Prezident Miloš Zeman si vyjel na Moravu pro podporu ulice. Vítalo ho i ženské přirození
To je teprve příprava, usměje se na mě havířovský policista. Oba stojíme na hlavním havířovském náměstí Republiky, kam má za pár minut zavítat v rámci své oficiální návštěvy Moravskoslezského kraje prezident Miloš Zeman, a děláme svou práci: on dává pozor, aby jeden z namol zlitých bezdomovců sedících na lavičce zůstal sedět a radši si nevšímal, že do města přijel prezident; já zabíjím slunečné odpoledne profesionálním pozorováním. A že je co pozorovat.
Hlavní náměstí našeho nejmladšího města, vystavěného v 50. letech podle sovětského vzoru jako velké dělnické sídliště, připomíná obří diskotéku. Z reproduktorů umístěných na černém pódiu se na obří prostranství severokorejské dimenze valí ohlušující nálož nejhoršího elektronického popu v latinskoamerickém rytmu, do nějž se zkoušejí hýbat mladé mažoretky. Zatímco na lavičkách kolem sedí převážně důchodci, uprostřed náměstí roste dav místních, kteří občas přivedli i děti. Teď vystoupí nějaký podomní prodejce a začne davu prodávat hrnce, čekali byste. To by ovšem na pódiu, do jehož středu ukazuje z přilehlého stožáru velká hnědobílá směrovka s nápisem „veřejné WC“, nesměly viset česká i havířovská vlajka. Vítejte na prezidentském turné 2014!
Mezi svými Není to hrdý pocit. Spíš flashback do 70. let, kdy se podobně čekalo na komunistické papaláše. V Havířově vlastně nejde úplně o flashback: krátce před Zemanovou návštěvou města se jeho primátorem stal komunista Daniel Pawlas, jemuž prezident před magistrátem popřál hodně štěstí, „protože každý politik potřebuje především štěstí“. Pawlas není žádný starý bolševik. Pětatřicetiletý živnostník v nepříliš padnoucím obleku se zakřiknutějším vystupováním téměř vyhrál volby a udělal koalici s ANO. Žádné překvapení: mnozí starší místní vzpomínají na komunistickou dobu jako na lepší časy, kdy měli práci, v nemocnicích neumírali na otravu metanolem a nikdo jim nechtěl bourat nádraží. Zeman zavítal na svou úrodnou půdu; i jeho volili spíš starší a méně vzdělaní lidé z menších měst a venkova, jimž se i v nejvyšší ústavní funkci rétoricky a esteticky velmi rád přibližuje.
A že jejich podporu nyní potřebuje. Po frustrující odmlce, kdy upadl na několik měsíců v zapomnění a jeho původně expanzivní prezidentství se smrsklo na výroky o nutnosti zabíjení teroristů, se Zemanovy velké dny vrátily koncem října, když při návštěvě Číny mimo jiné řekl, „já jsem v Číně, abych se učil, jak zvýšit ekonomický růst a jak stabilizovat společnost“. Načež rychle přilétl zpět letadlem pronajatým firmou PPF, jež v Číně podniká, aby 28. října ocenil státními vyznamenáními i své dvorní režiséry Filipa Renče a Roberta Sedláčka.
Ani tím Zemanův rozlet neskončil. V Hovorech z Lán vysílaných Českým rozhlasem se rozpovídal o služebním zákoně a ruské dívčí punkové kapele Pussy Riot. Proč? Nejspíš jen proto, aby mohl zákon veřejně označit za „vládou zkurvený“ a na překladu slova „pussy“ posluchačům připomenout, jak tragicky je na tom se znalostí angličtiny. Člověku se mimoděk vybavily jeho premiérské lingvistické výkony z Izraele či nedávnější bruselská záměna „bubble gum“ za „bubble bum“, což inspirovalo vznik klipu M. C. Milosh – Bubble Bum.
Ptejte se, na co chci „Ty vole, tak to je fakt mazec! Já o tom jednou napíšu sloupek,“ říká mladíkovi dívka s piercingem v nose stojící na havířovském náměstí vedle mě, když Zemana na pódiu úslužně vítá hejtman kraje Miroslav Novák. Je to bizarní pohled. Shrbený prezident se na pódium vláčně přišoural opřený o hůl, a zatímco čeká na svou půlhodinu slávy, dělá v ostrém světle čest své přezdívce Mlha: v obličeji mu hraje nepřítomný pohled, jaký mívá Karel Schwarzenberg těsně předtím, než usne. Mlha se však rozjasní do zářivého úsměvu, jakmile ho dvouapůltisícový dav přivítá upřímně nadšeným potleskem.
