Antonio Banderas ve své nové roli mstivého plastického chirurga nezklamal. Také Pedro Almodóvar, tvůrce a režisér snímku, si drží svůj filmový standard. Poněkud šokující zápletku se mu podařilo na plátna přenést do nejmenších, možná až zbytečných detailů.
Foto: Profimedia.cz
Zatímco Almodóvarův předchozí snímek Rozervaná obětí se zaměřil na vztahy několika osudem spřízněných lidí, jeho aktuální filmový příběh se vrací k režisérovým oblíbeným tématům, jimiž jsou bezesporu vášeň a pohlavní identita. Možná ne náhodou angažoval Antonia Banderase, který už ztvárnil žárlivého homosexuála v jeho filmu Matador z roku 1986. Tentokrát představuje renomovaného plastického chirurga Roberta Ledgarda, kterému se podařilo vyvinout odolný typ kůže. Vedla jej k tomu smrt manželky, která před 12 lety při autonehodě přišla o svůj půvab a posléze spáchala sebevraždu, když psychicky neunesla svoje znetvoření. Nešťastný Ledgard brzy přichází i o dceru a právě její smrt se rozhodne originálním způsobem pomstít.
Ke kladům snímku patří jednoznačně režisérovo nadání vybírat si skvělé herce, kteří dokáží jeho provokující příběhy převyprávět až s mrazivou věrohodností. Právě Banderas se své role zvráceného chirurga chopil s chladnou grácií a jen jakoby neochotně umožňuje divákovi poodhalit svoji pokřivenost. Jeho postavě nechybí ani vášeň, ani poněkud perverzní touha – to když se snaží stvořit vlastní monstrum Veru (Elena Anaya), které má být součástí jeho pomsty.
Pedro Almodóvar přivedl na plátno další šokující příběh, který nahlíží do lidské psychiky, jež je v některých případech schopná zajít do nejzazších krajností. Komplikovaným dějem prolíná vzpomínková i přítomná dějová linie, které se snaží diváka zasvětit do všech aspektů příběhu. Právě mnohé retrospektivy, jimiž se tvůrce snaží vysvětlit s přehnanou detailností to, co si již divák mohl snadno domyslet, však ubírají snímku na dynamice. Ten tak v některých pasážích vyznívá téměř nastavovaně.
Další z komorních dramat, v nichž se Almodóvar snaží řešit velká společenská a osobní tabu, nicméně nezklame diváka díky režisérově už dobře čitelnému rukopisu. Šťastnou ruku měl tvůrce už tradičně i při výběru hudby, která umocňuje zvláštní atmosféru snímku.
Hodnocení Vládi Baráka: 60 %
