu se významně neprojeví na ceně ani zájmu cizinců o zdejší půdu. „Zahraniční investoři už nejsou tak aktivní jako před několika lety, kdy pozemky v tuzemsku nakupovali ve větší míře,“ pozoruje Urban, jehož firma zprostředkovává prodeje pozemků i celých farem.
O to horlivěji ukládali peníze do půdy silní domácí investoři. Mnohdy chtějí zůstat skryti a pozemky pořizují prostřednictvím jiných osob. K investicím do zemědělské půdy a lesů se přiznal kupříkladu uhlobaron Pavel Tykač či majitel skláren Otakar Moťka. „Menší výměry si ale kupuje leckdo,“ říká Urban.
Nejlepší obchody se dají uzavřít se státem. Dosud prodal přes půl milionu hektarů za podmínek, které se už nikdy nebudou opakovat. Metr čtvereční za pár korun, nebo dokonce haléřů a splácení kupní ceny rozložené na třicet let. Také v letošním roce nabídne státní Pozemkový fond další desítky tisíc hektarů. Státní držba se ovšem tenčí, k privatizaci zbývá asi 116 tisíc hektarů. Cenami, které stát pro svůj prodej nastavuje, částečně snižuje cenovou úroveň na volném trhu a celkově trh s půdou spíše podvazuje. Záměry současného ministra zemědělství Petra Bendla (ODS) by to měly zčásti změnit.
Nová pravidla
„Chtěli bychom jít cestou větší liberalizace,“ plánuje Bendl. Prosazuje dvě zásadní změny privatizačních pravidel, které si dlouhodobě přeje agrární lobby. Ministr chce umožnit, aby si půdu od státu mohly kupovat také právnické osoby, kterým to platný zákon nepovoluje. Obhajuje rovněž zrušení předkupního práva státu, protože prý zemědělcům jako novým majitelům jen zbytečně komplikuje život. Farmářům i dalším osobám, kteří od státu lacino získali velké výměry převážně v pohraničí, by se tím otevřela příležitost luxusně zhodnotit dřívější nákupy. Nová situace by mohla rozproudit příliv zahraničních investorů.
Od nákupů ale může naopak odrazovat nejistá situace v Evropské unii a chystané změny v dotační politice po roce 2013. Stejně nejistá tedy může být i investice do zemědělské půdy, pokud od ní kupující očekává i příchod štědrých dotací. „Návrh, se kterým přišla Evropská komise, poškozuje zájmy vlastníků půdy a omezuje trh s ní,“ varuje předseda Svazu vlastníků půdy Michal Pospíšil. Reaguje tím na záměr Bruselu zavést takzvané právo na dotace, které chce přidělit pouze těm, kteří o dotace požádali do poloviny loňského května. „To by zcela evidentně ztížilo vstup nových subjektů do zemědělského podnikání. Všichni, kteří s ním nyní začnou, totiž nebudou mít nárok na dotace,“ kritizuje Pospíšil připravovanou reformu dotační politiky. V Česku, kde se kolem osmdesáti procent zemědělské půdy pronajímá, by tento dotační manévr byl obzvlášť komplikací.
BOX:
Česká hrouda
3,5 milionu hektarů zemědělské půdy je celkem v ČR
230 tisíc hektarů z toho je státních
Z nich je 116 tisíc hektarů určeno k prodeji
48 tisíc hektarů je blokováno církevními restitucemi
65 tisíc hektarů je rezerva pro rozvoj infrastruktury a pozemkové úpravy
pramen: ministerstvo zemědělství