Zeman umí se svým publikem pracovat, hraje si s ním jako chytrá kočka s hloupou myší. Když se ho muž zeptá na zavedení trestu smrti, argumentuje proti němu americkými justičními omyly; pro euro pléduje, protože ho prý na rozdíl od koruny nikdy neohrozí finanční spekulanti, přičemž si rýpne i do ČNB; na jediný dotaz ohledně své návštěvy v Číně, totiž jestli tam pomohl českým podnikatelům, odpoví, že už ho za ni velebí průmyslníci a „pokud jsem dobře informován, vydá podobné prohlášení i Hospodářská komora“, pochválí sám sebe.
A pokračuje horkým tématem hornického Ostravska, uhlobaronem Zdeňkem Bakalou, tlumením těžby a byty OKD. „Kdyby mi to ústava dovolovala, budu první, kdo zažaluje pana Bakalu!“ křičí prezident do nadšeného davu. A když už je atmosféra příznivá, ještě si postěžuje, že zatímco mu Parlament chce sebrat další pravomoci, protože si občas natahuje ústavu jak žvýkačku, on by si je coby přímo zvolený prezident naopak rád přidal, neboť chce být přímo zodpovědný za vládu, kterou jmenuje. Někdy se tomu říká prezidentský systém.
Zlatým hřebem mítinku je dotaz čpící hradní režií. „Co budeme dělat s tou pražskou kavárnou?“ ptá se prezidenta starší muž. „Pražská kavárna je spolek kritiků, kteří radí politikům, jak by oni dělali politiku, kdyby ji uměli. Příklad olomouckého tanečníka Hudečka je toho dobrým důkazem,“ vznáší se Zeman pár centimetrů nad pódiem. Pražská kavárna má podle něj i tu výhodu, že „má na své straně tisk, respektive většinu tisku“, takže mu čeští novináři pořád kladou své otázky, zatímco on chce odpovídat na své vlastní otázky. Na rozdíl od novinářů třeba z deníku Financial Times, kteří prý vědí, na co se ho ptát. Snad proto Zemana nazvali populistou, když už jim stál za zmínku.
A mimochodem: své spanilé jízdy po republice Zeman využívá k zúčtování s médii už od začátku svého prezidentování. Při návštěvě Karlovarského kraje letos v zimě zase chválil lidi za to, že je na rozdíl od novinářů nezajímá, jestli už mají řádně zvolenou vládu, a ne tu jeho, úřednickou. „Dovolte, abych vás ostře zkritizoval. Ani jeden z vás mi nepoložil otázku, proč používám vulgarismy. A já vám za to, řečeno slovy filmu Věry Chytilové, kurvahošigutntag děkuji,“ loučí se Zeman s havířovským davem, načež stuhou prezidenta dekoruje prapor Havířova. Vzápětí znovu vypukne ohlušující diskotéka.
Povinný novinářský dotaz proto položím až jinde: před budovou havířovské pekárny Semag, na místě příznačně přezdívaném Zadky. Právě sem Zeman míří z náměstí Republiky a i tady na něj čeká asi dvacítka lidí. „Jestli jsem se Zemanem spokojená? Myslím, že se snaží být jako člověk. Každý má něco: on občas mluví sprostě, ten před ním zase kradl pera,“ vysvětluje mi jedna z žen dilema českého prezidentství.
Před pekárnu se přišla na prezidenta podívat s devítiletým synem, který ho chce vidět naživo, protože zatím ho zná jen z televize.
Své jméno říct nechce, mediální pozornost jí prý nedělá dobře; o politiku se ale zajímá, s manželem sledují všechny zprávy. Její teta dokonce kandidovala v loňských sněmovních volbách za politický slepenec Jany Bobošíkové. Zemana volila. „Protože si myslím, že prezident nemá být Němec (Karel Schwarzenberg) nebo pomalovaný (tetovaný Vladimír Franz),“ říká. Když se Zeman po chvíli ve tmě zhmotní, čekajících lidí si nejdřív ani nevšimne. Až po několikeré urgenci člena svého doprovodu jim zdálky zamává. „Zklamal. Aspoň mohl pár lidem přijít podat ruku. Asi se bojí,“ komentuje žena dvě minuty prezidentské slávy. Kde je policie?
„Ruský šváb! Ruský šváb! Hanba Opavě!“ vítá prezidenta muž v Opavě, když vystupuje z auta. „No, křiklouni jsou všude, teď už snad bude klid,“ říká Zeman a blíží se ke vchodu na radnici, kde ho čeká krojovaná trojice s chlebem.
Z Havířova sem není daleko, atmosféra se ale liší. I na zdejším hlavním náměstí čeká na Zemana dost starších lidí, ostatně je dopoledne. S nimi tady však stojí i mladší místní.
„Spousta lidí vůbec nepřemýšlí a volí ho. Dělá Česku ostudu,“ pře se mladík se starší elegantně oblečenou ženou, bývalou třídní učitelkou. Ta mu opáčí, že Dagmar Havlová zase byla coby první dáma „povýšená hloupá husa“.
