Dopad opatření omezující běžný chod života bylo možné v Americe sledovat téměř online – díky sytému, kdy se občané hlásí o podporu v nezaměstnanosti v týdenní periodicitě, nikoliv v měsíční jako například v Česku, počet lidí bez práce každý týden prudce stoupal. V první momentech se čísla zdála nereálná, dalece přesahovaly novodobé krize na trhu práce. Nakonec se čísla nezaměstnanosti zastavila na nejvyšší hodnotě od velké hospodářské krize v 30. letech minulého století. V současnosti je tak v USA bez práce zhruba 13 procent obyvatelstva, což je v absolutních číslech přes 20 milionů lidí.
O to více byla situace zvláštnější, když se americká čísla porovnají s těmi evropskými – za duben evropské státy hlásily za průměrný podíl nezaměstnanosti šest a půl procenta. I v Evropě se našly výkyvy – od 16procentního Španělska, po tři procenta nezaměstnanosti v Česku nebo Německu. Avšak Španělsko se s vysokou nezaměstnaností potýká dlouhodobě, rozdíl mezi lednovou a dubnovou nezaměstnaností je zhruba pouze jedno procento.
USA byly podobné spíše Německu – ještě v březnu se mohly pyšnit čtyřprocentní nezaměstnaností. Proč je tedy takový rozdíl mezi Američany a Evropany? Důvodů je více, od formy finanční pomoci, až po administrativní omezení.
Odpovědí je lišící se přístup. Finanční podpora americké vlády je od začátku plošná a přímá – lidé, kteří v Americe vydělávají pod 75 tisíc dolarů ročně, měli nárok na okamžitou pomoc ve výši 1 200 dolarů. Firmy tak nebyly podporovány v tom, aby zachovaly pracovní místa a nepropouštěly své zaměstnance.
Evropský přístup je ale opačný – vlády se snaží zavádět kurzarbeit, jinými slovy hradí část (popř. celou její výši) mzdy i nepracujícím zaměstnancům ve snaze zachovat pracovní místa. Díky této vládní pomoci nemusí (zatím) firmy přistupovat k drastickému propouštění a mohou doufat v to, že krize brzy přejde a život se vrátí ke své normální podobě.
Druhým důvodem, proč statistiky nejsou schopny přesně zachytit vzrůstající čísla nezaměstnanosti, je fakt, že v mnoha evropských zemích byly možnosti pohybu drasticky omezeny. V Evropské unii se jako nezaměstnaný počítá ten, kdo se přihlásí na příslušný úřad práce a hledá alespoň dva týdny novou práci. Vládní omezení pohybu mohou omezit právě tento administrativní proces a tak část nezaměstnaných zůstává mimo zorná pole úřadů prostě proto, že se nemůže přihlásit.
Značný rozdíl je také v samotném pracovním právu: ve Spojených státech existuje možnost ukončení pracovního poměru ze dne na den, pracovní právo evropských zemí více chrání zaměstnance a výpovědní lhůty se napříč státy pohybují od jednoho týdne až do dvou měsíců. Je tak pravděpodobné, že vlny propouštění se projeví ve statistikách až v následujících měsících.
Posledním důvodem může být i prostý fakt, že 68 procent Američanů, kteří pobírají speciální koronadávky, si díky ním vydělají více, než kdyby chodili do své normální práce. Je tak možné, že tato situace je nemotivuje k hledání nového zaměstnání, ač je volných míst v současné době nedostatek. Tato výjimečná finanční pomoc však nebude trvat navždy, brzy se tedy ukáže, jak to je důležitý faktor pro americkou nezaměstnanost.