Generační prezidentský spor opustím, když někdejší pedagožka pochválí exprezidenta Václava Klause za nepodepsání Lisabonreport ské smlouvy proto, že podle ní právní analýza ukázala, že „by si ti v Lisabonu jednou skutečně mohli říct, že zruší platnost Benešových dekretů“. Něco takového nechcete od bývalé třídní učitelky slyšet. A navíc se o vzrušení na náměstí právě začala starat skupinka vysokoškolských studentek, jež sem v papírových čínských čapkách náhle dorazila s transparentem „Neschovávejte nás za kundy“. „Vyhoďte je! Protože oni nevědí, jak jsme se měli my,“ křičí hystericky starší militantní žena a zdaleka není sama. „Zase nás po pětadvaceti letech posunuje k Rusku! Já mu na to seru, debilovi!“ odpovídá jí vedle stojící muž.
„Dámy a pánové, pan prezident poctil naše město návštěvou,“ oznamuje do vřavy moderátorka vřelým hlasem, jako by uváděla Televarieté. „Přemýšlel jsem, jak tuto událost uchopit…“ bere si slovo opavský primátor Martin Víteček z ANO. Ani nemusel, prezidentskou návštěvu Opavy totiž za něj dávno uchopil Zeman a místní občané. „Jsme studenti, nebudeme jmenovat univerzitu ani říkat, kde bydlíme,“ říká mi členka skupiny s transparentem, jež se pasovala na mluvčí a která si akci trochu spletla s guerillou – ani na jedno jsem se jí totiž neptal. Chtěl jsem jen vědět, co podivný transparent znamená.
„Měli bychom se zabývat skutečnými problémy, a ne tím, jak pan prezident mluví. To je jeho ostuda. My bychom se měli zabývat tím, co řekl v Číně,“ vysvětluje mi dívka.
Snad i kvůli její skupině policie později radši odveze k identifikaci dva mladé lidi, kteří na následném prezidentském mítinku v Krnově rozvinou transparent „Stydím se za svého prezidenta“. Ironií ho ze země zvedne starší muž a rozvine ho znova. „Pojďte sem a položte jakoukoli otázku,“ vyzývá lidi z pódia Zeman. Poté, co ho poslechne a vyzve k rezignaci jedna ze studentek, si vezme mikrofon muž. Vysvětluje prezidentovi, že Číňané systematicky ničí tibetskou kulturu. „To jste tam radši neměl vůbec jezdit, když jste tam řekl tohle,“ vytýká Zemanovi.
Ten je zaskočen jako vždy, když mu někdo argumentuje pravdou, a navíc se nenechá rozhodit jeho ponižujícím hulvátstvím, jímž prezident maskuje deficit vlastních argumentů. Odpovídá muži, že Tibetu kdysi vládli mniši, jimž sloužili Tibeťané, takže nešlo o žádnou demokracii a de facto si okupaci zasloužili. „Tohle je vláda kněží, které Masaryk říkal teokracie,“ odvolává se Zeman na svého slavnějšího předchůdce.
Prezidentovi nakonec na opavském mítinku zatleská jen málokdo, očividně k jeho vlastnímu překvapení. Mladí se mu většinou otevřeně vysmívají, takže spíš pískají nebo bučí, zatímco jeho voliči místo potlesku křičí, aby mladé vyvedli, protože jsou ještě moc mladí na to, aby si hráli na demokracii. „Kde je policie?“ diví se upřímně starší žena s namalovaným obočím. „Hlídá prezidenta,“ směje se na ni muž středního věku.
Není to vznešená podívaná. Zemanovi nicméně nelze upřít, že pro popularitu ženského přirození toho během roku a půl v prezidentské funkci udělal tisíckrát víc než všichni jeho předchůdci dohromady. I kdyby hned rezignoval, velmi pravděpodobně ho už nikdo nikdy netrumfne. l •
Jestli jsem se Zemanem spokojená? Myslím, že se snaží být jako člověk. Každý má něco: on občas mluví sprostě, ten před ním zase kradl pera. Zatímco Miloš Zeman čeká na svou půlhodinu slávy, dělá v ostrém světle čest své přezdívce Mlha: v obličeji mu hraje nepřítomný pohled, jaký mívá Karel Schwarzenberg těsně předtím, než usne. „Ani jeden z vás mi nepoložil otázku, proč používám vulgarismy. A já vám za to, řečeno slovy filmu Věry Chytilové, kurvahošigutntag děkuji,“ loučí se Zeman s havířovským davem. „Zklamal. Aspoň mohl pár lidem přijít podat ruku. Asi se bojí,“ komentuje žena setkání s prezidentem.
O autorovi| Petr Holec, holecp@mf.cz
